Na počátku 3. století př. n. l. stáli Řím a Kartágo na prahu války. Římská republika, která si v předchozích desetiletích podmanila Itálii, začala obracet svou pozornost na Sicílii, bohatý ostrov, strategicky důležitý vzhledem k umístění mezi Itálií a Afrikou. Kartágo, námořní velmoc ovládající západní Středomoří, se však nehodlalo svého vlivu vzdát.
Roku 264 př. n. l. vypukla První punská válka. Po počátečním střetnutí u Messany se Římané rozhodli zahájit ofenzivu proti jednomu z nejvýznamnějších měst na Sicílii – Agrigentu (latinsky Agrigentum, řecky Akragas). Kartágo z tohoto města po nezdaru u Messany vytvořilo základnu pro operace proti Římanům a jejich novému spojenci Syrakusám. Kartaginské velení sem začalo přesouvat nově najaté žoldnéře z Gálie, Ligurie a Ibérie (oblast dnešní Francie, severní Itálie a východní části Španělska). Římané se proto rozhodli toto město veškerou vojenskou silou oblehnout a následná bitva o Agrigentum se stala první velkou konfrontací mezi těmito rivaly.
„Dnes ráno dorazily zprávy z Agrigenta, generál Gisco volá o pomoc!“
Kartaginský důstojník
STRATEGICKÝ VÝZNAM AGRIGENTA
Po obsazení Messany a sjednání nového spojenectví se Syrakusami Římané ovládali východní část Sicílie. Novým centrem kartaginské moci a odporu proti Římu se stalo opevněné město Agrigentum, které bylo jedním z nejbohatších měst na Sicílii. Jeho kontrola znamenala nejen prestiž, ale také strategickou výhodu pro ovládnutí celého ostrova. Kartaginci zde měli umístěnou žoldnéřskou posádku pod velením Hannibala Gisca, kterou doplnili obyvateli města, zatímco město samotné bylo obehnáno mohutnými hradbami a dobře zásobeno.
Římané věděli, že dobytí Agrigenta by znamenalo prolomení kartaginské moci na Sicílii a otevřelo by cestu k dalšímu postupu na západní část ostrova. Roku 262 př. n. l. se daly do pohybu dvě konzulské armády pod vedením Lucia Postumia Megella a Quinta Mamilia Vitula, celkem asi 40 000 mužů, a pochodovaly směrem k Agrigentu. Všechna vojenská síla se soustředila na jeden bod.
OBLÉHÁNÍ AGRIGENTA
Římské legie oblehly město a odřízly jeho zásobovací cesty. Během blokády města se Římané začali soustředit na svoje vlastní zásobování. Z tábora vyrážely menší oddíly, které měly za úkol sklidit úrodu z místních polí a sadů. Římané si byli tak jistí svou výhodnou pozicí, že jejich ostražitost časem vůči nepříteli klesla a vydávali se sklízet zásoby mnohem častěji a mnohem méně chráněni.
Toho si všiml velitel kartaginské posádky a v momentě, kdy se římské zásobovací oddíly rozdělily a vzdálily od města, zaútočil na poloprázdný římský tábor a další jednotky poslal, aby zaútočily na nic netušící vojáky ze zásobovacích oddílů. Útok Kartaginců Římany překvapil a mnoho jich při obraně tábora padlo, ale díky vysoké disciplíně a s vědomím, že ty, kdo utečou z boje, čeká trest smrti, se Římané nehodlali vzdát, a i pod velkým nátlakem neustoupili a bránili tábor do posledního dechu. Tábor proti přesile bránili tak dlouho, dokud se zásobovacím oddílům nepodařilo seskupit a probojovat se zpět do tábora. Obě strany při tomto konfliktu ztratily mnoho mužů.
Ihned po útoku dali konzulové rozkaz k rozdělení tábora na dva menší. První tábor zůstal na místě původního, druhý tábor se vybudoval stovky metrů směrem na východ. Konzulové také nechali vybudovat ochranné příkopy a valy kolem obou táborů a prostor mezi tábory se tak spojil v jednu velkou zabezpečenou oblast. Kartaginská posádka se stále pokoušela podnikat menší bojové operace proti tábořícím Římanům, ale ti už byli ostražití a jejich opevnění silné.
V tomto stavu Římané obléhali město dalších 5 měsíců. S postupujícím časem se situace pro Kartagince stávala kritickou, zásoby v Agrigentu se tenčily a morálka obránců klesala. Velitel kartaginské posádky se tedy rozhodl vyslat několik poslů do Kartága s žádostí o posily a informacemi o římské armádě.
Kartágo si uvědomovalo hrozbu a vyslalo silné vojsko pod velením generála Hannóna, aby město osvobodil. Přivedl nejen pěchotu a jízdu, ale také válečné slony, kteří měli rozbít římské formace a způsobit chaos.
PŘÍJEZD POSIL Z KARTÁGA
Kartaginská armáda vyslaná na pomoc obléhanému městu se vylodila v Heraclee. Po vylodění nejprve zničila římské zásobovací trasy obsazením města Herbessus (severně od Agrigenta), čímž Římany dostala do obtížné situace. Obě armády se náhle ocitly v patové situaci – Hannón se snažil vyhladovět Římany, zatímco ti nechtěli ustoupit bez boje. Římané odříznutí od většiny zásobování a sevření mezi městem a posilami z Kartága po několika menších šarvátkách v okolí Agrigenta toužili po rozhodující bitvě.
Hannón zpočátku na otevřenou bitvu nechtěl přistoupit, ale situace ve městě již byla kritická, obyvatelé hladověli, šířily se nemoci a morálka byla úplně zničená. Po zjištění, že římské tábory zmítá epidemie, se rozhodl, že nastal ten pravý okamžik přímo konfrontovat římskou armádu. Po několika měsících bezvýsledného obléhání se rozhodlo o osudu Agrigenta v otevřené bitvě.
BITVA U AGRIGENTA
Když se Hannón i se svou armádou vylodil v Heraclea Minoa, dal se na pochod směrem k městu Herbessus. Město se svými jednotkami obsadil a tím odřízl římskou zásobovací trasu. Karta se obrátila a teď byli obléháni Římané. Vzhledem k vážné situaci ohledně ztráty zásobovací trasy by Římané obléhání zrušili a také o tom dost vážně přemýšleli, kdyby nebylo syrakuského vládce Hiéróna. Ten dokázal Římany zásobovat jinými tajnými trasami, o kterých Kartaginci nevěděli. Toto zásobování sice nedokázalo nahradit to původní v plném rozsahu, ale Římanům se dostávalo všemu podstatnému, aby mohli udržet obléhání Agrigenta.
Po nějakém čase začal Hannón ztrácet trpělivost a když se dozvěděl, že v táboře Římanů se vyskytla neznámá epidemie, nařídil svému vojsku pochodovat směrem k Agrigentu. „Seřaďte jednotky do boje! Římané jsou teď oslabení a my už nemůžeme déle čekat, jinak město padne,“ vykřikl Hannón. Potom svým numidským jezdcům nařídil, aby jeli napřed k římskému táboru. Měli vyprovokovat římskou jízdu, aby je pronásledovala a předstírat ústup, který by Římany dovedl až k hlavnímu vojsku. Tato léčka generálovi vyšla. Numidská jízda při útoku na tábor vzburcovala římskou jízdu, která je začala pronásledovat přesně podle plánu. Jakmile numidská jízda dovedla Římany až k hlavní části vojska, otočila se a zaútočila. Římany tento střet stál mnoho životů jezdců, do tábora se vrátil pouze zlomek. Hannón se pak se svou armádou utábořil v kopcích nedaleko římského ležení.
Takto Římané i Kartaginci setrvali další dva měsíce, bez jakýchkoliv změn, ačkoli mezi sebou měli několik menších šarvátek. Ty však nevedly k žádnému významnějšímu úspěchu ani na jedné straně. Kdo však začal mít velké problémy byl Hannibal Gisco, který vedl obranu města. Nedostatek potravin a zásob se začal projevovat, lidé uvnitř města trpěli hladem a nemocemi a začali se bouřit. Co bylo ještě horší, někteří žoldnéři to pod nátlakem okolností vzdali a přešli k Římanům. Hannón začal být pod tlakem a byl nucen jednat dříve, než se obrana města zhroutí, a rozhodl se proto zaútočit na Římany v plné síle. Kartaginské vojsko čítalo desítky tisíc mužů, včetně těžké pěchoty a jízdy, podporované válečnými slony. Na druhé straně stály disciplinované římské legie, vycvičené k boji v pevných formacích.
Průběh bitvy nám z historických pramenů není zcela jasný, ale dle Polybia se Římanům podařilo odrazit hlavní voj generála Hannóna, a dokonce odrazit útok vedený z města posádkou Hannibala Gisca. Potom, co se přední linie generála Hannóna otočily a začaly ustupovat pryč, se srazily s válečnými slony a centrem vojska. To způsobilo jen kolosální zmatek a splašení válečných slonů. Římané situace plně využili a začali masakrovat všechny žoldnéře, které měli před sebou. Organizovaná pěchota využila své sevřené formace a postupně zatlačovala kartaginské řady zpět. Po tvrdém boji se kartaginské vojsko začalo hroutit. Hannón byl nucen po několika hodinách ustoupit a římská armáda získala kontrolu nad bojištěm.
Římské vojsko bylo tímto bojem zaměstnáno až do nočních hodin. Když Gisco viděl, že jsou Římané zaneprázdněni pronásledováním Hannónova vojska, rozhodl se pod rouškou tmy překonat se svou posádkou římské ležení a zmizet k pobřeží.
ŘÍMSKÉ VÍTĚZSTVÍ
Po bitvě padlo Agrigentum do římských rukou. Město bylo vypleněno a část jeho obyvatel byla prodána do otroctví. Pro Římany to bylo významné vítězství, protože porazili velkou kartaginskou armádu v otevřeném boji mimo Apeninský poloostrov. Ačkoliv Římané v bitvě zvítězili a oba konzulové se jako vítězové vrátili do Říma, žádné triumfy je tu tentokrát nečekaly. Ztráty z celého několika měsíčního obléhání byly astronomické. Odhaduje se, že konzulové při obléhání a následné bitvě přišli o tři čtvrtiny armády. Dalším zklamáním bylo, že oběma kartaginským velitelům se z bitvy podařilo uprchnout. To se na půdě římského senátu bralo jako neúspěch.
ZAČÁTEK ŘÍMSKÉ NADVLÁDY VE STŘEDOMOŘÍ
Bitva o Agrigentum byla prvním krokem k římské nadvládě nad Sicílií a předzvěstí dlouhého konfliktu mezi Římem a Kartágem. Ukázala sílu římské vojenské strategie a odhodlání dobýt nová území. Pro Římany už se nejednalo jen o zajištění spojenectví s Mamertiny a narušení obchodu Kartaginců, protože Řím začal z této války ve velkém profitovat. Římané si také potvrdili, že spojit se se Syrakusami, byl dobrý tah. Protože když byli u Agrigenta odříznuti od zásobování, byly to právě Syrakusy, které našly cestu, jak Římany zásobovat, aby zůstali bojeschopném stavu. Po obsazení Agrigenta začali Římané kontrolovat celou východní část Sicílie a začali silně uvažovat nad tím, že dokážou Kartagince z ostrova vypudit kompletně. Tato myšlenka se jim do mysli zaryla, tak hluboko, že Sicílii začali věnovat veškerou pozornost. V pozemních operacích si Římané po dvou vítězných bitvách už věřili, ale na moři byli stále nováčky bez zkušeností. A kdo neovládá moře, nemůže ovládnout Sicílii.
Vyvíjela by se První punská válka jinak, pokud by Římané u Agrigenta prohráli? Podcenili kartaginští velitelé římské konzuly? Dejte nám vědět do komentářů.
(poznámka autora): PODOBA ŘÍMSKÉ ARMÁDY ZA PRVNÍ PUNSKÉ VÁLKY
Nutno k tomuto článku podotknout, že podoba římské armády za První punské války se značně odlišuje od toho, jak ji široká veřejnost zná z moderní pop kultury a kinematografie. V té je římská legie vyobrazována jako těžká pěchota s extrémně vysokou disciplínou, válečnými stroji a špičkovou výzbrojí.
V době obléhání Agrigenta byla však římská armáda složena nikoliv z profesionálních vojáků, ale z občanů, kteří byli do zbraně povoláni pouze tehdy, kdy byl Řím ve válečném stavu. Legie stále používala manipulární systém, který byl přechodnou formou mezi hoplítskou falangou a kohortami. Samotní vojáci se v těchto dobách dělili do několika tříd.
Jako lehká pěchota ve volných formací operující mimo jádro armády byli Velites, kteří do boje nesli štít a několik oštěpů. V první linii jako těžká pěchota bojovali mladí, méně zkušení a méně vyzbrojení Hastati. Ve druhé linii bojovali zkušenější a lépe vyzbrojení Principes. A v poslední linii byli umístění ti nejzkušenější veteráni Triarii, stále využívající jako hlavní zbraň kopí a podobali se spíše falanze. Jízdní složku tvořili Equites, a většinou se jednalo o bohatší římské občany a aristokraty, kteří si mohli dovolit živit koně a koupit tu nejlepší dostupnou zbroj.
Další složku armády tvořily pomocné sbory, ve kterých bojovali římští spojenci. Římská armáda tedy nebyla zdaleka tak profesionální, jako za dob pozdní republiky a císařství.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny (řecký historik, 2. stol. př. n. l.)
- Livius: Ab Urbe Condita (římský historik, 1. stol. př. n. l.)
- Adrian Goldsworthy: Pád Kartága: Punské války 265–146 př. n. l.
- H. Warmington: Carthage
- Dexter Hoyos: Mastering the West: Rome and Carthage at War
