Po brutální libyjské válce potřebovalo Kartágo nutně znovu získat svůj mocenský vliv, který ztratili na Sicílii ve prospěch Římanů. Tentokrát se však soustředili jiným směrem. Hrdina a zachránce Kartága Hamilkar Barkas se vydal se svou armádou do Ibérie a vzal s sebou svého syna Hannibala Barku, kterému tehdy bylo pouze devět let. Kartágo v této oblasti už své kolonie a obchodní stanice mělo, ale během První punské války kartaginský vliv poklesl.
Hamilkar bojoval, vyjednával a budoval v Ibérii dlouhých devět let. Během tohoto období se mu podařilo obnovit kartaginský vliv a podmanit si velkou část Ibérie. Ne všichni Iberové se však hodlali podvolit. Během jedné bitvy se vzdorujícím a zarputilým iberským kmenem byl mocný Hamilkar zabit v bitvě. Tak padl jeden z největších protivníků římské republiky a muž, který zachránil Kartágo před zničením.
„Vážení senátoři, dnes ráno jsme obdrželi zprávu, že jeden z našich vyslanců byl zabit v Ilýrii.“
Konzul Albinus
Proč však popisujeme kartaginskou kampaň v Ibérii, když se v ilyrských válkách jednalo hlavně o Římany? Odpověď je snadná, tyto události na sebe navazují a je důležité je zmínit, co podnikali Kartaginci a co zaměstnávalo zase Římany. Protože na konci obou těchto kampaní dojde mezi Kartaginci a Římany k ještě masivnějšímu střetu než posledně – k Druhé punské válce.
A zatímco Kartágo soustředilo svou sílu na západ. Římané se opět zapletli do komplikovaného konfliktu na východě. Ve stále napůl barbarské Ilýrii, která neměla žádného stabilního panovníka nebo vládnoucí kmen. Tentokrát však Římané byli do konfliktu zataženi, aniž by se chtěli v chaosu na východě nějakým způsobem angažovat. Museli tentokrát reagovat na akce a činy ostatních, aby si zachovali svou dominanci.
CHAOS NA VÝCHODĚ – ILYRSKÉ TAŽENÍ
Kartaginci bojovali o znovuobnovení moci v Ibérii a mezitím na východě v oblasti Ilýrie a Řecka došlo k tolika chaotickým událostem, které se hodí popsat pro pochopení, jak se do toho vůbec zapletli Římané. Začneme s tím, že Makedonský král Demeterius II. (Otec Filipa V.) zaplatil ilyrskému králi Agronovi, aby mu vojensky pomohl přemoci Aitólský spolek, který obléhal město Medion v Akarnánii. Město Medion se totiž odmítlo přidat k Aitólskému spolku, tak jej Aitólci oblehli a chtěli jej získat silou.
Agron nabídku přijal a vyslal flotilu, která čítala asi 100 menších lodí. Polybios tyto lodě pojmenoval jako lemboi a dle jeho popisu se mělo jednat o menší typ válečné lodě. Vyslaná flotila s pěti tisíci ilyrskými vojáky na palubách přistála v noci u Medionu, co nejblíže to šlo. Flotila bezpečně zakotvila, aniž by si jí někdy z Aitólců všiml. Vojáci se připravili a seřadili do bojových formací, a ještě v tu samou noc zaútočili na nic netušící obléhatele.
Překvapení Aitólci v rychlosti uspořádali obranu, ale spojená síla ilyrských sil a obránců Medionu ji prorazila a začala drtit Aitólce v jejich táboře. Aitólci měli obrovské ztráty a rozhodli se tak raději z bitvy uprchnout.
Po bitvě se ilyrští vojáci vrátili zpět za svým králem Agronem, aby ho informovali o výsledku bitvy. Agrona porážka Aitólského spolku natolik potěšila, že začal nezřízeně slavit a tolik pít až jej to dohnalo k předčasné smrti. K moci se tak dostala jeho manželka Teuta, jejíž rozhodnutí jako vládkyně byly při nejmenším velmi diskutabilní.
Teuta hodně spoléhala na jejich vítězství proti Aitólcům a začala mít pocit, že je teď nemá, kdo zastavit. S pocitem nezastavitelnosti sestavila ještě větší armádu, kterou podpořila válečnou flotilou a vyslala ji drancovat a terorizovat celé pobřeží Jadranu. Civilizovaná města na pobřeží, které se spíše přikláněly k římské a helénské kultuře se náhle ocitly v chaosu válečného řádění.
ZKÁZA ÉPEIRU – NASTÁVÁ TOTÁLNÍ CHAOS
Královně Teutě po chvíli nestačilo terorizovat jen pobřeží Jadranu, a tak se její pozornost začala obracet k Epiru. Nyní velmi slabému království, které už dávno ztratilo svou slávu a věhlas z dob krále Pyrrha. Ilyrové využili své síly a pronikli do srdce Epiru a zaútočili na město Foiniké.
Toto město bylo jedním z nejbohatších měst Epiru. O to větší překvapení pro ilyrské vojáky bylo, že obrana města byla svěřena galským žoldnéřům. Ilyrové samozřejmě zrádné žoldnéře přesvědčili ať přeběhnou na jejich stranu a zradí obyvatele města tím, že otevřou brány města. Město nakonec padlo bez boje, Galové zradili.
Jakmile se to zbytek Epiru dozvěděl, byla okamžitě vyslána menší armáda o síle pět tisíc mužů, která měla znovuzískat ztracené Foiniké. Když armáda dorazila k městu, utábořila se na druhé straně řeky a pro svou ochranu z mostu, který vedl přes řeku, odstranili veškeré dřevěné fošny. Most tedy nebyl bez přípravy schůdný.
Potom se ale epirský velitel dozvěděl, že jiné ilyrské vojsko pochoduje směrem k dalšímu městu, které chce obsadit. Epirský velitel byl v nezáviděníhodné situaci, kdy s malou armádou musel bránit dvě města současně. Nakonec se rozhodl vyčlenit menší část svého vojska a tu vyslal na pomoc k Antigonei.
Toho si Ilyrové a Galové všimli a potají v noci vyslali své vojáky, aby oslabené epirské vojsko napadli. Ilyrové a Galové pod rouškou tmy opravili pochozí část mostu a přešli bezpečně na druhou stranu řeky, kde obsadili strategicky výhodnou pozici, a čekali do rána na bitvu. Obě armády se ráno skutečně střetly a epirské vojsko utrpělo drtivou porážku.
Po tomto debaklu se Epirci v roce 230 př.n.l. obrátili s žádostí o pomoc na Aitolský a Achájský spolek. Ti jim byli více než ochotni pomoct a pomstít, tak svou porážku, kterou jim uštědřil předtím král Agron. Když však mělo dojít k bitvě s ilyrským a galským vojskem, došlo k nečekané situaci.
Královna Teuta vyslala posly s rozkazy, že se celé ilyrské vojsko má vrátit zpět do Ilyrie, kde se proti královně vzbouřilo několik nezávislých kmenů. Na střet vojsk tedy nedošlo, ale došlo k diplomatickému vyjednávání a zaplacení výkupného za zajaté obyvatele města. Ilyrové a Galové nakonec město opravdu opustili bez boje, ale část obyvatel odvlekli sebou do Ilýrie a prodali je do otroctví. Při svém ústupu z města dokonce zvládli ukradnout vše, co ukrást šlo a co byli schopní unést.
A ačkoliv se to zdá úplně nelogické po všech výše zmíněných událostech, Epirci se nakonec s Ilyry spojili a vytvořili alianci proti Aitólskému a Achájskému spolku. Jediný důvod pro toto jednání nám popsal sám Polybios tak, že Epirci naprosto přišli o rozum a v politickém vedení jejich země musí být jen totální hlupáci.
Dalším důkazem bláznovství bylo svěření důvěry zrádným a vypočítavým galským žoldnéřům, kteří byli vyhnáni ze svých zemí svými vlastními lidmi a zradili dokonce i Kartagince, kteří si je najali v První punské válce do žoldnéřského vojska. Římané s Galy měli své vlastní zkušenosti a chovali k nim tak extrémní nedůvěru, že po ukončení bojů na Sicílii, tlačili na Kartagince, že Galové musí opustit Sicílii jako první, bez výjimek.
TENTOKRÁT JSME TO CHTĚLI ŘEŠIT MÍRUMILOVNĚ
V rámci ilyrského drancování pobřeží Jadranu se v této oblasti významně rozšířilo pirátství. Ilyrští piráti s rozkazy od královny Teuty začali napadat čím dál tím více římských obchodních lodí. To mělo za následek, že se v Římě a na půdě senátu začaly hromadit stížnosti ohledně pirátů v Jaderském a Jónském moři. A nejen, že se hromadily stížnosti, ale Řím vlivem pirátství začal přicházet o významné finance z námořního obchodu. V této situaci už senát musel jednat, jinak by i ostatní národy přestaly brát Římany vážně.
Pro překvapení všech, Římané na události ohledně pirátství tentokrát reagovali jinak než obvykle. Místo vyslání ohromného vojska a ukončení pirátských nájezdů brutální silou, Římané vyslali dva vyslance ke královně Teutě. Bratry Gaia Coruncania a Lucia Coruncania. Oba vyslanci odpluli v době, kdy královna Teuta pomalu ukončovala rebelii proti její vládě a zbývalo ji dobýt poslední vzbouřené město.
Římští vyslanci obeznámili královnu Teuto se situací ohledně pirátství a napadaní římských lodí. Oznámili královně, že se jedná o nevyprovokovanou agresi a žádali ji, aby situaci, co nejdříve vyřešila. Královna jim však arogantně odpověděla, že už udělala, co bylo v jejich silách, aby těmto zločinům zamezila a že nikdy nebylo zvykem ilyrských vládců bránit ilyrským námořníkům v jejich soukromých záležitostech na moři.
Odpověď královny mladšího vyslance rozhněvala a spustil na královnu, že jedním z nejdůležitějších římských zvyků je zabránit zločinům proti římským obyvatelům a že s pomocí bohů udělají to nejlepší čeho budou schopní, aby změnili zvyky ilyrských vládců nezasahovat do věcí ilyrských námořníků.
Taková reakce římského vyslance rozhněvala královnu do běla a jakmile oba Římani opustili její sídlo, vyslala své muže s rozkazem vyslance zavraždit. A tak se skutečně stalo, když vyslance, který promluvil proti královně, tito muži zavraždili těsně před vyplutím do Itálie.
Reakcí na tuto ohavnou vraždu bylo okamžité svolání obrovské vojenské síly a příprava válečné flotily k vyplutí do Ilýrie. Římané tentokrát chtěli celou záležitost řešit diplomaticky, ale královna svým hrůzným činem právě probudila spícího obra s brutální silou. Pro Římany se Ilyrové právě stali prioritou číslo jedna.
Udělala královna chybu, když nezvládla své emoce při jednání s římskými vyslanci? Nebo se římští vyslanci při vyjednávání chovali příliš arogantně?
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Goldsworthy, J.: In the Name of Rome
- Wilkes, J.: The Illyrians
