Píše se rok 225 př.n.l. a nejčernější římské představy se stávají skutečností. Galská invazní armáda doplněná o profesionální válečníky Gaesatany se dala do pohybu. Masivní armáda o síle 50 000 pěších vojáků a 20 000 jezdců a válečných vozů se valí přes Alpy k pláním u řeky Pád. Římané tento manévr očekávali už dlouho, a potom co zvítězili v První ilyrské válce a podepsali dohodu s Kartaginci, byli tentokrát na galskou invazi dobře připraveni.
GALOVÉ UŽ PŘICHÁZÍ A NEJSOU VÍTÁNI
Než Galové nashromáždili tak obrovskou sílu a náčelníci kmenů se dohodli na společném postupu, tak uplynulo 8 let. Pro Římany to byla spousta času se připravit jak vojensky, tak politicky. Římská politika byla mnohdy mnohem nebezpečnější než samotné meče legionářů, a tak senát vyslal ke kmeni Venetů a Cenomanů svoje vyslance s velkorysou nabídkou ke spojenectví. A protože Římané umí být velmi přesvědčiví, oba kmeny se přidaly na stranu Římanů. Galové tak paradoxně prohráli už první bitvu a to ještě ani netasili meče.
„Pobijeme ty prašivé psy dřív ,než dorazí Aemilius. Za mnou!“
Římský konzul Regulus
Římané se rozhodli politicky bojovat mnohem dříve než se Galové stihli shromáždit. Galští vůdci, byli před vstupem do Itálie nuceni zanechat část vojska v předalpské Gálii, aby se zvládli bránit proti možnému výpadu nových římských spojenců. I přes tuto komplikaci k římským hranicím stále směřovalo masivní vojsko dychtivých válečníků.
Konzul Gaius Atilius Regulus se zrovna se svými legiemi nacházel na Sardinii, když se Římané dozvěděli, že se galské vojsko dalo do pohybu. Druhý konzul Lucius Aemilius Papus nacházející se tou dobou v Římě okamžitě začal připravovat další legie.
Aby jsme pochopili reakci Římanů na tuto invazi, je důležité znovu připomenout nesčetné množství invazí, které Galové za posledních 200 let uskutečnili. Římské vztahy s galskými kmeny jsou v této době na téměř absolutní nule. Římané už mají invazí po krk a potřebují svoje prostředky a pozornost směřovat jinam.
Strach a zášť pracují na plné obrátky a Římané k obraně ale i k protiútoku připravují velkou armádu. Konzulové dali dohromady čtyři legie římských občanů a stejný počet spojeneckých armád. K tomu všemu si nechali Římané udělat seznam všech svých občanů a spojenců, kteří měli věk vhodný k nástupu do vojska. Všichni v Itálii totiž počítali s tím, že ve střetu, který se blížil, padne nespočet nepřátel, ale i vlastních obyvatel a spojenců. Ale každý byl v tomto konfliktu ochoten zaplatit i tu nejvyšší cenu a nechat Římany rozhodovat o osudu všech.
Pro Římany bylo velmi důležité, že všichni jejich spojenci v tuto chvíli stojí pevně na jejich straně. Odpor ke Galům byl značný u Sabinů, Latinů i Etrusků, stejně tak jako strach z následků úspěšné invaze. Spojenci tedy k Římanům vyslali další desítky tisíc pěších vojáků i jezdců a podařilo se nashromáždit zatím největší zásoby zbraní, surovin a obilí, které kdy kdo viděl.
Dokonce i kmeny Venetů a Cenomanů poslali na pomoc dalších 20 000 mužů, kteří napadli území Bójů, aby donutili invazní armádu k rozdělení sil. Aniž by to Galové věděli, tak proti nim stálo více jak 300 000 tisíc mužů. Pokud bychom započítali všechny dostupné a rezervní síly, tak byli Římané proti Galům schopní vrhnout až 700 000 mužů. To byla na poměry tehdejší doby enormní síla, které se Galové v žádném případě nemohli vyrovnat. Zároveň však bude pro Římany náročné velet a organizovat takové obrovské množství mužů ve zbrani.
PRVNÍ STŘET, PRVNÍ MRTVÍ
Galské invazí vojsko se dostalo až do Etrurie a začalo drancovat a plenit vesnice a přilehlé okolí. Když se nesetkali s žádným odporem pojali dojem, že se jejich síle Římané neodvažují postavit, a pokračovali tak v pochodu směrem na Řím. Když dorazili k městu Clusium, které je asi tři dny pochodu od Říma, dozvěděli se, že menší římské vojsko střežící Etrurii je kousek na za nimi. Galové se obrátili a vydali se celí nedočkaví směrem k blížícímu se římskému vojsku.
Obě vojska se brzy navzájem přiblížila a obě strany se rozhodly před bitvou na noc utábořit v rozumné vzdálenosti jedna od druhé. Jakmile padla tma, Galové přišli s plánem, jak vlákat římské vojsko do pasti. Celá pěší část vojska tajně v noci opustila tábor a zamířila k Faesulae, aby se zde připravili k bitvě. Jezdci měli v táboře zůstat až do rána a následně předstírat ústup pryč a dovést Římany do předem připravené léčky. Římské vojsko mělo být dle plánu potom na pochodu přepadeno a rozdrceno.
Jakmile se rozednilo, Římanům došlo, co se stalo. Na nic nečekali a okamžitě vyrazili pronásledovat Galy, kteří opustili tábor. Římanům netrvalo větší galské vojsko dostihnout, ale to byl ten problém. Obě armády se nakonec střetly a ačkoliv se v úvodu zdálo, že je bitva vyrovnaná, počty vojáků nakonec hrály konečnou roli.
Římané se dostali do obklíčení a dle Polybia jich šest tisíc padlo v bitvě. Zbytku přeživších Římanů se podařilo ustoupit na nedaleký kopec a opevnit se. Galové byli po náročném manévrování unavení a vyčerpaní a rozhodli se na Římany už tu noc neútočit. Nechali jízdu obklíčit všechny ústupové cesty z kopce a čekali do rána, jestli se náhodou Římané nevzdají sami. Moc s tím ale nepočítali a hned na ráno naplánovali finální útok na přeživší Římany.
Ještě než ale padla noc, tak stihnul dorazit konzul Aemilius se svými legiemi. Právě včas, aby zachránil poslední zbytky římských sil, které se opevnili na kopci nedaleko. Přeživší Římané viděli ohně tábora konzulových legií a vyslali k němu posli se zprávou a informacemi, co se všechno stalo. Konzul neměl moc na výběr a nařídil svým tribunům připravit legie k útoku hned za rozednění.
ZÁCHRANA PŘEŽIVŠÍCH A PŘÍCHOD DRUHÉHO KONZULA
Obrovský římský tábor neunikl pozornosti ani Galům. Vůdci invazní síly se sešli a odsouhlasili plán krále Aneroësteta. Ten navrhoval, že by měli Galové ustoupit zpět na svoje území a nechat ostatní Římany na pokoji, protože už tak získali tolik kořisti, že ji ani nemají šanci všechnu odvézt sebou pryč. Dobytek, cennosti ale i zajatí vojáci úplně naplnili kapacity jejich vozů. A protože by Galové bitvou s konzulovým vojskem riskovali opravdu hodně, tak se před východem slunce sbalili a vyrazili směrem k městu Telamon a potom na sever podél pobřeží.
Konzul Aemilius zařadil přeživší vojáky z kopce do svého vojska a vydal se stíhat ustupující galské vojsko. Jelikož už žádní Římané ani město nebylo v přímém ohrožení, rozhodl se nenutit Galy do otevřené bitvy a pouze je pronásledoval a držel si bezpečný odstup. Konzul hodlal zaútočit jen pokud by Římané měli dobrou příležitost nebo by Galové povolili v ostražitosti.
Galové chtěli pokračovat směrem na sever, když jejich předsunuté hlídky narazily u města Telamon na předvoj druhého konzula Gaia Atilia Regula. O tom, že se konzul stihl přeplavit se svými legiemi ze Sardinie k městu Pisa, nikdo z Galů nevěděl. Galové kontrolovali pohyb legií konzula Aemilia, ale s dalšími legiemi na severu už nepočítali. Předvoj konzula Regula proto překvapil a zajal několik méně ostražitých jezdců z galské hlídky. Ti při výslechu Římanům prozradili úplně všechno, co se za posledních několik dní stalo, a dokonce i to, že druhá konzulská armáda je velmi blízko.
Konzula Regula informace o tom, že se Galové nachází mezi dvěma římskými armádami nadchla. Musel ale jednat rychle jinak by Galové mohli zahájit protimanévry a z obklíčení uprchnout. A taky bylo samozřejmě důležité udeřit dříve než konzul Aemilius, aby většina vítězného triumfu připadla Regulovi. S tímto plánem Regulus pověřil své vojenské tribuny velením pěšího vojska a sám se odhodlaně vydal se svou jízdou obsadit nedaleký pahorek nad cestou, po které se přibližovala galská armáda. „Galové jsou v pasti a my se můžeme stát hrdiny republiky. Pobijeme ty prašivé psy dřív, než dorazí Aemilius. Za mnou!“ zavelel konzul Regulus svým jezdcům.
MEZI KLADIVEM A KOVADLINOU
Jelikož byl Regulův předvoj velmi efektivní s eliminací předsunutých glaských hlídek, tak Galové vůbec neměli ponětí, že pochodují přímo proti druhé konzulské armádě. Když tedy viděli, jak římská jízda obsazuje nedaleký pahorek, předpokládali, že římská jízda Aemiliovi armády je v noci objela a obsadila pahorek, aby je zdržela, než dorazí zbytek římského vojska. Proto vyslali svou početnou jízdu, aby z pahorku Římany vyhnala a zabezpečila volnou cestu pro zbytek vojska.
Během střetu se Galům, podařilo zajmout římského jezdce, který jim prozradil, že patří k druhé armádě, která přichází ze severu. Když Galové zjistili, že jsou v obklíčení a uprchnout už nestihnou, rozhodli se bojovat s oběma římskými armádami současně. Galové rozdělili svoji armádu do dvou, aby pokryli oba směry útoku.
Proti konzulovi Aemiliovi, jehož armáda přicházela z jihu, postavili kmen profesionálních válečníků Gaesatů a také kmen Insubrů jako podporu. Gaesatové dokonce shodili veškeré svoje oděvy a ponechali si pouze zbraně, zbroj a štíty. Římským legionářům se tak postavili téměř nazí. Proti konzulovi Regulovi, který se svou armádou přibližoval ze severu, se postavil kmen Taurisků a Bójů. Oba kmeny na svoje křídla umístili válečné vozy a bubeníky. Válečnou kořist z invaze a dobytek umístili Galové mezi obě části armády na nedaleký kopec.
Než se ale obě armády střetly, došlo k menší bitvě o nedaleký pahorek. Galská jízda tu svedla boj s tou římskou, při které se Galům podařilo usmrtit konzula Regula, který chtěl až příliš dychtivě zvítězit předtím než dorazí druhý konzul. Galové mu uťali hlavu a přinesli ji galským vůdcům. I přes konzulovu smrt se ale houževnaté římské jízdě podařilo bitvu o pahorek vyhrát a obsadit jej. Galové už neměli šanci nikam uniknout a obě římské armády se rychle blížily.
Římané měli početní převahu a útočili ze dvou směrů, to byla pro Galy nevýhoda, protože museli rozdělit svoje síly. Na druhou stranu, obě části galského vojska si navzájem kryla zadní část. Pro Římany tak bylo téměř nemožné prosekat si cestu zadními řadami galského vojska. Zoufalá situace, ve které se Galové ocitli jen posílila jejich bojového ducha. Všichni válečníci byli zahnáni do kouta, ze kterého nebylo útěku a všichni tak bojovali mnohem odhodlaněji a zuřivěji.
Římany v úvodu bitvy galský odpor překvapil až dokonce šokoval. Galové totiž ještě před střetem troubili na všechny svoje trumpety Carnyx a válečné rohy. K troubení stovek těchto nástrojů se přidalo tisíce válečníků s bojovým pokřikem. Nepochybně to muselo působit hrůzostrašně, zvlášť když se ozvěna nesla celým údolím. Římský voják musel mít pro strach uděláno, aby byl schopný se postavit takovému nepříteli. Nemluvě o tom, že i vzhled různě pomalovaných, dobře stavěných a nahých válečníků, kteří hrdelně křičeli urážky na všechny Římany kolem, musel nahánět strach.
Většina galských válečníků měla ale spoustu ozdobných předmětů z drahých kovů. A to nepochybně sloužilo jako velká motivace římským legionářům se do těchto válečníků pustit, všechny je pozabíjet, a jejich cennosti, zbraně a kořist získat pro sebe.
Jak nakonec bitva dopadne?
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
