Blíží se nezměrná síla a spolu s ní válka, která změní Řím úplně od základů. Tuto válku totiž přináší muž, jenž svému otci a sobě samému přísahal, že pomocí ohně a železa zničí samotný Řím a dokončí tak to, co Kartaginci začali ještě dřív, než se vůbec narodil. Druhá punská válka je na spadnutí a obě znepřátelené strany jsou opět připravené se do sebe pustit. Že bude válka brutální a nemilosrdná je všem jasné, protože vztahy mezi oběma mocnostmi jsou napjaté a čeká se jen poslední jiskru, která zažehne další obrovský konflikt ve Středomoří.
Než se však pustíme přímo do ohniska této války, je potřeba se na chvíli zastavit a zamyslet se alespoň na chvíli, kdy že tato válka vůbec začala? Nebo snad už dávno běží v pozadí a málokdo si to uvědomoval? Můžeme totiž s jistotou říci, že u některých jedinců a výrazných postav První punská válka vlastně nikdy neskončila, alespoň v jejich hlavě ne.
HAMILKAR VÁLKU S ŘÍMANY NIKDY SÁM NEUKONČIL, DONUTILI JEJ K TOMU
Ještě než oficiálně skončila První punská válka, jeden Kartaginec odmítal ve válce prohrát. Nebyl jím nikdo jiný než kartaginský hrdina – Hamilkar Barkas. Na konci války, když Římané drtivě porazili kartaginskou flotilu u Aegatských ostrovů, Hamilkar se svým vojskem stále operoval kolem hory Eryx a nutno dodat, že působil Římanům nemalé potíže. Hamilkar se v žádném případě vzdát nechtěl.
„Přísahej můj synu, že se nikdy nestaneš přítelem Říma!“
Hamilkar Barkas
Jeho muži už byli zkušení veteráni s obrovskými zkušenostmi s partyzánským a záškodnickým vedením války. Jejich pozice u hory Eryx byla navíc natolik silná, že Římané i s početnější armádou nebyli schopní Hamilkara a jeho armádu vyhnat pryč. Základna u hory Eryx se nacházela na těžko přístupném místě a počty zde tentokrát nehrály žádnou roli. Ze základny navíc vedlo mnoho stezek a cest a k tomu měla dokonce i přístup k pobřeží. Zcela obklíčit tuto základnu bylo pro Římany tehdy nemožné.
Jediná slabina Hamilkarovy základy byla paradoxně právě její poloha. Základna byla příliš odlehlá a vzdálená od všech ostatních kartaginských měst a pevností, které v té době ještě Kartaginci kontrolovali. Hamilkar se tudíž spoléhal především na zásobování z moře.
Když však Římané rozdrtili kartaginskou flotilu u Aegatských ostrovů, najednou nezůstal nikdo, kdo by mohl Hamilkarovi pomoct udržovat jeho vojsko a podporovat útoky na římské pozice a města. Hamilkar se vzdát nechtěl, chtěl dokonce horu Eryx brzy opustit, převzít iniciativu a přejít do protiútoku. Jenže už zkrátka neměl jak, a tak ho okolnosti donutily vzdát se a přesunout se se svým vojskem zpět do Afriky.
Zklamaný nad tím, že zbytek Kartága už nebyl schopný boje a to jak finančně tak i materiálně a že jejich nejmocnější flotila byla poražena, uzavřel Hamilkar svoje myšlenky a nenávist k Římu do sebe. Jakmile se vrátil do Afriky, už pomalu plánoval, že se Římanům nic vyplácet nebude, že Kartaginci se přeskupí, naberou dech a znovu udeří na Sicílii. Hamilkar věřil, že Římané na Sicílii zas tak silnou pozici nemají.
To ale Hamilkarovi nikdy nevyšlo, protože nakonec musel zůstat v Africe, kde vypuklo povstání žoldnéřů a libyjských vzbouřenců, které bylo nakonec tak nebezpečné, že Kartágo bylo na prahu zničení. Hamilkar, tak veškeré svoje síly ale i vztek a zlobu soustředil proti žoldnéřům a vzbouřencům.
Válka proti žoldnéřům a vzbouřencům, jenž se nazývá Libyjská válka vůbec neprobíhala pro Kartágo dobře. Nakonec přece jen Kartaginci zvítězili, ale zaplatili za to obrovským způsobem na životech, nemluvě o tom, že hrozil pád samotného města Kartága. To v Hamilkarovi ještě více rozdmýchalo zlobu a nenávist vůči Římanům. Odsuzoval a obvinil je za tuto válku, protože hlavním důvodem proč nemohli žoldnéřům zaplatit byl ten, že museli obrovské sumy stříbra odvádět Římanům, a ti byli v dodržování podmínek plateb nemilosrdní a neoblomní.
Římané navíc během Libyjské války zneužili zoufalé situace na Sardinii, jejíž území náleželo Kartágu a ostrov anektovali a zařadili jej mezi svoje vlastní území. To bylo pro Kartagince velké bodnutí do zad, protože Sardinie nikdy nebyla předmětem žádného vyjednávání, smlouvy, a ani dohody. Římané zkrátka Kartagince donutili pod nátlakem vyhlášení další války se ostrova vzdát.
Zoufalím Kartagincům tehdy nezbylo nic jiného než souhlasit, protože proti Římanům v té době neměli sebemenší šanci uspět. O to víc se jim ale tato událost zaryla do paměti, a především Hamilkarovi. Římanům všechny jejich podlé kroky pěkně sčítal dohromady, což do velké míry pohánělo a živilo jeho nenávist.
MUSÍME DO IBÉRIE!
Hamilkar si po Libyjské válce nemohl ani na chvíli odpočinout a musel se svým vojskem vyrazit do Ibérie. Nejen, že jižní území bylo velmi úrodné, co se týká zemědělské půdy, ale nacházely se zde hlavně bohaté ložiska stříbra. Stříbro Kartaginci nutně potřebovali, aby se dostali ze zoufalého finančního stavu po dvou těžkých a dlouhých válkách, ale také aby mohli platit Římanům válečné reparace.
Římany totiž nezajímalo v jak zoufalé a katastrofální situaci se Kartaginci nacházejí. Prohráli válku, ve které jim způsobili spoustu škod, takže budou zkrátka platit podle podmínek kapitulace, a to bez vyjímek. V tomto byli Římané vždy striktní a nemilosrdní. Sami si tak ale kopali velmi hlubokou jámu, do které nakonec veškeré kartaginské stříbro zahučí.
Ale to nebyly jediné dva důvody proč se Hamilkar vydal do Ibérie. Území v Ibérii mělo sloužit jako přípravná půda pro válku s Římany. Sicílie a Sardinie byly ztraceny a padly do rukou Římanů. Tyto ostrovy navíc pro území římské republiky v Itálii tvořily tzv. nárazníkovou zónu. Jestli by chtěli Kartaginci zaútočit na srdce římské republiky a ohrozit samotný Řím, tak jako to udělali Římané s Kartágem během První punské války, museli by nejprve obsadit oba zmíněné ostrovy.
To by ale bylo nesmírně obtížné a nákladné. Proto se Hamilkar rozhodl jít na to jinou cestou. A tato cesta vedla přes Ibérii, poté kolem jejich galských spojenců v zaalpské Gálii a následně přes Alpy na Apeninský poloostrov. Cesta to byla sice dlouhá, ale poskytovala Kartagincům značné výhody, které zmíníme později, jakmile válka vypukne.
Hamilkar si sebou do Ibérie přivedl svoje syny a dalšího významného Kartagince – Hasdrubala, jež byl Hamilkarovým zeťem. Potom Hamilkar započal podmanění Ibérie, což se mu po mnoho let dařilo až do jedné osudné bitvy, ve které byl Hamilkar zabit. Pravděpodobně k tomu došlo, když se s ostatními snažil ustoupit od města, které obléhali. Hrdina Kartága padl v bitvě, ale naštěstí pro Kartagince byl jeho zeť Hasdrubal stále naživu.
Velení nad vojskem a vlastně celou expedicí tedy přešlo na Hasdrubala. Tomu se podařilo na Hamilkara navázat a i on začal poměrně úspěšně rozšiřovat a spravovat nové území v Ibérii. Z Hasdrubala se nakonec stal výborný starověký obchodní manažer a z nových území a kolonií začal pro Kartágo generovat značný zisk.
To také přilákalo pozornost různých iberských vládců a kmenových náčelníků, s nimiž navázal několik úspěšných politických vztahů. Území v Ibérii se rozrůstalo a Kartágo se opět postavilo pevně na nohy. To ale neuniklo pozornosti Římanů, kteří vše bedlivě sledovali.
Jak jsme již popisovali v předchozích článcích, Římané viděli, že Kartágo se stává silnějším a je jen otázka času než si bude věřit natolik, že si Řím opět dovolí konfrontovat. Římané se do té doby museli vypořádat s vlastními problémy a hrozbami, aby byli v ten správný okamžik připraveni na nový konflikt se svým starým nepřítelem.
NÁSTUP HANNIBALA BARKY – NEJSTRAŠLIVĚJŠÍHO NEPŘÍTELE ŘÍMA
I přes svoje úspěchy a značnou oblibu byl Hasdrubal během své služby zavražděn galským válečníkem, se kterým měl osobní spor. Po smrti Hasdrubala velení přešlo na Hamilkarova syna Hannibala, který i přes svůj mladý věk projevoval spoustu vojenských a politických schopností. A to nebylo vše. Hannibal především projevoval naprosto jasně, jakou nenávist k Římanům chová a co hodlá jako vrchní velitel udělat.
Vztahy s Římany už v tuto dobu byly bodu mrazu. Kartaginci se naladili na vlnu mladého Hannibala a všichni toužili po pomstě za to, co jejich domovinu postihlo po První punské válce. Hannibal se netajil tím, že chce na Řím zaútočit a zasadit mu tvrdou ránu a kartaginští vojáci i společnost tomu byli plně nakloněni. Do mladého velitele vkládali velikou důvěru. Přece jenom to byl syn jejich národního hrdiny a zachránce. Veškerou politiku proto směřovali takovým směrem, aby k válce nevyhnutelně došlo.
Římané nebyli naivní a ani hloupí a celé Hannibalovo počínání pečlivě sledovali. Jakmile se mladý Hannibal dostal k moci, bylo všem v římském senátu jasné, že válka s Kartaginci je na spadnutí. Pochybovat mohl jen naprostý ignorant.
Hannibal ale dle rad svého otce nechtěl vyprovokovat Římany k tomu, aby Kartagincům vyhlásili válku první, dokud si nezabezpečí většinu území v Ibérii. „Celé území Ibérie na jih od řeky Ebro musí být zabezpečeno“ prohlásil Hannibal na poradě se svými důstojníky. „Jinak budou Římané ve výhodě!“ zdůraznil.
Jedině tak budou Kartaginci schopní zaútočit na Římany a ohrozit jejich domovinu. Jakmile se tak skutečně stalo, blížila se událost, která již pomalu doutnající válku zažehla naplno.
Mnozí z Vás totiž dozajista nevědí, že právě zde, v tento moment Hannibal vítězí svoji první taktickou bitvu, aniž by se s Římany vůbec střetl. Hannibal o svém vítězství vlastně ani neví, protože se odehrálo na druhé straně světa, na východě. Ale to už bude předmětem dalšího dílu série – Druhá punská válka.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
