Díky Hannibalovi to mezi Kartaginci a Římany vře. Na pozadí konfliktu se už dávno rozehrála politická hra, kdo komu tentokrát vyhlásí válku. Římané do Kartága poslali zkušené diplomaty jejichž jediným cílem je buď zajistit, že Kartaginci se stáhnou nebo dojde k válce, žádná jiná možnost nepřipadá v úvahu.
Aby jsme celé jednání mezi Kartaginci a Římany pochopili, ponoříme se do jejich vzájemných vztahů tak hluboko, že se budeme probírat jejich smlouvami, které spolu uzavřeli a podíváme se na to, co se kdysi dohodlo a nyní už neplatí.
DRUHÁ ILYRSKÁ VÁLKA
Římané se nakonec rozhodli nejprve se vypořádat se zrádným Demetriem, než se vydají do Ibérie za Hannibalem. Do Ilýrie zamířil konzul Lucius Aemilius Paullus společně se svými legiemi. Když se vylodil v Ilýrii, jeho prvním cílem byla pevnost jménem Dimale. Město Dimale bylo velmi dobře chráněno a opevněno, a k tomu bylo ještě situováno na kopci.
„Přinesli jsme mír nebo válku, a jedno z toho Vám tu zanecháme. Je jen na Vás, co si vyberete.“
Římský diplomat
Dobýt takové město bylo velmi obtížné, ale konzul Paullus měl jako vojevůdce celkem svérázný přístup, jak se s opevněným městem vypořádat. Rozhodl se, že bude výborný nápad udělat z takové nedobytné pevnosti exemplární případ, dobýt ji a zničit bojového ducha všech ostatních ilyrských měst.
Konzul pověřil své tribuny, aby město oblehli a postavili dostatečné množství obléhacích strojů, katapultů a lehkých obléhacích zbraní. Legie poté obklíčily a oblehly kompletně celé město. Za pouhých sedm dní bylo město dobyto. Konzulův plán vyšel a jakmile se o pádu pevnosti dozvěděli v ostatních ilyrských městech, tak do římského tábora směřovaly davy vyslanců a představitelů měst s přísahou věrnosti k Římu. Morálka a bojový duch celé Ilýrie byl zničen za pouhých sedm dní.
Ještě ale zbývalo se vypořádat se samotným strůjcem této rebélie. Konzul Paullus se svými legiemi po dobytí Dimale na nic nečeká a míří rovnou za Demetriem na ostrov Faros (dnešní Hvar). Demetrius však Římany očekával a zabarikádoval se ve městě se svými nejlepšími vojáky. Navíc nechal město dobře předzásobit a mnoho přírodních překážek poskytovalo obráncům řadu výhod.
Když se to konzul dozvěděl, bylo mu hned jasné, že toto obléhání by tak jednoduché nebude. Demetrius nemá kam utéct a se svými elitními vojáky se bude bránit zuby nehty. Konzul tedy tentokrát volí vychytralost. Pod rouškou tmy nechal větší část své armády vylodit v lesnaté oblasti na opačné straně ostrova.
Sám potom druhý den za rozbřesku vyplul s dvaceti loděmi a menší části armády přímo do přístavu před městem. Když Demetrius z městských hradeb viděl, že se konzul vylodil v přístavu s tak chabými počty vojáků, neodolal, a se svými vojáky se vydal z města přímo proti Římanům.
To ale nevěděl, že vylákat jej z města bylo celou dobu římským plánem. Zatímco jeho jednotky vyrazily z města a napadly římské oddíly v přístavu, se ukrytá římská armáda objevila na pahorku mezi přístavem a městem. Demetriovi došlo, že je to past, ale bylo na ústup bylo příliš pozdě.
Se svou pomalou a těžkopádnou falangou ustoupil z přístavu a rozhodl se čelit římským manipulům na pahorku. Římané spustili z kopce svůj frontální útok na Demetriovu falangu a současně konzul Paullus se zbytkem vojska z přístavu napadl falangu zezadu. Na takový útok nebyla falanga vůbec stavěná a po chvíli zmatečného boje se formace rozpadla a vojáci se rozutekli doslova do celého okolí.
Demetrius byl ovšem mazaný. Počítal s tím, že by mohl prohrát a proto si už dopředu ve skryté a odlehlé zátoce nechal připravit únikovou loď. Když se jeho vojáci v bitvě dali na útěk, byl mezi nimi i Demetrius. V oné zátoce nastoupil na lehkou a obratnou loď lemboi a podařilo se mu zmizet dřív než si toho Římané stihli všimnout. A nezamířil nikam jinam než na dvůr jeho nového spojence – makedonského krále Filipa V.
NEŽ DOJDE NA MEČE, BUDE SE VÁLČIT SMLOUVAMI
Během římské intervence na východě Hannibal po osmi měsících obléhání dobyl město Saguntum. Když se Římané o ztrátě města dozvěděli, odhodlali se k hodně zoufalému činu, který k jejich celkovému jednání moc nepřísluší.
Římská republika opět vyslala své diplomaty do Kartága s nabídkou, na kterou se dá odpovědět pouze dvěma způsoby. To Římané moc dobře věděli, ale byl to poslední pokus zvrátit válku nebo ji naopak vyprovokovat, protože i ve starověku záleželo na tom, kdo válku začal a rozpoutal. Pokud totiž někomu vyhlásíte válku a ještě ji k tomu prohrajete, nečeká vás příjemná budoucnost a výše válečných reparací, kterou budete muset vyplácet, bude astronomická.
První způsob pro Kartagince v této fázi už absolutně nepřipadal v úvahu. Ve zkratce se jednalo o to, že by se Kartágo opět vzdalo a podvolilo se vůli Říma a souhlasilo by s jejich podmínkami dalšího postupu. Tento postup by samozřejmě Kartagince těžce dehonestoval. Druhým způsobem jakým mohli Kartaginci na nabídku odpovědět, byla totální válka.
Kartaginská Rada přijala římské vyslance a poslechla si, co chtějí nabídnout. Římané nabídli Kartagincům, že válce se vyhnou jedině tak, že jim vydají Hannibala a členy jejich Rady, kteří ho do Ibérie jezdí podporovat. Tato nabídka měla na Kartagince asi stejný efekt jako udeřit holí do vosího hnízda.
Radu nabídka rozhněvala a brali ji v podstatě jako výhružku, ale Římané se stále oháněli starými smlouvami a dohodami. Naštěstí pro Kartagince byl v Radě jeden velmi dobrý řečník, který se ujal celé konfrontace s Římany a nutno dodat, že na ně byl velmi dobře připravený i na jejich argumenty.
Začal se smlouvou, kterou byl Hasdrubal nucen uzavřít s Římany po První punské válce, tedy po válce o Sicílii. Tato smlouva byla podle Kartaginců neplatná a nerelevantní, protože ji Hasdrubal podepsal bez souhlasu Rady, protože byl pod nátlakem podepsat ji okamžitě. Navíc podle informací, které se Rada dozvěděla, byla původní smlouva zamítnuta římským lidem.
K tomu všemu kartaginský řečník argumentoval tím, že o Ibérii v žádné smlouvě nebylo ani slovo, a to stejné platí pro Sardinii, čímž římským diplomatům připomněl, že jim Sardinii odebrali neprávem a politickým vyhrožováním. V čemž měl řečník naprostou pravdu a diplomati to moc dobře věděli.
Řečník ale v argumentech pokračoval dále, „Argumentujete tu smlouvou, ve které je uvedeno, že výslovně zaručovala spojencům každé ze stran imunitu před útoky druhé strany. A pokud je nám dobře známo, tak město Saguntum ani Saguntinci samotní nebyli spojencem Říma na konci Sicilské války, když naše strany podepsaly tuto smlouvu, kterou jste vy připravili.“ Kartaginci poté nechali smlouvu několikrát přečíst, aby Římanům osvěžili paměť.
Římané si ale stále stáli za svým a argumentovali, že smlouva je platná, když ji Rada evidentně dobře zná a nechala ji tu několikrát přečíst. Dále také Kartagincům připomněli, že podepsali s Hasdrubalem další smlouvu, která se týkala vyloženě vojenských operací v Ibérii.
Máte pocit, že je těch smluv nějak moc a jste zmatení? Nevadí, celé si to tu hezky popořadě vysvětlíme. Smlouvy jsou v moderním životě nudné a nezáživné, ale v případě Kartága a Říma je to úplný opak, obzvláště když je válka za rohem.
STARÉ SMLOUVY, NOVÉ SMLOUVY A DODATKY – KTERÁ SMLOUVA VLASTNĚ PLATÍ?
Římané se hádají s Kartaginci kdo je v právu a kdo má pravdu, tak si to pojďme trochu osvětlit. Staré smlouvy nám pomohou zjistit, proč se válečné lodě obou stran poprvé střetli až v První punské válce. Níže si můžete přečíst první smlouvu, kterou mezi sebou Řím a Kartágo podepsali.
Jedná se o velmi starou smlouvu, protože ji podepsali první dva konzulové, kteří stáli v čele státu, potom co se rozpadlo římské království. Smlouva se podepsala přibližně v roce 507 př.n.l. Pro představu je to několik desítek let před tím, než Xerxes zahájil invazi do Řecka. Osud Kartága a Říma byl tedy propojen už hodně dlouhou dobu.
Smlouva mezi Římem a Kartágem (cca rok 507 př.n.l.)
Mezi Římany a jejich spojenci na jedné straně a Kartaginci a jejich spojenci na straně druhé bude panovat přátelství za následujících podmínek:
Ani Římané, ani jejich spojenci nesmějí plout za mys Fair, ledaže by k tomu byli donuceni nepříznivým počasím nebo nepřátelským útokem; avšak ani ten, kdo je proti své vůli zahnán za tento mys, nesmí nic kupovat ani brát, ledaže by to bylo za účelem opravy plavidla nebo vykonání oběti.
Žádný Říman, který přijede prodávat zboží, nesmí uzavřít žádnou transakci, pokud není přítomen městský vyvolávač nebo městský úředník. Cena všeho, co se prodá v jejich přítomnosti, bude pro prodávajícího zaručena státem, pokud se prodej uskuteční v Libyi nebo na Sardinii.
Na kartaginském území na Sicílii bude mít každý Říman stejná práva jako kdokoli jiný.
Kartaginci neublíží obcím Ardea, Antium, Lavinium, Circeii, Tarracina ani žádné jiné latinské obci podléhající Římu.
Jakékoli latinské obce, které nepodléhají Římu, zůstanou nedotčené a jakákoli taková obec zabraná Kartaginci bude předána Římanům nepoškozená.
Kartaginci nebudou stavět žádné pevnosti v Latiu.
Pokud Kartaginci vstoupí na latinské území s vojenskými úmysly, nesmí tam přenocovat.
Mys Fair ležel severně od města Kartága a Římané zde měli naprostý zákaz s jakoukoliv lodí plout na jih od tohoto mysu. Výjimka byla pouze pokud sem římská loď byla zahnána špatným počasím nebo bouřkou. I tak ale posádka musela loď, co nejdříve opravit a odplout s ní pryč.
Obchodníci měli povolené kotvit pouze na severním pobřeží starověké Libye nad mysem Fair, dále měli potom plný přístup na Sardinii a západní část Sicílie, kde měli Kartaginci své základny a obchodní stanice. Zákazy pro Kartagince se týkaly pouze území Latia, protože tou dobou Římané Itálii vůbec neovládali.
Každopádně se jednalo o poměrně mírnou a přátelskou smlouvu. Přibližně v roce 348 př.n.l. podepsaly obě strany novou smlouvu, která už byla podstatně zajímavější:
Smlouva mezi Římem a Kartágem (cca rok 348 př.n.l.)
Mezi Římany a jejich spojenci na jedné straně a obyvateli Kartága, Tyru a Utiky a jejich spojenci na straně druhé bude panovat přátelství za následujících podmínek:
Žádný Říman nesmí překročit mys Fair/Mastia-in-Tarsis za účelem pirátství, obchodu nebo kolonizace.
Pokud Kartaginci zaberou jakékoli město v Latiu, které nepodléhá Římu, vydají je Římanům, ale mohou si ponechat cennosti a vězně.
Pokud Kartaginci zajmou kohokoli, na koho se vztahuje písemná mírová smlouva s Římem, ale kdo není římským poddaným, nesmějí zajatce přivést do římských přístavů (pokud tak však učiní a Říman zajatce zadrží, musí být propuštěn). Totéž platí i pro Římany.
Pokud Říman vezme vodu nebo zásoby z jakékoli země spravované Kartágem, nesmí tyto zásoby použít k ublížení komukoli, kdo je chráněn mírovou smlouvou nebo smlouvou o přátelství s Kartaginci. Totéž platí i pro Kartagince. Žádný případ porušení nebude podléhat soukromému stíhání; každý případ porušení bude považován za zločin proti státu.
Na Sardinii a v Libyi nesmí žádný Říman obchodovat ani zakládat osadu. Smí zůstat na pevnině pouze po dobu nezbytnou k nasbírání zásob nebo opravě plavidla. Pokud ho tam zavedlo špatné počasí, musí odejít do pěti dnů.
Na kartaginském území na Sicílii i v samotném Kartágu smí Říman konat a prodávat vše, co je povoleno kartaginskému občanovi. Totéž platí pro Kartagince v Římě.
Oproti první smlouvě je zde vidět, že podmínky jsou zde mnohem přísnější a vzájemná rivalita mezi těmito říšemi začíná vylézat na povrch. V návaznosti na tyto podmínky je zajímavá smlouva, kterou Kartaginci uzavřeli s Římany během invaze krále Pyrrha v roce 279 př.n.l., tedy krátce před vypuknutím První punské války. Díky Polybiovi se nám dochovala alespoň její část:
Výňatek ze smlouvy mezi Římem a Kartágem během invaze krále Pyrrha (rok 279 př.n.l.)
Pokud Římané nebo Kartaginci uzavřou spojenectví proti Pyrrhovi, musí si obě strany písemně sjednat, že bude přípustné, aby si v případě války navzájem pomáhaly na území druhé strany. Kterákoli ze stran bude potřebovat pomoc, Kartaginci jí poskytnou lodě pro dopravu tam i zpět, zatímco obě strany budou hradit výdaje za své vlastní jednotky. Kartaginci v případě nutnosti pomohou Římanům i na moři, ale nikdo nesmí nutit posádky, aby vystoupily na břeh proti své vůli.
Veškeré tyto výše uvedené smlouvy byly podepsány před římskými i kartaginskými bohy v příslušných chrámech a jejich platnost tak byla pro obě strany posvátná. Samotný Polybios nám výňatky z těchto smluv opatřil přímo z Jupiterova chrámu na Kapitolu. Právě jste si tedy přečetli starověké smlouvy v doslovném přepisu, tak jak byly sepsány Kartaginci a Římany.
Proč ale vůbec vytahujeme tyto staré smlouvy, když se bavíme o Druhé punské válce? Je to z toho důvodu, že celá tato válka vychází ze smluv a dodatků podepsaných po První punské válce, která začala na území Sicílie, jenž nebylo předmětem žádné předchozí smlouvy.
A na někoho se zkrátka musí svalit vina za rozpoutání války. Kdo bude tím viníkem? Pojďme se na to podívat, protože tu máme k dispozici onu zmiňovanou smlouvu, kterou podepsal Hasdrubal údajně bez vědomí Rady:
Smlouva mezi Římem a Kartágem po První punské válce (rok 241 př.n.l.)
Kartaginci jsou povinni zcela opustit Sicílii a všechny ostrovy, které leží mezi Sicílií a Itálií.
Spojenci každé ze stran budou chráněni před útoky druhé strany.
Žádná ze stran nesmí ukládat daně na území spravovaném druhou stranou, ani provádět stavební práce financované z veřejných prostředků, ani najímat vojáky, ani uzavírat spojenectví se spojenci druhé strany.
Kartaginci zaplatí 2 200 talentů do deseti let a dalších 1 000 talentů okamžitě.
Kartaginci vrátí Římanům své válečné zajatce bez výkupného.
Tato smlouva byla podepsána v roce 241 př.n.l. a později k ní byl přidán dodatek, který vycházel z událostí Libyjské války. Nutno podotknout, že způsob jakým Římané připravili Kartagince o Sardinii byl jakýkoliv, jen ne čestný. Sice při něm bylo opravdu ohroženo území Itálie, tím že se vzbouřenci přeplavili ze Sardinie na území římské republiky, ale toto se s Kartaginci dalo vyjednat jinak.
Navíc před tímto aktem dokonce Řím Kartágu po krátkém jednání pomohl tím, že propustil veškeré kartaginské zajatce z První punské války. Nedá se to zřejmě popsat jinak než, že situace byla zkrátka složitá a vztahy se v průběhu času měnily.
-
Kartaginci mají opustit Sardinii a zaplatit dalších 1 200 talentů.
Když Kartaginci začali s podmaněním Ibérie a Římané měli starosti se situací na východě, ke smlouvě byl opět přidán další dodatek.
-
Vojenské operace Kartága nepřekročí řeku Ebro.
Teď, když máme shromážděné veškeré smlouvy a dodatky, které spolu Kartágo a Řím uzavřeli, pojďme najít viníky prvních dvou punských válek. Začneme s tím, že Řím přesunem vojska a flotily na Sicílii neporušil žádnou smlouvu. Na druhou stranu zde můžeme hodnotit, jak moc morální bylo spojit se se zrádnými Mamertiny, když Římané moc dobře věděli, co jsou tito žoldnéři zač a čeho jsou schopní.
Je téměř jisté, že Římané tehdy chtěli využít mocenské vakuum na severovýchodě Sicílie a zabezpečit si tak území římské republiky na jihu Itálie před vpádem. Útok na Mamertiny byl útokem na římské spojence a Římané měli právo podle smlouvy své nové spojence před Kartaginci bránit. Tímto máme vyřízenou První punskou válku.
Co se ale týče Druhé punské války, situace je zcela odlišná. A zde se vracíme k jednání kartaginské Rady a senátu s římskými diplomaty. Po dlouhém jednání a argumentování ohledně podmínek smluv nakonec celou debatu římský diplomat zakončil takto: „Přinesli jsme vám mír nebo válku, a jedno z toho Vám tu zanecháme. Je jen na Vás, co si vyberete.“ Na to mu kartaginský sufet odpověděl: „Rozhodněte se vy!“
„Bude tedy válka,“ prohlásil římský diplomat.
Nakonec tedy nezůstává otázka, která smlouva platí, ale spíše k čemu vlastně smlouvy slouží. Římané i Kartaginci měli své pravdy, své výklady i své důvody. Každá ze stran si ze starých dohod vybírala jen to, co se jí právě hodilo, a zbytek ochotně přehlížela. Smlouvy, které měly být zárukou míru, se tak staly pouhými nástroji moci. Zbraněmi, kterými se neválčilo na bojišti, ale u jednacího stolu.
Byla tedy válka nevyhnutelná? Možná ano. Ne proto, že by jedna ze stran nutně porušila právo, ale proto, že obě strany už dávno přestaly hledat shodu. Řím rostl, Kartágo se snažilo udržet své postavení a mezi nimi nezůstalo místo pro rovnováhu. Saguntum nebylo příčinou války, bylo pouze záminkou, posledním článkem v řetězci rozhodnutí, která směřovala ke konfliktu už dlouhá léta.
A kdo byl viníkem? Pokud bychom měli soudit podle samotných smluv, odpověď není jednoznačná. Pokud ale budeme soudit podle reality moci, pak byla vina rozprostřena na obě strany. Řím i Kartágo hrály stejnou hru. Byla to hra o vliv, bezpečnost a přežití. A v takové hře nebývá místo pro spravedlnost, pouze pro vítězství.
Když tedy římský vyslanec pronesl svá osudná slova o míru a válce, nebyla to skutečná volba. Bylo to jen pojmenování reality, která už dávno nastala.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
