Římany v roce 255 př.n.l. sužovala jedna katastrofa za druhou. Po neúspěšné pozemní invazi na kartaginské území a rozdrcení záchranné flotily v bouři, přišli Římané o většinu výhod, které si během První punské války nad Kartaginci vybojovali. I přesto se Římanům nedá odepřít jejich posedlost dokončit něco, co už začali. Hrdost, houževnatost, odhodlání a železná disciplína dělá z Římanů ty nejhorší nepřátele na světě. Vítězní Kartaginci si uvědomovali, že musí využít situace, dokud je Řím oslabený a dobýt zpět ztracená území na Sicílii. Těžiště celé války se posouvá z Afriky zpět na Sicílii.
„Dejte rozkaz těžké pěchotě, pobijeme je všechny přímo před hradbami!“
Římský prokonzul Mettelus
VÝSTAVBA NOVÝCH FLOTIL
Kartaginci po svém úspěchu nezaháleli. Nechali vyrobit 200 nových válečných lodí a začali s přípravami k vyplutí na Sicílii. Nová flotila transportovala generála Hasdrubala, jeho armádu a 140 válečných slonů do Lilybaea – kartaginské pevnosti na východě Sicílie. Armáda generála Hasdrubala měla za úkol dobýt ztracená území a obsadit sicilský venkov.
Naproti tomu Římané toužili opět dominovat na moři se silnou flotilou, a tak postavili také novou flotilu čítající 220 válečných lodí během pouhých 3 měsíců. Novými konzuly se v roce 254 př.n.l. stali – Aulus Atilius Caitianus a Gnaeus Cornelius Scipio. Nová flotila naložila pozemní vojsko i zásoby a odplula nejprve do Messany, kde se k ní připojily všechny lodě, které přežily bouři při záchranné operaci pozemních vojsk z neúspěšné pozemní invaze v Libyi, a následně vyplula směrem k městu Panormus, které bylo stále pod kontrolou Kartaginců.
Město Panormus bylo jedním z posledních důležitých kartaginských měst na Sicílii, vzhledem k jeho strategické poloze. Římané město oblehli s pozemními vojsky a z moře jej zablokovali se svojí flotilou. Útok na město byl rychlý a drtivý. Římané na několika místech zdolali hradby a obranné věže pomocí obléhacích strojů. O chvíli později se římští legionáři dostali do města, a v tom okamžiku bylo po všem. Obyvatelé i posádka se vzdali.
ŘÍMSKÉ PROKLETÍ – DALŠÍ NÁMOŘNÍ KATASTROFA
V létě v roce 253 př.n.l. se další nově zvolení konzulové Gnaeus Servilius Caepio a Gaius Sempronius Blaesus vypravili na novou výpravu do Libye. Po předchozí porážce, kterou jim uštědřili Kartaginci pod vedením spartského válečníka Xanthippa, se římská taktika změnila.
Konzulové svoje pozemní vojsko přesouvali podél pobřeží Libye pomocí flotily. Římané se vždy vylodili, zaútočili na osadu či město a zase se stáhli na své lodě. Dle historika Polybia se jim s touto strategií nepodařilo dosáhnout jakéhokoliv úspěchu, který by stál za zmínku, spíše naopak.
Jednoho dne se svou flotilou přistáli na březích ostrova Meninx. Zdejší vody námořníci neznali a velká část lodí při odlivu uvízla na mělčině. Římskou flotilu zachvátila panika, jelikož se v místních vodách pohybovaly i kartaginské válečné lodě. Uvízlé lodě i s posádkami na ostrově by byly pro Kartagince snadnou kořistí. Římané proto okamžitě spustili vyprošťovací operace a podařilo se jim po vyložení většiny nákladu lodě odlehčit natolik, aby bylo možné je dostat zpět na vodu.
Po vyproštění se Římané bez svých zásob vydali zpět na Sicílii do dobytého Panorma, zde naložili nutné zásoby k další cestě zpět do Říma a ve spěchu se opět vydali na cestu.
Jako by snad ale římské námořnictvo bylo prokleté, protože na cestě do Říma se flotila opět dostala do bouře a Římané ztratili přes 150 lodí. To už bylo i na Římany moc a rozhodli se pod nátlakem okolností z posledních let zredukovat výstavbu nových lodí. Velká část prostředků se nyní investovala do pozemního vojska a veškerá pozornost se opět zaměřila na Sicílii. Většina ostrova byla sice pod nadvládou Římanů nebo jejich spojence Syrakus, ale stále se zde nacházely kartaginské základny a opevněná města, která ohrožovala římský vliv.
V roce 251 př.n.l. byla na Sicílii vyslána armáda pod vedením konzulů Lucia Caecilia Metella a Gaia Furia Pacillia. Pro tento účel bylo ale tentokrát vyčleněno pouze 60 lodí.
KARTÁGO V OFENZIVĚ – ZNOVUDOBÝVÁNÍ NA SICÍLII
Po námořních katastrofách, které postihly Řím se rozhodlo Kartágo převzít iniciativu ve válce a začalo s protiútoky. Kartaginci byli stále ještě povzbuzení svým úspěchem v Libyi a s válečnými slony, kteří způsobili v římských řadách zkázu se cítili neporazitelní. Dokazovalo to několik střetů s římskou armádou, která vždy odmítla bojovat na otevřeném prostranství a raději vždy ustoupila s celým vojskem do hor a špatně přístupného terénu, kde Kartaginci nemohli využít své válečné slony ani svou početnou jízdu.
Římané se v této fázi války dostali do patové situace. Morálka vojska byla nízká, jednotky se obávaly svých nepřátel, z impozantní flotily zbylo několik desítek lodí a Kartaginci začali na Sicílii přebírat iniciativu a obsazovat zpět některá ztracená města.
V Římě se mezitím v senátu znovu debatovalo o důležitosti námořních sil a odhlasovalo se, že se znovu vybuduje nová flotila, v této válce již třetí! Konzulové Gaius Atilius Regulus a Lucius Manlius Vulso se v roce 250 př.n.l. s pozemním vojskem i s nově posílenou flotilou nacházeli na Sicílii. Oba konzulové se stále vyhýbali otevřenému střetu a přesunuli se do Panorma. Kartaginskému generálu Hasdrubalovi už pomalu docházela trpělivost s římskou neochotou postavit se mu v bitvě. Jednoho dne mu však jeho zvědové nahlásili, že konzulové z Panorma odpluli i se značnou částí vojska a válečné flotily. Bránit Panormus zůstal pouze bývalý konzul z minulého období, nyní prokonzul Lucius Caecilius Metellus.
Blížila se i sklizeň úrody a kolem Panorma bylo spoustu polí a zemědělských usedlostí pod nadvládou Římanů, ze kterých by mohli získat nemalé zásoby. Hasdrubal tedy neváhal a vyrazil se svou armádou z Lilybaea směrem k Panormu.
OBRANA PANORMA – NEJLEPŠÍ OBRANA JE ÚTOK
Kartaginská armáda se utábořila před hradbami Panorma a Hasdrubal vyzval bývalého konzula k bitvě. Metellus si dobře uvědomoval, že ho Hasdrubal láká do bitvy, kterou nemůže vyhrát, a tak na výzvu nereagoval a nechal své muže rozmístěné na městských hradbách. Sebevědomý Hasdrubal prohlásil, že Metellus je zbabělec a nařídil svým jednotkám ať začnou likvidovat úrodu na polích.
Kartaginci se postupně po svěřeném úkolu přibližovali k městu a jakmile překročili řeku, která protékala před městskými hradbami, spustil Metellus svůj plán. Z bran začala proudit lehká pěchota s oštěpy, která začala ostřelovat první kartaginské jednotky. Ty začaly tvořit semknuté formace, aby se ochránily před oštěpy. Jakmile se kartaginské jednotky začaly řadit do formací, nařídil prokonzul svým lučištníkům a lehké pěchotě ať se stáhnou a seřadí před příkopem, který chránil městské zdi. Jejich úkolem bylo ostřelovat válečné slony a těžkou pěchotu šípy a oštěpy a vlákat je blíž k hradbám.
Kartaginci se chtě nechtě museli těchto střelců zbavit, a tak k nim v sevřené formaci postupovali blíž a blíž. Metellova past sklapla a na slony i pěchotu se spustila salva šípů a oštěpů i z hradeb, lehká pěchota stihla ustoupit za příkop a v kartaginských řadách propukl zmatek a panika. Poranění váleční sloni se splašili a začali drtit svoje vlastní jednotky. „Dejte rozkaz těžké pěchotě, pobijeme je všechny přímo před hradbami!“ rozkázal konzul Mettelus.
Po devastujícím ostřelování přišla na řadu římská těžká pěchota, která byla celou dobu skryta za hradbami. Semknuté manipuly rychle donutily překvapené a otřesené Kartagince k úprku. Spoustu Kartaginců bylo před hradbami obklíčeno a padlo do římského zajetí, dokonce i většina slonů byla pochytána lehkou pěchotou a ukořistěna Římany.
DŮSLEDKY BITVY – VZPRUHA PRO ŘÍMSKÉ VOJÁKY
Úspěšné ubránění města Panorma bylo pro Římany klíčovou událostí. Nejenže se jim podařilo udržet strategicky významný Panormus, ale porazili armádu, která zdecimovala jejich invazní vojsko v Libyi. Pobili nebo zajali téměř všechny tolik obávané válečné slony, kvůli kterým se tak dlouho vyhýbali přímému střetu.
Všechno tohle přispělo ke zvýšení morálky římských vojáků. Lucius Caecilius Metellus byl provoláván hrdinou a vychutnával si vítězný triumf v Římě, kam nechal převést ukořistěné válečné slony. Pokud by prokonzul bitvu prohrál, Kartaginci by měli na Sicílii volnou ruku a dobývali by dále zpět své ztracené území. Takto jim nezbylo nic jiného než se stáhnout do posledních obranných pozic v Lilybaeu a Drepaně.
Ačkoliv Římané ovládají většinu ostrova, konec dlouhé a vyčerpávající války je stále v nedohlednu, protože ani jedna ze soupeřících stran není ochotná se vzdát a stále vynakládá extrémní prostředky na válčení.
Měli Římané v zoufalé situaci prostě štěstí nebo to bylo vše součástí důkladného plánu, jak vlákat kartaginskou armádu do pasti?
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny (řecký historik, 2. stol. př. n. l.)
- Livius: Ab Urbe Condita (římský historik, 1. stol. př. n. l.)
- Adrian Goldsworthy: Pád Kartága: Punské války 265–146 př. n. l.
- H. Warmington: Carthage
- Dexter Hoyos: Mastering the West: Rome and Carthage at War
