Píše se rok 241 př.n.l. a Kartágo právě prohrálo První punskou válku s Římem. Válka trvající 23 let bez jakéhokoliv příměří byla pro obě strany extrémně vyčerpávající. Římané však svého soupeře nešetřili ani po uzavření míru. Výše válečných reparací a délka jejich vyplácení dostala Kartágo na ekonomické dno. Navíc veškeré kartaginské jednotky musí dle podmínek kapitulace opustit Sicílii a všechny další okolní ostrovy, zejména Liparské ostrovy a Aegatské ostrovy. Všechny tyto jednotky jsou z velké většiny najmutí žoldnéři, kteří za své služby ve válce ještě ani nedostali zaplaceno. Kartágo tak po válce nečeká žádný odpočinek, čeká je přesný opak.
„Nás zajímá už jen jediná věc! Kdy dostaneme zaplaceno?“
Velitel žoldnéřů
PŘESUN VOJSK ZPĚT DO LIBYE – KAM S ŽOLDNÉŘI?
Římané s Kartaginci po válce nemají žádné slitování a tlačí na generály, aby uspíšili vyklizení ostrovů a co nejdříve vypluli se všemi žoldnéři do Libye. Zorganizovat přesun několika desítek tisíc mužů z různých koutů světa nebylo nic jednoduchého. Kartaginci museli prvně všem jednotkám vysvětlit, co se stalo a v jaké jsou situaci. Každému žoldnéřskému oddílu se muselo vše vysvětlovat zvlášť kvůli jazykové bariéře.
Mnohdy došlo samozřejmě i k řadě nepochopení, ale jednu otázku opakovaly všechny žoldnéřské skupiny stále dokola – Kdy dostaneme zaplaceno?
Kartaginské velení moc dobře vědělo, že na vyplacení žoldnéřů za jejich služby ve vojsku nemají prostředky, protože to, co zvládnou sehnat, musí vyplatit Římanům. Římané navíc teď ovládají moře a jinam, než do Libye jim nedovolí žoldnéře přepravit.
Generál Hamilkar Barkas stáhl všechny své jednotky z hory Eryx do Lilybaea, a generál Gisco mezitím stáhl veškeré ostatní jednotky ze všech okolních ostrovů také do Lilybaea. Gisco byl následně pověřen, aby se postaral o celý proces přesunu vojsk do Libye, a to nebyl vůbec lehký úkol. Vzhledem ke špatné náladě žoldnéřů se rozhodl je přesouvat po menších flotilách a snažil se mezi jednotlivými přesuny dělat, co největší časové mezery.
Tato přeprava v intervalech měla hned dva důvody. Za prvé Gisco nechtěl, aby se v Libyi vylodila velká armáda žoldnéřů, koncentrovaná na jednom místě v jednom okamžiku. A za druhé chtěl získat více času Kartagincům, aby sehnali dostatek prostředků k vyplacení žoldu.
Dalším nápadem Kartaginců bylo žoldnéře po příjezdu do Libye uvítat v hlavním městě, protože doufali, že jim žoldnéři odpustí část platby. To se ukázalo jako velmi špatný nápad, protože ve městě rapidně začala narůstat kriminalita. Žoldnéři měli zkrátka za to, že jim Kartaginci dluží a vůbec se neostýchali si nevyplacený žold vybírat po svém. Situace se nakonec vyhrotila natolik, že se kartaginské velení pod nátlakem obyvatel rozhodlo žoldnéře přesunout do jiného města.
Žoldnéři byli k tomuto přesunu nakloněni, ale pouze v případě, že jejich rodiny, ženy, děti a shromážděné majetky zůstanou v Kartágu. Na to kartaginské velení nechtělo přistoupit, protože se obávalo, že stesk po rodině a dětech bude nutit vojáky vracet se zpět do hlavního města. Kartaginci tedy toto zakázali a vyhostili všechny žoldnéře i jejich rodiny do města Sicca. Žoldnéři nakonec Kartagince uposlechli, ale vyhoštění v nich vyvolalo jen zlobu a vztek. Kartaginci tímto konáním překročili hranici a zadělali si na velké potíže.
CHTĚJÍ NÁS PODVÉST!
Žoldnéři žili v Sicce bez svých kartaginských velitelů, tudíž bez jakýchkoliv pravidel, harmonogramů a řádu. Dlouhé chvíle bez jakýchkoliv povinností žoldnéři trávili počítáním, kolik jim vlastně Kartaginci ještě dluží a co všechno jim kartaginští generálové slíbili v těch nejnebezpečnějších situacích, aby je povzbudili a motivovali do boje proti Římanům.
Nakonec se žoldnéři dopočítali k neuvěřitelným částkám. Zároveň však neměli žádné pochybnosti, že svoji odměnu dostanou. Sliby v situacích, kdy smrt klepe na dveře, brali se vší vážností. Kartaginci si tímto zadělali na mnohem větší problém, než se zpočátku zdálo a arogance kartaginské aristokracie situaci jen zhoršovala.
Potom co se žoldnéři přesunuli do města Sicca, uskutečnil generál Hanno oficiální návštěvu a setkání s veliteli žoldnéřů. Hanno, který byl nově zodpovědný za pobyt žoldnéřů v Libyi, přišel žoldnéřům vysvětlit, že Kartágo je ve složité situaci a není schopné jim teď vyplatit žold. Generál vysvětloval: „Pochopte, že jsme prohráli ve válce. Pokladnice jsou prázdné, a to málo co dokážeme sehnat musíme odevzdat Římanům, jinak nás zničí a vaše šance dostat svůj podíl bude pryč!“.
Žoldnéři čekali, že jim generál Hanno přijel předat dohodnutý žold. Namísto toho přijel s výmluvami a snažil se je přimět, aby se části svého žoldu ještě vzdali ve prospěch Kartága. To ve městě vzbudilo obrovskou vlnu nevole a rozhořčení, co si to Kartaginci dovolují. Žoldnéři se začali okamžitě scházet mezi sebou a diskutovali ve svých etnických skupinách, ale i na valných shromážděných, o tom, co se právě stalo.
Celé situaci nepomohla ani jazyková bariéra a nepochopení mezi jednotlivými skupinami. Mezi žoldnéři tu byli Libyjci, Numiďané, Kelti, Iberové, Ligurové a Řekové a všichni zuřili. Generál Hanno se jednotlivým důstojníkům snažil vysvětlit celou situaci, ale všechno vysvětlovat hned několikrát, zatímco ostatní rozzuřené skupiny čekají na překlad není ten nejefektivnější způsob, jak zklidnit situaci.
Celý tento zmatený projev způsobil to, že žoldnéři kartaginského generála i s ostatními vyslanci z města vyhnali a hned na to se všichni shromáždili a začali pochodovat směrem ke Kartágu, vzít si násilím to, co jim patří. Ke Kartágu mířila armáda o síle 20 000 mužů a Kartágo, tak přešlo z jedné války rovnou do druhé.
ŽOLDNÉŘI PŘED BRANAMI KARTÁGA
Žoldnéřské vojsko se po pochodu utábořilo přibližně 20 km od Kartága. Pouhá přítomnost žoldnéřů u hlavního města Kartagince děsila. Velení Kartága si zpětně začalo uvědomovat svoje chyby za poslední týdny, ale to už bylo pozdě. Shromáždili obrovský počet naštvaných žoldnéřů na jednom místě a nechali je svému osudu. Dále donutili jejich ženy, děti a rodiny odejít z města místo toho, aby je využili jako rukojmí při vyjednávání. Našlo by se jistě spoustu žoldnéřů, kteří by dokázali Kartágu odpustit část odměn, pokud by jejich rodiny byly v nebezpečí.
Ačkoliv se Kartaginci žoldnéřského vojska děsili, pravidelně k nim začali posílat různé zásoby a vyslance, kteří se s nimi stále snažili dohodnout, aby alespoň zabránili krveprolití. A aby ukázali, že to myslí vážně, tak později byli jako vyslanci vybráni i členové Rady starších.
To jim ale nebylo nic platné, protože žoldnéři věděli, že tahají za delší konec. Přesně věděli, jaký je stav čistě kartaginských jednotek a kolik jich má Kartágo k dispozici. Mnozí z žoldnéřů navíc byli veteráni z drsných bojů s Římany na Sicílii v posledních letech války. Zbabělé kartaginské velení s malou armádou pro ně nebylo žádnou hrozbou, které by se měli obávat.
Římané byli mnohem horší a zarputilejší nepřátelé, než je tato kartaginská aristokracie. Jistí si svou pozicí, začali žoldnéři opět požadovat při vyjednáváních nesmyslné podmínky. Poplatek za uhynulé koně, za opotřebované zbraně a vybavení apod. Nebylo pochyb, že většina žoldnéřů chtěla na Kartágo zaútočit až do chvíle, než jim Kartaginci nabídli něco, co je zaujalo a na chvíli zmírnilo jejich zlobu.
Kartaginci nabídli, že na jednání pošlou generála, pod kterým žoldnéři sloužili na Sicílii a který se o ně v posledních měsících staral. Mnozí by si mohli myslet, že Kartágo vyslalo charismatického Hamilkara Barku, ten ale u žoldnéřů propadl v nemilost, protože se od doby návratu ze Sicílie o žoldnéře a jejich požadavky vůbec nezajímal a ani jednou je při vyjednáváních nenavštívil. Kartaginský generál, který dokázal žoldnéře, alespoň trochu uklidnit byl Gisco. Muž, který organizoval a dohlížel na celý proces přesunu vojsk do Libye měl nyní ubezpečit žoldnéře, že svoji odměnu dostanou.
Gisco se poučil z chyb z předchozích vyjednávání a přijel velmi dobře připraven. V prvních chvílích předal velitelům jednotlivých žoldnéřských skupin první část odměny za služby ve válce. Tím si dokázal získat alespoň trochu respektu, přičemž využil situace, kdy se žoldnéři trochu uklidnili a nechal je nastoupit a seřadit dle etnických skupin, do kterých patřili. Jednotlivým skupinám pomocí tlumočníků vysvětlil současnou situaci Kartága vůči Římu a co je hlavní, začal mluvit o tom, jak chtějí Kartaginci dosáhnout toho, aby zaplatili zbylou část odměn.
ROZZUŘENÝ OTROK Z KAMPÁNIE A LIBYJEC, KTERÝ NECHTĚL MÍR
Už to vypadalo, že generál Gisco dokázal celé povstání uklidnit, než se na scéně objevili Spendius a Mathos. Spendius byl za První punské války otrokem v římské armádě, ze které se mu podařilo při jedné z bitev uprchnout a přidat se na stranu Kartaginců. Spendius byl díky své postavě považován za obra s nezměrnou fyzickou sílou a obdivuhodnou nebojácností v bitvě. Obával se, že jakmile se Kartaginci dozví o jeho pravém původu, nechají ho poslat jeho římským pánům v okovech a skončí na popravišti.
Spendius se během jednání snažil, co nejvíce podněcovat ke vzpouře a házet veškerou vinu na Kartagince. Jeho hlas by se Kartagincům podařilo nakonec umlčet nebýt jeho libyjského společníka Mathose. Ačkoliv byl Mathos svobodný muž a mohl klidně odejít, neudělal to a rozhodl se postavit se Spendiem na odpor a měl k tomu velmi dobré důvody.
Libyjci byli poslední skupinou žoldnéřů, kterým Kartaginci téměř nic nezaplatili, zatímco ostatní žoldnéřské skupiny už dostaly od generála Gisca podstatnou část slíbeného žoldu. Mathos se obával, že žoldnéři z cizích zemí se spokojí s tím, co jim Kartaginci zaplatili a odejdou zpět do své domoviny. Jediní Libyjci zůstanou a budou prvními s kým se Kartaginci vypořádají za svoji účast při vzpouře. Desítky let před První punskou válkou Kartaginci na Libyjce pohlíželi jako na méněcenné obyvatele.
Mathos tohoto využil a promlouval ke svým krajanům, aby pokračovali ve vzpouře. „Desetiletí s námi Kartaginci jednají jako s méněcennými. Zabrali nám naše zemědělské usedlosti a polnosti. Nutili nás platit nehorázné daně a v boji nás využívali jako lidské štíty, zatímco sami Kartaginci vše sledovali zpovzdálí. Až všichni ostatní žoldnéři odejdou, co s námi asi udělají? Potrestají nás a zničí nám naše životy!“, prohlásil Mathos.
Díky Mathosově projevu se začali početní Libyjci opět bouřit a nejen to. Mathos spolu se Spendiem začali brutálně potlačovat žoldnéře, kteří proti nim a jejich názorům protestovali. Jakmile se někdo pokusil nesouhlasit, nechali jej okamžitě ukamenovat. Bez jakéhokoliv soudu nebo řízení skončilo spoustu mužů ukamenovaných a brutalita v táboře jen rostla.
Situace se stala tak hrozivou, že kdykoliv někdo z Mathosových a Spendiových stoupenců vykřikl: „Ukamenujte ho!“, začaly vzduchem létat kameny všemi směry. Jakmile už nezbyl nikdo, kdo by proti těm dvěma násilníkům vystoupil, nechali se oba prohlásit za generály žoldnéřského vojska a začali konat.
LIBYJSKÁ VZPOURA
Generál Gisco věděl, že se v táboře dějí divné věci a že Libyjci začínají být velmi neklidní. Slyšel dokonce i zprávy o ukamenováních. Zatím jej to ale nechávalo chladným, pokud se nejednalo o životy Kartaginců. Později se doslechl, že novými generály Libyjců jsou Mathos a Spendius. Libyjce tedy ignoroval a dále pořádal jednání s důstojníky z ostatních žoldnéřských skupin, když po jednom z těchto jednání za ním přišli vyslanci Libyjců a požadovali, aby jim konečně vyplatil jejich žold. Na to jim generál Gisco s jistou dávkou arogance odpověděl: „Jděte si pro žold za generálem Mathosem“.
To samozřejmě rozzuřilo Libyjce k nepříčetnosti a generála i ostatní Kartagince v táboře surově napadli. Na toto přesně Mathos se Spendiem čekali. Otevřeně začali vyzývat všechny žoldnéře k rebelii a začali s tím, že Kartagincům v táboře ukradli veškeré peníze a majetek, který přivezli z Kartága. Generála Gisca ošklivě zmláceného i s ostatními Kartaginci vhodili do žaláře a nechali je tam zavřené. Libyjci okamžitě rozeslali zprávy a posli do všech libyjských měst a ve jménu svobody a nezávislosti požadovali pomoc proti Kartagincům. Většina měst tuto rebelii podpořilo a vyslalo Mathosovi vojáky, zásoby a potřebný materiál. Jediné dvě města – Utica a Hippou Acra, které se odmítla připojit k rebelii, nechal Mathos okamžitě oblehnout.
Mathos se Spendiem už neměli armádu jen armádu žoldnéřů a veteránů z První punské války, ale i z Libyjců bojujících za svou svobodu.
LIBYJSKÁ VÁLKA ZAČALA
Díky své aroganci a uzurpátorství si Kartaginci udělali z Libyjců své úhlavní nepřátele. Ještě do nedávna tvořili Libyjci páteř kartaginského pěšího vojska. Nyní začali otevřenou rebelii a začali obléhat města, která se k nim odmítli přidat.
Hlavní část žoldnéřského vojska tábořila nedaleko Kartága a blokovala Kartagincům poskytnout pomoc obléhaným městům. Mathos se Spendiem měli nyní obrovskou moc, a ještě větší armádu, která naháněla Kartagincům hrůzu. Kartaginci se ocitli v patové situaci, kdy jakékoliv rozhodnutí znamenalo mizivou šanci na úspěch.
Už se zdálo, že to pro Kartágo dopadne špatně, když v tom se velení ujal nám dobře známý generál. Hamilkar Barkas, otec slavného Hannibala Barkase, sestavil novou armádu a vyrazil proti rebelům.
Dalo se válce se žoldnéři předejít? Měli Kartaginci k žoldnéřům přistupovat jinak? Co si myslíte?
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Diodóros Sicilský: (Bibliotheca historica, fragmenty z knihy XXV)
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
