Hannibal se svým vojskem překročil Alpy a dostal se do Předalpské Gálie, kde začal s dobýváním Itálie. V tomto článku si ale popíšeme, jak vlastně vypadala Hannibalova armáda, z jakých jednotek se skládala a odkud tito vojáci pocházeli.
Dále si vysvětlíme, jakým způsobem bojovala římská armáda, jaká byla její organizace v období Druhé punské války a kdo byli muži, kteří v ní sloužili a spoustu dalších zajímavých detailů, jenž jsou klíčové k pochopení událostí, které nastanou při Hannibalově vojenské kampani v Itálii, ale také obecně v Druhé punské válce.
ORGANIZACE HANNIBALOVY ARMÁDY
Jak již bylo popsáno v dřívějších článcích, tak Hannibalovo vojsko se skládalo z vícero odlišných jednotek, které pocházely z různých národů a kmenů. Mnohé z nich Hannibal naverboval již při svých začátcích v Ibérii. Část vojáků z jeho vojska pocházela z Libye a Kartága. Nemalou část vojska tvořili i válečníci z keltských potažmo galských kmenů, přes jejichž území Hannibal se svou armádou táhl. A významnou složkou jeho armády byla také jízda. Snad nejikoničtější jízdou byla ta numidská. Zbytek se skládal z Iberů, Galů a Kartaginců.
„Došlo až na Triarie“
Římské rčení
Ačkoliv se jednalo o kartaginskou armádu, tak samotných kartaginských občanů sloužilo ve vojsku jen velmi málo. To bylo ale také dáno tím, že plnoprávných kartaginských obyvatel nebylo celkově mnoho. Majoritní složku obyvatel na kartaginském území totiž tvořili Libyjci, kteří sice spadají pod vládu Kartága, avšak neměli takové politické práva jako měli Kartaginci.
Kartaginci ve vojsku tak zaujímali převážně důstojnické pozice, veleli žoldnéřským oddílům, pracovali jako specialisti nebo byli součástí těžké jízdy. Spolu s Hannibalem tvořili nejužší velitelský okruh a Hannibal na tyto Kartagince dost spoléhal. Potřeboval, aby velitelům svých jednotek mohl důvěřovat. Spoléhal na své důstojníky, že vojáci budou chápat a plnit rozkazy během bitvy, ale i v táboře nebo na pochodu.
Díky různorodosti jednotek v Hannibalově vojsku ze začátku vládla poměrně velká jazyková bariéra. Tito důstojníci však měli za úkol, aby každý voják chápal rozkazy a dělal přesně to, co se mu nařídí, i přestože nemluvil punsky.
S Hannibalem do Předalpské Gálie z Alpských průsmyků sestoupilo 12 000 Libyjců, 8 000 Iberských válečníků a 6 000 příslušníků jízdy, z nichž převážnou většinu tvořila pravděpodobně právě lehká numidská jízda. Po sestupu z hor se k Hannibalovi přidal i neznámý počet Galů.
Libyjci představovali páteř Hannibalovy armády. Jednalo se jak o lehkou tak i těžkou pěchotu. Lehká pěchota měla za úkol vyprovokovat nepřátelské přední linie k útoku, aby došlo k narušení formace. Vyzbrojeni byli obvykle oštěpy, malým štítem, tunikou nebo lehkou koženou zbrojí a krátkým mečem.
Těžká pěchota naopak bojovala jako tradiční řečtí hoplíti nebo jako falanga. Tvořili pravé jádro a střed Hannibalovy armády. Byli vybaveni těžkým kulatým nebo zaobleným obdélníkovým štítem, bronzovou nebo koženou zbrojí, a jako hlavní zbraň používali těžké kopí a na blízko také krátký a specificky zakřivený iberský meč Falcata. Výzbroj a výstroj nebyla jednotná, proto také u libyjské pěchoty najdeme různé typy přileb, např. typické kónické řecké přilby s lícnicemi nebo chrániči obličeje, korintské přilby nebo přilby podobné římským Montefortino. Lépe vyzbrojení jedinci nosili také bronzové nebo kožené holenní chrániče.
Jednalo se o mimořádně disciplinovanou složku Hannibalovy armády, která byla schopná několikrát držet nápor římských manipulů během těch nejdůležitějších bitev Druhé punské války. Jednalo se tedy o disciplinovanou, dobře organizovanou, těžkou pěchotu s dlouhou výdrží v bitvě, která byla schopná absorbovat ty největší římské útoky a přesto udržet formaci.
Druhou nejpočetnější složku Hannibalovy armády tvořili válečníci z Ibérie, Keltibérie a Gálie. Většinou se jednalo o směsici iberských a keltských obyvatel, kteří odešli do války s Hannibalem nebo se k jeho vojsku přidali cestou. Vyzbrojeni byli podobně jako libyjská těžká pěchota, ale místo těžkého kopí používali dlouhé meče určené spíše k sekání než bodání. Zbroj se u těchto válečníku velmi lišila. Zatímco Iberové používali kulaté bronzové nebo obdélníkové dřevěné štíty, koženou zbroj, kroužkové košile nebo bronzové pancíře, tak Galové často bojovali s minimem ochranné zbroje nebo dokonce obnažení. Zatímco galská těžká jízda využívala kroužkovou zbroj. Galové byli také známí svou zuřivostí a počáteční výbušností, avšak v bitvě často velmi rychle ztráceli dech. Hannibal je proto využíval jako údernou jednotku. Dlouhý a neúnavný boj nechával na Libyjcích a Iberech.
Lehké jízdní složky tvořili Numiďané, kteří v sedle nenosili žádnou zbroj, pouze prostou tuniku a jako zbraň využívali krátké oštěpy a meče. Jako jejich protiklad působila těžká galská a iberská jízda, doplněná malým množstvím Kartaginců. Numiďané i přes jejich slabou ochranu a zbroj byli považováni za elitní jízdu, a to díky svým manévrovacím schopnostem, hbitosti a vysoké mobilitě. Velkou roli při střetech s římskou jízdou hrál i jejich počet, který často výrazně převyšoval římskou jízdu nebo jízdu jejich italských spojenců.
Velmi důležitým aspektem kartaginské armády byl ten, že její vojáci byli po měsících dlouhého a extrémně náročného pochodu do Itálie plní zkušeností, protože po cestě Hannibalova armáda stihla vybojovat nespočet těžkých bitev. Proti Římanům se tak už v první bitvě na italském území postavila armáda zkušených veteránů.
Hannibal na bitevní pole postavil zkušené, dobře vycvičené a výborně vyzbrojené muže. Nejednalo se o žádnou směsici barbarských bojovníků s chabou výstrojí a výzbrojí, kteří přišli jen plenit a drancovat římský venkov. Tito muži přišli dobývat města a jejich úkolem bylo rozvrátit římskou republiku.
Hannibalovi muži dobře rozumněli bitevním taktikám, bojovým formacím a dokonce i tomu, jakým způsobem bojovali Římané. A co bylo hlavní, celou dobu byli dobře motivováni římským bohatstvím a vidinou nesmírně velké válečné kořisti.
ORGANIZACE ŘÍMSKÉ ARMÁDY
Římská armáda se oproti té kartaginské velmi lišila. Tím nejzásadnějším rozdílem bylo to, že římská armáda, i přes svoje kvality, nebyla v období Druhé punské války ani zdaleka profesionální. Základ římské legie tvořili stále římští občané. Tito muži za normálních okolností pracovali na polích, zemědělských usedlostech, v řemeslných dílnách, jako inženýři v různých odvětvích, v lomech, v lesích apod.
Povoláni do armády byli jen tehdy, pokud se římská republika nacházela ve válečném stavu. Římská legie byla tedy plná římských občanů a v případě spojenců se legie skládaly z italských spojenců, kteří politicky i právně spadali pod římskou republiku po sjednocení Itálie. To je zásadní rozdíl oproti kartaginským obyvatelům, kterých v kartaginském vojsku sloužilo minimum.
Typická armáda této doby se skládala ze dvou římských legií a ze dvou spojeneckých legií. Každá taková legie měla pro zjednodušení přibližně 5 000 mužů. Počet mužů v celé armádě se tak pohyboval okolo 20 000. Jedné takové armádě velel jeden římský konzul. Konzulové byli voleni dva, a to znamená, že oba konzulové dohromady mohli na bitevní pole postavit až 40 000 mužů. Celá armáda byla jasně a zřetelně členěná, což poskytovalo konzulům vysoce adaptabilní sílu s pevně danou hierarchií.
I samotná formace římské legie byla pevně daná a Římané využívali tzv. Triplex acies. V překladu formace tří linií. Celá římská legie byla zformována do tří linií těžké pěchoty. Jednotlivé linie byly za sebou řazeny do šachovnice díky manupulárnímu systému a na křídlech celé formace se umisťovala římská jízda. Římští vojáci byli v jednotlivých liniích rozděleni do tzv. manipulů. Tedy do samostatných jednotek, které tvořily jádro středu římského vojska. Jedna legie se skládala z 30 manipulů.
Vojáci byli do jednotlivých linií řazeni podle věku, majetku, bojových zkušeností a výzbroje. V první linii těžké pěchoty stáli Hastati. Jednalo se o věkem mladší a chudší muže s lehčí a méně komplexní výzbrojí. Tito muži ale stále do bitvy nesli velký obdélníkový štít se zaoblenými hranami, za kterým byli schopní zakrýt celou svou postavu, těžký vrhací oštěp pilum a krátký meč gladius určený k bodání. Hastati měli narušit soupeřovu linii nebo útok vrhem oštěpů a následně absorbovat prvotní nápor nepřátel. Jejich úkolem bylo držet linii, co nejdéle, krýt se za štíty a bodat nepřátelské vojáky mezerami mezi štíty.
Za těmito vojáky se nacházela druhá linie složená z Principes. Jednalo o již zkušené vojáky z předchozích tažení v tom nejlepším věku. Byli bohatší než Hastati a mohli si dovolit lepší a kvalitnější zbroj. Ve většině případů se jednalo o těžkou kroužkovou košili zesílenou v oblasti ramen. Do bitvy nesli stejně jako Hastati velký obdélníkový štít, vrhací oštěp pilum a krátký meč gladius. Jejich úkolem bylo vystřídat unavenou první linii a dynamicky zatlačit na nepřítele, převzít iniciativu, rozbít nepřátelskou formaci a zvrátit bitvu ve prospěch římské republiky.
Pokud bitvu nedokázali rozhodnout Principes, tak v rezervě čekala poslední římská linie. Muži v poslední linii se nazývali Triarii a jednalo se o nejzkušenější a nejstarší veterány legie, kteří prošli mnoha bitvami. V římské legii se jednalo prakticky o elitní jednotku a byli i vyzbrojeni jinak než Hastati a Principes.
Triarii si totiž ještě zachovali starý styl válčení a jejich hlavní zbraní bylo těžké dlouhé kopí. Do bitvy nosili také velký obdélníkový štít a mohli si jako veteráni dovolit tu nejlepší zbroj, která byla v římské republice dostupná. Často se jednalo o těžkou kroužkovou košili posílenou hrudním pancířem.
Když se Triarii museli aktivně zapojit do bitvy, dá se říci, že situace v bitvě už byla kritická, legie byla ve významném nebezpečí nebo dokonce hrozila porážka. Vzniklo i poměrně slavné rčení: „Došlo až na Triarie.“ Čímž je vyjádřeno, že musely být povolány ty nejelitnější zálohy, aby zvrátily průběh bitvy.
VYŽENEME TY VETŘELCE PRYČ Z NAŠÍ ZEMĚ
Hastati, Principes a Triarii tvořili tři základní linie těžké pěchoty, ale jednalo se pouze o střed formace římské legie. Zpravidla na začátku bitvy byli ještě před těžkou pěchotu nasazeni Velites. Lehká pěchota, která operovala v otevřené a volné formaci.
Velites byli pouze lehce vyzbrojení vojáci z těch nejchudších kruhů římské společnosti. Do bitvy nosili pouze jednoduchou přilbu často ozdobenou zvířecí kožešinou s hlavou, která byla umístěná na vrcholu přilby. Používali malý kulatý štít a měli k dispozici několik krátkých a lehkých oštěpů. Jejich primárním úkolem na začátku bitvy bylo vrhat salvy oštěpů na nepřátelskou linii, narušit jejich formaci, způsobit zmatek a otřást s bojovou morálkou nepřítele.
Jakmile se nepřátelé přiblížili, tak Velites ustoupili mezerami mezi manipuly za řady těžké pěchoty. Odtud vrhali oštěpy přes vlastní těžkou pěchotu, podnikali výpady na nepřítele ze strany a zaháněli nepřátelskou jízdu.
Pokud se dal nepřítel na útěk, tak jako lehce vyzbrojení vojáci měli za úkol nepřítele pronásledovat a pobít pomalejší jedince. Těžká pěchota ve většině případů sama prchajícího nepřítele nepronásledovala. Vojáci z těžké pěchoty drželi formaci a zajišťovali tak bezpečí pro celou legii.
Na křídlech římské formace byla obvykle umístěna římská a spojenecká jízda. Jednotky tzv. Equites tvořili převážně bohatší muži z aristokratických kruhů, kteří si mohli dovolit živit koně a pořídit tu nejlepší dostupnou zbroj. Pro tyto muže znamenala služba u Equites začátek jejich důstojnické kariéry ve vojsku.
Jednotky Equites nebyly příliš početné a velmi často se střetávali s nepřátelskou jízdou, která je početně převyšovala. Jezdci byli sice jedni z nejlépe vyzbrojených vojáků v římské armádě, ale za to často zaznamenávali těžké ztráty na životech, což se zrovna v období Druhé punské války ukázalo jako zásadní problém, protože mladá aristokratická vrstva se tím výrazně zredukovala.
Římská armáda v době, kdy Hannibal se svým vojskem pochodoval napříč Itálií, nebyla ani zdaleka profesionální, sjednocená a uniformní, jak ji známe z imperiální éry. Vojáci ze stejných manipulů měli často odlišnou výzbroj, nejednotné tuniky, různě barevné a zdobené štíty, odlišné zbroje apod.
Stále se nejednalo o profesionální vojáky, ale římské občany, kteří byli povoláni v případě, že nastal válečný stav nebo hrozilo ohrožení území římské republiky. Stále se ale jednalo o efektivní sílu, která byla dobře vycvičená, výborně organizovaná, disciplinovaná.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
- Goldsworthy, Adrian: Youtube kanál – Adrian Goldsworthy. Historian and Novelist
