Kartágo po První punské válce prochází hlubokou krizí a sahá si na ekonomické dno. Potom co Kartaginci stáhli žoldnéře ze Sicílie do Libye, se musí postarat o vyplacení jejich žoldu. Na ten zpočátku nemohou najít finance, protože veškeré dostupné prostředky posílají vítězným Římanům.
Žoldnéřům pomalu dochází trpělivost a začínají dávat najevo svou nespokojenost násilnými a kriminálními činy v Kartágu. Kartaginci se obávají, kam až by to mohlo zajít a posílají žoldnéře i s jejich rodinami a majetkem z Kartága do města Sicca. Tím svůj problém jen odsunuli, ale nevyřešili.
„Hamilkar už překročil řeku, připravte se na pochod!“
Spendius
Po sérii vyjednávání s Kartaginci se žoldnéři rozhodli s celou armádou pochodovat zpět směrem ke Kartágu. Kartaginci mezitím sehnali část prostředků k vyplacení žoldu a část žoldnéřské armády uklidnili. Ke svým krajanům Libyjcům se však chovali arogantně a jako jediným žold nevyplatili.
To způsobilo sérii událostí, které skončily okradením a uvězněním kartaginských vyslanců. Díky svému brutálnímu chování se velení žoldnéřského vojska ujal libyjský žoldnéř Mathos a uprchlý římský otrok Spendius. Rozšířili rebelii do všech libyjských měst a shromáždili vojsko o síle zhruba 70 000 mužů. Před branami Kartága náhle stojí obrovská armáda složená z žoldnéřů a rebelujících Libyjců.
PRVNÍ BITVA S REBELY – ZÁCHRANA UTICY
Velením nad obranou se v úvodu války s žoldnéři a rebely ujal generál Hanno. Když došlo k odsunu žoldnéřů z Kartága do Siccy, Kartaginci začali dávat dohromady svou vlastní armádu. A ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, Kartaginci si opět najmuli nové žoldnéře a větší část své armády tentokrát doplnili vlastním obyvatelstvem a Libyjci, kteří zůstali věrní Kartágu.
V roce 240 př.n.l. měl generál Hanno k dispozici poměrně velkou armádu s početnou jízdou a asi stovkou válečných slonů. S touto armádou se vydal k Utice, kterou obléhali rebelové.
Když kartaginská armáda dorazila k městu, rozkázal generál Hanno připravit obléhací stroje a okamžitě nechal napadnout tábor nepřátel. Jakmile padla palisáda, váleční sloni a jízda začala drtit rebely. Po krátkém boji se rebelové stáhli do kopců a vytvořili zde nový tábor. Generál Hanno si myslel, že rebely porazil a oni se rozprchli.
Tak jednoduché to ale nebylo. Zapomněl totiž, že mezi rebely je několik tisíc žoldnéřů, kteří v První punské válce sloužili na Sicílii pod generálem Hamilkarem. Tito muži byli zvyklí na taktické ústupy do hor, přeskupit se, načerpat síly a vyrazit do útoku znovu. Tohle pro ně byla rutina, když se střetávali s Římany v kopcích u hory Eryx.
Generál Hanno předpokládal, že bitva je u konce, a tak se vrátil do města a začal se svými vojáky oslavovat a popíjet. Dobytý tábor rebelů a obléhací stroje střežila pouze hrstka vojáků a v tom momentu na tábor zaútočili žoldnéři s rebely. Vojáci střežící tábor byli zabiti a obléhací stroje ukořistěny. Zbytek Kartaginského vojska se stihl schovat za zdmi Uticy. Rebelové takto město obléhali několik měsíců a svedli s obránci generála Hanna několik šarvátek, ale ani jedné straně se nepodařilo dosáhnout většího úspěchu.
POVOLEJTE GENERÁLA HAMILKARA!
Situace v Utice se zasekla na mrtvém bodě, a tak Rada starších a senát povolal do čela další armády generála Hamilkara, známého pro svůj netradiční styl válčení. Hamilkar se okamžitě po moři přesunul s 10 000 muži a 70 válečnými slony do Uticy. Aniž bychom znali bližší detaily, tak generál Hamilkar splnil veškeré očekávání kartaginského lidu a přímo rozdrtil rebelské vojsko obléhající Uticu.
Po osvobození města se Hamilkar i se svou armádou přeplavil zpět do Kartága. Generál Hanno se svými muži zůstal v Utice, aby střežil město před hrozbou Mathosovy armády, která obléhala Hippou Acru. Bezpečnému spojení po souši mezi Uticou a Kartágem však bránila menší rebelská armáda utábořená v kopích podél řeky Macaras.
Řeka byla hluboká a vedl přes ni v této oblasti pouze jediný most a ten rebelové střežili také. Když Hamilkar zkoumal své možnosti na dobytí mostu, zjistil, že v místě, kde ústí řeka Macaras do moře se při specifických povětrnostních podmínkách v kombinaci s odlivem tvoří mělčiny, přes které může převést svoji armádu a překvapit rebely. Hamilkar tedy shromáždil svoje muže u ústí řeky a čekal na ty správné podmínky. Jakmile se tato příležitost překročit řeku objevila, počkal až padne tma a s celým vojskem překročil řeku.
Celou dobu byla ale Hamilkarova armáda sledována z kopců a hor a během jeho čekání na vhodnou příležitost překročit řeku už byly na cestě dvě armády rebelů. Přibližně 10 000 rebelů přicházelo od pevnosti u mostu přes řeku Macaras a dalších 15 000 rebelů pod Spendiovým vedením směrem od Uticy.
Těsně před napadením Hamilkarovy armády se rebelové spojili a pochodovali přímo proti kartaginské armádě, kterou měli na dohled. Hamilkarovy jednotky v přední části vojska se začaly otáčet a pochodovat směrem zpět pryč od rebelů. Rebelové v domnění, že se Kartaginci obrací na útěk, opustili svoje formace a rozběhli se nepřátele pronásledovat a napadnout.
To se ukázalo jako katastrofální chyba, protože nic nebylo tak jak vypadalo. Kartaginci se neobraceli na útěk. Hamilkar jen přesunul lehkooděnce a jízdu dozadu, aby se do první linie dostala těžká pěchota s kopími. Rebelové, kteří se k těžké pěchotě dostali jako první si uvědomili, co se děje a chtěli se dát na ústup, ale na to už bylo příliš pozdě.
Bezhlavě útočící rebelové v dalších vlnách do nich narazili a tlačili je směrem ke kopím kartaginské těžké pěchoty a začal masakr. Jakmile se masa rebelů zastavila o těžkou pěchotu, kartaginská jízda a lehká pěchota se přesunula a napadla rebelské vojsko z boku. Úplnou zkázu potom dokonal zuřivý výpad slonů.
Po krátké bitvě na zemi leželo šest tisíc mrtvých rebelů. Dva tisíce rebelů se podařilo uvěznit a zbytek i se Spendiem utekl po mostě zpět do Tunisu. Hamilkar poté dobyl i most přes Macaru a pevnost, která jej chránila. Následně dobyl všechny rebelská města a usedlosti v oblasti až k Utice.
ZÁHADNÝ SPOJENEC A PORAŽENÍ REBELOVÉ
Mathos se svou částí armády dále obléhal Hippou Acru, ale poslal vzkaz poraženému Spendiovi, aby s Hamilkarovou armádou stále udržoval kontakt, ale nekonfrontoval jej. Měl zůstat se svými jednotkami v horách a kopcích, aby Hamilkar nemohl využít svoji jízdu a válečné slony.
Spendius se později spojil i s armádou Galů, pod vedením Autarituse. Mathos si ale myslel, že Spendius potřebuje k poražení Hamilkara více mužů a poslal ještě pro další posily. Z tábora u Tunisu vyrazila menší armáda Libyjců doplněná numidskou jízdou.
O několik dní později byl tábor generála Hamilkara obklíčen. Kartaginci byli poněkud překvapeni, že se před nimi objevili Libyjci, kteří stihli vykopat obranný příkop. Ze strany z kopců sešla Spendiova armáda, která se až do teď držela dál a zezadu přijela numidská jízda. Situace pro Kartagince nevypadala dobře, ale stalo se něco, s čím nikdo nepočítal, dokonce ani Hamilkar.
Asi stovka numidských jezdců se přiblížila k táboru a Kartaginci byli zmatení. Velitelem jezdců byl muž jménem Naravas, mladý válečník pocházející z jednoho starého a pyšného numidského rodu. Tento rod měl v minulosti vždy silné pouto s Kartágem. Naravas vždy generála Hamilkara obdivoval a respektoval, a nyní když měl příležitost se s Hamilkarem setkat osobně, tak toho využil.
Když jezdci v čele s Naravem dojeli k palisádě kartaginského tábora, Naravas požadoval osobní audienci u generála Hamilkara. „Jmenuji se Naravas a pocházím ze starého numidského rodu. Žádám osobní audienci u generála Hamilkara, kterého hluboce respektuji.“ Kartaginští vojáci byli zpočátku poměrně překvapení, ale vyřídili vzkaz generálovi.
Když Hamilkar uviděl před táborem hrdého mladého válečníka, otevřel bránu a pozval Narava dovnitř. Zároveň však dal rozkaz mužům k plné bojové pohotovosti. Hamilkar byl obezřetný a tušil, že by to mohla být past. O to více byl překvapen, když na Naravas řekl, že přeje Kartagincům jen to nejlepší a touží potom získat Hamilkarovo přátelství. A co víc, celá numidská jízda byla připravená připojit se k Hamilkarovi.
Žádné podrobné záznamy o bitvě bohužel nemáme k dispozici, ale dle Polybia Hamilkar opět Spendiovo vojsko rozprášil a hlavní roli v tom hrál právě Naravas, kterého v bitvě rebelové považovali za spojence. Uprostřed bitvy totiž nečekaně zaútočil se svými dvěma tisíci jezdci na rebely a Hamilkar dokonal zbytek. Pro rebely dopadla bitva katastrofálně. Na bitevním poli leželo 10 000 mrtvých rebelů a 4000 jich padlo do zajetí. Spendiovi a Autaritovi se podařilo s přeživšími rebely utéct.
Po bitvě udělal Hamilkar jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v této válce. Generál nechal všechny vězně nastoupit a místo toho, aby je popravil nebo poslal do otroctví, tak je vyzval: „Je-li mezi vámi nějaký válečník, který se chce přidat na stranu Kartága a vyhrát tuto válku, jste vítáni. Před námi leží tisíce mrtvol, které už žádné zbraně ani zbroj nepotřebují. Jděte a sežeňte si to nejlepší, co najdete a přidejte se k nám! Vy ostatní, kteří se k nám přidat nechcete, jděte domů, utečte z této země, odplujte do jiných zemí. Jste svobodní muži a můžete odejít kamkoliv budete chtít. Ale varuji Vás! Jestliže znovu pozvednete zbraň proti Kartágu, čeká Vás horší osud než smrt!“. Tímto si Hamilkar získal rebely na svou stranu a to nejen ty, které se mu podařilo zajmout. Hamilkar právě zde svým milosrdenstvím změnil chod války.
SARDINIE V PLAMENECH – KONEC KARTAGINSKÉ NADVLÁDY
Zatímco v Libyi zuřila válka s rebely, dochází ke komplikacím i na Sardinii. Žoldnéři zde využili situace, kdy je Kartágo zaneprázdněné ve své domovině, a zaútočili na Kartagince a všechny je obklíčili na akropoli v hlavním městě. Kartaginská posádka s velitelem Bostarem se v zoufalé situaci vzdala a žoldnéři je bez milosti všechny povraždili.
Později se na Sardinii vypravil generál Hanno (neplést si s generálem Hannem, který bojoval u Uticy), aby obnovil pořádek, ale většina jeho armády zběhla k nepříteli. Generál Hanno byl zajat a okamžitě ukřižován. Na ostrově tak během krátké doby zahynuli už dva kartaginští generálové.
Žoldnéři začali pomalu obsazovat celý ostrov a terorizovat místí obyvatelstvo. Začalo hromadné popravování, mučení, znásilňování a ničení. Obyvatelé Sardinie se nakonec proti žoldnéřům vzbouřili a vytlačili je z ostrova pryč. Bohužel pro Kartágo je vytlačili do Itálie na římskou půdu.
Rebelové v Libyji se po několika porážkách stáhli zpět do Tunisu. Mathos se svými kumpány přemýšlí, jak zvrátit tuto válku. Mezitím Hamilkar získává na popularitě díky svému milosrdenství vůči zajatým rebelům a v rebelském vojsku se začínají ozývat hlasy, proč se nevzdat, když jim jsou Kartaginci schopni odpustit?
Zachránil Hamilkar osud Kartága? Jaké další kroky chystá Mathos se Spendiem?
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Diodóros Sicilský: (Bibliotheca historica, fragmenty z knihy XXV)
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
