#17 Druhá punská válka – Předvečer bitvy u Kann

KONZUL AEMILIUS

Když dorazili konzulové s novými legiemi ke zbytku vojska, konzul Aemilus ihned svolal válečnou radu. Nechal svolat všechny tribuny, prokonzuly a vyšší důstojníky, oznámil jim vůli senátu a začal hodnotit jejich dosavadní úspěchy. Aemilius potřeboval všechny včetně vojáků vzpružit a zvednout morálku, protože od té doby, co Hannibal pronikl do Itálie, Římané prohráli každý větší důležitý střet. A ve většině případů prohráli velmi drtivě. 

V předchozích bitvách nikdy konzulové pořádně nespojili své síly a každé vojsko fungovalo zvlášť. Muži v těchto armádách navíc byli nezkušení, nic o svém nepříteli nevěděli a ani jej nikdy neviděli. Nevěděli jakými zbraněmi nepřítel vládne, jak útočí, jak se brání, jaké používá taktiky, jak vypadají jejich formace, zkrátka nic. Dalším problémem bylo to, že nezkušení vojáci nikdy nezažili hrůzy války a první velká bitva je mohla v mnoha ohledech nepříjemně až hrozivě překvapit. 

Aemilius dále vysvětloval, že muži kteří se střetli s Hannibalem u řeky Trebie přišli ze Sicílie a hned na druhý den se pustili do bitvy. Neměli čas se s nepřítelem seznámit, ani jej pár dní sledovat. Vojáci, kteří byli zmasakrováni u Trasimenského jezera svého nepřítele do posledních vteřin ani nestihli spatřit a mnozí z nich zemřeli dřív než zjistili, co se děje.

Okolnosti jsou teď ale jiné a konzul neviděl žádný důvod proč by zrovna teď neměli zvítězit, pokud budou všichni vojáci bojovat statečně. Konzulové z minulého období u vojska zůstali a budou se účastnit bitvy s vojáky přímo na bojišti, místo toho aby odjeli do Říma věnovat se úředním záležitostem a vést normální každodenní život. To by mělo většině vojáků pozvednout bojového ducha a morálku. 

Aby konzul dodal svým slovům na významu, tak na závěr promluvil ke svým mužům: 

„Stručně řečeno, pánové, nic vám nebrání v tom, abyste zvítězili. Vše, co je k tomu zapotřebí, je vaše odvaha a odhodlání, a pokud jde o tyto vlastnosti, další povzbuzování z mé strany by, domnívám se, bylo nevhodné. Když jsou muži najati do vojenské služby nebo se chystají čelit nebezpečí jménem jiných v rámci plnění podmínek spojenectví, nejvíce se bojí samotné bitvy a k jejím důsledkům jsou více či méně lhostejní. V jejich případě je povzbuzení nezbytné. Ale když se muži dostanou do nebezpečí z osobních důvodů, jako je tomu u vás, když nebojují za nikoho jiného, ale za své vlastní životy, vlast, manželky a děti, a následky jsou mnohonásobně důležitější než bezprostřední nebezpečí, tak nepotřebují být povzbuzováni, aby plnili svou povinnost, ale pouze aby jim byla připomenuta. Existuje snad někdo, kdo by si nevybral bojovat a zvítězit? Nebo pokud by se to ukázalo jako nemožné, raději zemřít v boji, než žít a vidět, jak vše, co mu je drahé, je znesvěceno a zničeno?“

„Moji muži, žádná další slova už nepotřebujete. Představte si sami rozdíl mezi důsledky vítězství a důsledky porážky a postavte se do boje, jako by Řím nyní riskoval samotnou svou existenci, a ne jen své legie. Řím totiž vyčerpal všechny své zdroje a pokud tato bitva nedopadne dobře, nezbude mu nic, čím by mohl zvítězit nad svými nepřáteli. Vložil do vás všechny své touhy a veškerou svou sílu,  všechny jeho naděje na přežití závisí na vás. Neokrádejte jej o tyto naděje. Splatte v plné míře dluh vděčnosti, který mu dlužíte. Ukažte světu, že dřívější porážky nenastaly proto, že by Římané byli méně stateční než Kartaginci, ale kvůli nezkušenosti vojáků a kvůli okolnostem, které nemohli ovlivnit.“ 

Poté, co takto Aemilius promluvil k vojákům, je propustil.

LITERÁRNÍ ZDROJE

1. Polybios: Dějiny
2. Titus Livius: Ab urbe condita
3. Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
4. Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
5. Ernle Bradford: Hannibal