Zatímco Římané měli práci na východě s královnou Tetou a ilyrskými nájezdníky, Kartaginci se dostali z hluboké krize po Libyjské válce a začali znovu budovat, co doposud ztratili. Tentokrát ale jinde, daleko od římského vlivu. Ačkoliv se kartaginští aristokraté jako vojenští velitelé úplně neosvědčili, jako starověcí manažeři fungovali naprosto obdivuhodně. Během krátké doby a po hluboké krizi vybudovali základny a města v Ibérii a rozšiřovali svoje impérium směrem na západ.
Aby toho dosáhli, vybudovali velkou armádu a plně využívali zkušeností, jak z První punské války, tak z Libyjské války. Veteráni z těchto konfliktů byli pro rozmach obchodního impéria velmi cenní, protože ne všechny kmeny v Ibérii, byly ochotné podvolit se Kartágu a na mnoha místech bylo třeba vysvětlovat novou kartaginskou politiku silou a mečem.
„Galové jsou sice hroziví v prvním náporu, ale jejich vytrvalost se rychle vyčerpává.“
Polybios
VYJEDNÁVÁNÍ S KARTAGINCI
Rychlost, s jakou se Kartaginci odrazili ode dna a začali získávat nové území velmi zneklidňovala Římany. Kartágo zesílilo a Římané se už neodvažovali diktovat Kartagincům další podmínky, co smí a nesmí dělat, dávat jim ultimáta nebo se vůči nim chovat, jakkoliv agresivně.
Ale neodvažovali se k tomu z jiného důvodu než ze strachu z konfrontace s Kartaginci. Každou chvíli totiž očekávali další galskou invazi, ke které už velmi dlouho nedošlo, přitom na hranicích se situace ohledně území stále vyostřovala a šlo cítit napětí. Galské kmeny se daly do pohybu a kmenoví vůdci začali spřádat plány, jak zaútočit.
Římané tak nemohli tlačit na Kartágo, protože sami očekávali velké problémy na svém vlastním území. A proto zvolili diplomatický přístup. Do Ibérie za guvernérem Hasdrubalem vyslali diplomaty s cílem dohodnout se s Kartaginci, že jejich rozmach nepřesáhne řeku Ebro. Kartaginci uvítali mírný přístup Římanů a souhlasili s podmínkou, že vojenské operace řeku Ebro nepřekročí. Přece jenom sami byli rádi, že budou mít od Římanů alespoň na chvíli pokoj a budou se moct soustředit na svůj vlastní rozvoj.
To přesně Římané potřebovali. Dohoda s Kartaginci zabezpečila západní hranici, východ si zabezpečili sami vojenskou expedicí proti královně Teutě a veškerou svou pozornost mohli věnovat Galům na severu Apeninského poloostrova.
JAK SE TU GALOVÉ VŮBEC OBJEVILI?
Než však začneme popisovat, jaká opatření začali Římané vymýšlet proti Galům na severu, je potřeba se vrátit zpět do minulosti, kdy Galové poprvé začali okupovat toto území kolem řeky Pád. A to nejen pro připomenutí historických faktů, ale i k pochopení, jaké měli tito Galové a jejich území spojení s Hannibalem, když táhnul se svým vojskem do Itálie.
Pro tehdejší Římany a Řeky bylo území Itálie velmi dobře známé a popsané. Už ve starověku věděli, že Itálie má trojúhelníkový tvar a znali vzdálenosti mezi jednotlivými vrcholy a různými městy. Pro Galy bylo území Itálie lákavé převážně ze zemědělského hlediska. V Itálii byla nesmírně úrodná půda, a hlavně se zde dařilo ve velkém chovat dobytek, prasata a jiná chovná zvířata.
Římanům zkrátka jejich domácí půda poskytovala všechno, co potřebovali, a to ještě ve větším množstvím, než dokázali sami spotřebovat. A obzvláště úrodné byly pláně kolem řeky Pád před Alpami. Tuto oblast Římané nazývali jako předalpskou Gálii (lat. Gallia Cisalpina – na této straně Alp).
Co historické prameny pamatují, tak pláně kolem řeky Pád od pradávna obývali Etruskové. Potom ale v 5. století př.n.l. přes Alpy přišli Galové s mohutnou invazní silou a Etrusky vytlačili z těchto úrodných plání směrem na jih a zabrali si území pro sebe.
Nutno podotknout, že galská invazní síla, která vytlačila Etrusky, se skládala z několika kmenů, které se usídlily před Alpami a kolem řeky Pád. Mezi tyto kmeny patřili Insubrové, Bójové, Senoni, Cenomani, Lingonové, Anares a Anamani. Tyto kmeny se pak postupně smíchali se zdejšími kmeny, tedy Ligurijci a Venety.
Obyvatelé těchto kmenů dle Polybia žili prostý a jednoduchý život. Obydlí a vesnice se skládaly z jednoduchých dřevěných nebo hliněných chýší, bez opevnění nebo hradeb. Převážně se soustředili na nájezdy a farmaření. Neinklinovali k žádnému řemeslu nebo vědeckému oboru a jejich největším bohatstvím byl dobytek a zlato. Oboje snadno transportované, pokud to bylo za potřebí. Těžko jste v těchto končinách mohli hledat známky vyspělé civilizace, a proto dochází ke kulturnímu střetu.
GALSKÉ INVAZE, HOUŽEVNATÝ OBRÁNCE A SPOUSTA LETOPOČTŮ
Potom co se galské kmeny usídlily na území kolem plání u řeky Pád se chystalo k dalšímu přesunu směrem na jih. Galům pláně postupně přestaly stačit a hledali další kořist a bohatství. Jejich pozornost se začala ubírat k Římanům. Armáda kmene Senonů pod vedením náčelníka Brennuse v roce 386 př.n.l. porazila římské vojsko a následně obsadila město Řím kromě opevněného pahorku Kapitol. Pro Římany se jednalo těžkou ránu a poškození jejich hrdosti. To celé se dokonce stalo během pouhých dvou dní.
Jenže Brennus se brzy dostal pod tlak a neměl čas dobývat Kapitol. Jiný galský kmen totiž ohrožoval jejich vlastní území v předalpské Gálii. S Římany tak uzavřel dohodu, vrátil jim město zpět a i se svou armádou odešel zpátky do své domoviny, kde se rozhořela válka mezi ostatními kmeny. Pro Římany je to neocenitelná lekce o tom, že jejich nepřítel není schopný se sjednotit.
Další invaze přišla o 30 let později v roce 356 př.n.l. a cílem bylo město Alba. Tento vpád byl pro Římany tak překvapivý a rychlý, že proti Galům ani nevyslal své legie. Římané zkrátka nestihli svolat svoje síly a spojence včas, aby mohli galskou armádu konfrontovat. Galové tedy plenili tentokrát zcela beztrestně.
Římané se z toho poučili a na další vpád už byli nachystaní. Ten přišel o dalších 12 let později v roce 344 př.n.l. Římané o invazi věděli předem a když na ni došlo, legie i spojenecká vojska byla připravena. Galská armáda byla masivní a skládala se z bojovníků z několika různých kmenů.
Římané ale bez váhání pochodovali přímo proti nim. Odplata je hnala vpřed a do rozhodující bitvy se přímo hrnuli. To v řadách invazní armády vzbudilo nejistotu a neochotu bojovat. Galové opět nedrželi pohromadě a celé jejich vojsko se nakonec otočilo a ustoupilo pryč. Římské odhodlání a ukázka síly umlčela Galy na dalších 13 let. V roce 331 př.n.l. dokonce přišli za Římany vyjednat příměří. Římský odpor ke Galům začíná narůstat a mezi oběma kulturami panuje silné napětí.
Galské kmeny nakonec poctivě dodržovaly podmínky příměří celých 30 let, ale potom došlo k masivní migraci Galů ze zaalpské Gálie (lat. Gallia Transalpina – na druhé straně Alp). A aby se místní Galové vyhnuli válce s nově příchozími, přesvědčili je, že je potřeba zaútočit na společného a bohatého nepřítele – Řím. Spojili se dokonce ještě s Etrusky a všichni společně začali plenit římské území.
Útok byl opět velmi rychlý a překvapivý, a tak se jim povedlo ukořistit obrovské množství dobytka. Opět ale došlo k porušení jednoty a Galové se mezi sebou začali dohadovat, kdo má největší podíl na kořisti. To bylo po každém nájezdu na cizí území pro Galy typické a mnohdy často spojené s nadměrným pitím. Nedopadlo to jinak, než že se všichni zmasakrovali mezi sebou. Galská armáda se při roztržce rozpadla a spolu s ní byla zničena i většina kořisti.
O další 4 roky později v roce 295 př.n.l. spojené vojsko Galů a Samnitů porazilo římské vojsko u Camerina a způsobilo jim těžké ztráty. Římané rozzuření z porážky okamžitě doplnili svoje legie a vydali se pronásledovat nepřátelskou armádu. Dohnali je u Sentina a všechny je zmasakrovali. Vzájemná nenávist mezi Galy a Římany dosahuje svého maxima.
Za dalších 10 let Galové oblehli město Arretium na severu Itálie. Římské vojsko, které přispěchalo na pomoc bylo poraženo přímo před městskými hradbami. V bitvě zahynul i římský konzul Lucius Caecilius Metellus. Jeho nástupce Manius Curius Dentatus poslal ke Galům vyslance, aby projednali podmínky propuštění zajatců. Galové ale vyslance zavraždili a tím jen posílili vůli Římanů dále bojovat.
Zbytek poraženého vojska vyrazil proti Galům do útoku. Římané hnáni vztekem kmen Senonů nakonec porazili a donutili ustoupit až na své území. Tím to ale neskončilo. Římané využili toho, že drží lano za delší konec a vyhnali kmen Senonů z jejich území pryč. Potom dokonce Římané založili svou první kolonii na galském území – město Sena.
Poslední galská invaze před První punskou válkou přišla v letech 283–282 př.n.l. Kmen Bójů se obával, že je stihne podobný osud jako Senony a tak se spojili opět s Etrusky a na Římany dvakrát zaútočili a dvakrát prohráli.
Od té doby Galové přestali na Římany útočit a stali se pasivnějšími. To bylo pro Římany skvělé načasování, protože co nevidět budou řešit vpád krále Pyrrha do Itálie.
DLOUHÝ MÍR – ŘÍM SE STÁVÁ MOCNEJŠÍM
Válka s králem Pyrrhem o ovládnutí Apeninského poloostrova nakonec pro Římany dopadla dobře a odnáší si z ní nebývalé množství bojových zkušeností, protože i přes celkové vítězství jim armáda krále Pyrrha uštědřila několik užitečných lekcí. Římané nakonec sjednotili celý Apeninský poloostrov pod svoji nadvládu a pomalu se rozhlíželi dál, kde by mohli rozšířit svůj vliv.
Galové po všech porážkách, které utrpěli, nakonec udrželi mír s Římem přes 45 let. To je dostatečné množství času na to, aby se obměnili generace válečníků, které zažily tyto trpké porážky od římských legií. Galské kmeny byly teď plné horkokrevných mladých válečníků, kteří nikdy nezažili velkou bitvu nebo jakoukoliv větší krizovou situaci.
Netrvalo to dlouho a všichni tito mladí a nezkušení Galové začali hledat sebemenší záminky ke konfliktu s Římany. Několik galských náčelníků začalo v tajnosti jednat s galskými kmeny na druhé straně Alp. Zanedlouho se přes Alpy začalo přesouvat velké množství bojovníků a shromažďovali se u Ariminia.
Zprávy o této nové síle Římany zvedly ze židle a uvedly legie do plné pohotovosti. Zase a znovu se ale projevila galská nejednota, protože kmen Bójů tyto nově příchozí síly napadl a byla svedena mohutná bitva. Galové se pozabíjeli mezi sebou a tento masakr přežil pouhý zlomek nashromážděné síly.
Římané této události samozřejmě využívají a rozšiřují svoji novou kolonii na území odkud vyhnali kmen Senonů. Bójové, kteří mají s touto kolonií společné hranice začínají Římany podezřívat, že už jim jejich území nestačí a chtějí svůj vliv dále šířit i na jejich území. A protože nemají dost síly na to, aby proti Římanům vyrazili, obrací se na galský kmen žijící za Alpami – Geasaty. Geasatové jsou v podstatě galští profesionální válečníci a díky slibům a odměnám, kterými je Bójové uchlácholili, se nechali přesvědčit k útoku na Římany.
Zprávy o zapojení těchto válečníků k útoku na římské území Římany pořádně znervóznilo. Byl vydán rozkaz k co nejrychlejšímu shromáždění legií a obilných zásob na severní hranici, jako by snad už galská armáda čekala připravená na bitvu.
Tím se vracíme zpět k úvodu článku , kde Kartaginci díky obavám Římanů z galské invaze získávají čas a volný prostor k tomu rozšiřovat svoje území v Ibérii a podnikat vojenské operace beze strachu z toho, že by se dostali do konfliktu s římskými legiemi. Kartágo má nyní volné ruce a plně toho využívá. Římané nakonec přijdou sami s dohodou, že Kartaginské operace nepřekročí řeku Ebro. To je pro Kartagince signál, že si teď s Římany nemusí dělat starosti.
Galské invazní vojsko plné profesionálních válečníků a žoldnéřů se pomalu shromažďuje a chystá k masivní invazi. Informovaní Římané ale útok očekávají a všechny legie i spojenci jsou v pohotovosti.
Zanedlouho dojde ke konfliktu, který vyřeší otázku galských kmenů v alpské oblasti jednou provždy a prověří loajalitu a odhodlání římských spojenců.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
