Po bitvě u Trebie je v Římě pořádně rušno a na půdě římského senátu panuje nervozita. Římské vojsko pod vedením konzula Sempronia utrpělo od Hannibala těžkou porážku a vyhnout se smrti se podařilo asi jen čtvrtině vojáků. Římané okamžitě zahájili přípravy na další ofenzivu proti kartaginskému vojsku. K ochraně hranic římské republiky byly vyslány legie na Sardinii, Sicílii a do Tarenta. Byla vybudována nová menší flotila 60 válečných lodí a nově zvolení konzulové Ganeus Servilius Geminus a Gaius Flaminius začali shromažďovat další italské spojence a rekrutovat římské vojáky do nových legií. Všude probíhaly intenzivní přípravy. Jak poznamenal Polybios, Římané jsou nejnebezpečnější, pokud jsou v nebezpečí, ať už jako stát nebo jako jednotlivci.
SITUACE V IBÉRII
Situace v Ibérii byla úplně opačná než v Itálii. Publius Scipio dostal na povel pozemní vojsko i flotilu v ústí řeky Rhôny, když se jeho bratr a konzul Cornelius Scipio vydal pronásledovat Hannibala. Publius Scipio se společně se svým vojskem vylodil v Ibérii, u místa zvaného Emporio, které se nacházelo severně od řeky Ebro.
Na tomto místě si vytvořil základnu a podnikal zde námořní nájezdy na kartaginské a iberské přístavy a města. Každé město mezi řeknou Ebro a jeho základnou, které vzdorovalo, nechal oblehnout a dobýt. Každé město, které se dobrovolně vzdalo a otevřelo Římanům brány, nechal být a nabídl jim spojenectví proti Kartagincům. Mnoho pobřežních oblastí se Římanům vzdalo a Publius Scipio tak získal solidní základ pro další operace proti Kartagincům v Ibérii. Díky uzavřeným spojenectvím se k němu navíc přidalo spoustu iberských válečníků.
„Všichni zpátky do řady! Jestli někdo vybočí, tak zemře!“
Mago Barkas
Takto posilněné římské vojsko se následně vydalo více do vnitrozemí a pokračovalo se stejnou politikou i zde. Ve vnitrozemí se už Římanům postavil do cesty Hanno, který dostal za úkol střežit kartaginské území v Ibérii. Římské vojsko se nakonec s tím kartaginským střetlo u města Cissa. Bitvu vyhráli Římané a Kartaginci byli nuceni se stáhnout.
Publius Scipio díky tomuto vítězství získal několik výhod. Zaprvé ukořistil obrovské množství zásob a surovin, které tu zde zanechalo Hannibalovo vojsko. Zadruhé většina měst na sever od řeky Ebro s Římany téměř ihned uzavřela spojenectví a dohody. A zatřetí se Římanům podařilo zajmout oba velitele nepřátelského vojska. Hanna z Kartága, který byl pověřen obranou kartaginských území v Ibérii a Andobalese, vládce iberského vnitrozemí, který byl věrným spojencem Kartága.
Když se o římském úspěchu dozvěděl Hasdrubal, který spravoval Hannibalem dobytá území za Pyrenejemi v jižní Gálii, rozhodl se zaútočit se svými vojáky na zakotvenou římskou flotilu. Předpokládal, že námořníci budou opilí vítězstvím a jejich sebevědomí jim nedovolí vnímat blížící se nebezpečí. A měl pravdu, většina námořníků z římské flotily byla rozesetá po venkově a jejich ostražitost se naprosto vypařila. Hasdrubal nikoho nešetřil a všechny Římany, na které se svou výpravou narazil, nemilosrdně pobil. Jakmile se zbytek námořníků z vnitrozemí opět stáhl k lodím na pobřeží, překročil Hasdrubal řeku Ebro, aby mohl se svými vojáky přezimovat v Novém Kartágu.
Publius Scipio po této ostudě nechal potrestat velení římské flotily a spolu s námořníky a pozemním vojskem přezimoval ve městě Tarraco. Nezapomněl ani spravedlivě rozdělit kořist mezi všechny své vojáky, aby do jarní kampaně nastupovali s dobrou náladou a motivovaní na další kořist, pokud budou statečně bojovat v bitvě.
SITUACE V ITÁLII
Brzy na jaře vyrazil konzul Flaminius se svým vojskem skrze Etrurii a utábořil se u Arretia, zatímco konzul Servilius se utábořil u Arimina, aby střežil tuto oblast v případě Hannibalovy invaze. Římané byli připraveni na Hannibalův útok z obou směrů.
Hannibal tábořil na galském území a držel zde rukojmí z bitvy u Trebie. K Římanům se choval drsně a odtažitě. Porce jídla, které římští vojáci dostávali, se daly jen těžko označit jako dostatečné. Za to jejich italským spojencům dal dobře najíst a choval se k nim nohem laskavěji. Když polevila zima a přicházelo jaro, nechal si italské spojence předvést a pronesl k nim řeč, ve které jim sdělil, že přišel válčit s Římany a ne s italskými kmeny.
Pokud jsou dostatečně rozumní, tak jim nabízí spojenectví, odtržení se z římské nadvlády a svobodu. Také jim přislíbil, že jim pomůže znovu získat města, které jim Římané sebrali. Po této řeči všechny italské zajatce propustil a nechal si pouze Římany jako zajatce. Hannibalův cíl byl zřetelný. Chtěl, aby propuštění zajatci ve svých rodných městech odříkali svůj příběh o Hannibalově milosrdenství a přidali se tak na jeho stranu ve válce proti Římanům. Toto milosrdenství mělo zatlouct klín hluboko mezi Římany a jejich spojence.
NOVÝ PLÁN INVAZE
Hannibalovo přezimování nebylo ani po vítězné bitvě vůbec klidné. Byl si stále dobře vědom zrádné povahy Galů a že jejich spojenectví je pouze dočasné. Z toho důvodu začal mít starost o svůj život, zvlášť přes zimu, kdy byli vojáci většinu času v táboře a měli čas na přemýšlení.
Hannibal v táboře začal nosit paruky a střídal velmi často oděvy i zbroj, aby ho nebylo snadné pro galské bojovníky identifikovat. Jeho převleky byly údajně tak přesvědčivé, že samotní kartaginští důstojníci jej nepoznali, ikdyž s ním hovořili.
Když zima pomalu končila a přišlo jaro, Hannibal neotálel a připravil nový plán pro další vojenskou kampaň proti Římanům. Pro něj i pro jeho vojáky a dokonce i pro Galy bude nejlepší, když všichni budou mít plné ruce práce s bojováním a nebudou mít čas přemýšlet nad osudem a významem celé výpravy. Vyslechl si proto místní obyvatele, kteří vstoupili do jeho vojska a dozvěděl se nové informace o terénu v tomto regionu. Z rozhovorů s místními obyvateli zjistil, že většina cest na nepřátelské území je příliš dlouhá a nejsou zde žádné možnosti, jak se ukrýt před Římany.
Byla tu ale jedna riskantní cesta, která byla výrazně kratší a poskytovala i dobré krytí. Tato cesta však vedla přímo přes močály a bažiny. To při prvním představení plánu vneslo do hlavy spoustě důstojníků a vojáků pochybnosti. Hannibal proto vyslal své průzkumníky, aby cestu prověřili a ti mu následně podali zprávu, že na cestě je dostatek pevné půdy pro přesun vojska a stojaté vody na této cestě příliš mnoho není. Bylo rozhodnuto a kartaginské vojsko se dalo do pohybu.
NÁROČNÝ POCHOD MOČÁLY
Hannibal umístil do čela kolony své nejlepší jednotky, čímž jsou myšleni Libyjci a Iberové. Mezi tyto vojáky nechal rozmístit zásobovací vozy, aby byly co nejlépe chráněné a co nejdále od Galů. Pokud by navíc k něčemu došlo, chtěl aby k zásobám měli přístup hlavně jeho nejlepší vojáci. Jinak se dál o zásobování nestaral. Už dávno byli na plně nepřátelském území a pokud s Římany prohrají jakoukoliv bitvu, žádné zásobování už jej trápit nemusí, protože prohra pro všechny z jeho vojska znamená jistou smrt.
Za hlavní částí kolony pochodovali Galové a za nimi teprve jela kartaginská jízda, které velel Hannibalův bratr Mago. Hannibal potřeboval někoho, komu mohl bezmezně důvěřovat, pokud by se Galové rozhodli zradit a uprchnout.
To se později ukázalo jako velmi prozíravé opatření. Libyjci a Iberové se skrze močály dostali bez větších obtíží, ale právě Galové měli s náročným pochodem bez přestávky a bez spánku problém. Nikdy předtím tak otřesné podmínky na pochodu nezažili a nastal moment, kdy se chtěli obrátit a odejít pryč. V tom jim však právě zabránila Magova jízda a silou donutila Galy pokračovat v pochodu kupředu.
Kartaginské vojsko nakonec pochodovalo čtyři celé dny bez nocování a delší přestávky. Vojáci trpěli nedostatkem spánku a únavou. Spousta tažných zvířat zemřela vyčerpáním nebo utopením v močálech. Galové byli na pokraji sil a dokonce i sám Hannibal trpěl. Celý přesun sice strávil na hřbetu svého posledního válečného slona, ale v nehostinné krajině chytil zánět do oka, na které později úplně přestal vidět.
ŘÍMANÉ PŘED NÁMI!
Navzdory náročnému a vyčerpávajícímu pochodu skrz močály se Hannibalovu vojsku podařilo dostat velmi rychle do Etrurie, kde našel konzula Flaminia, jak táboří i se svým vojskem před Arretiem. Hannibal zůstal na krátký čas s celým vojskem skrytý v močálech, aby si jeho vojáci odpočinuli a průzkumníci získali nové informace o nepříteli a okolní krajině.
Hannibal zjistil, že místní kraj je velmi bohatý na kořist a nezapomněl se o tom hned zmínit svým vojákům. Dále také zjistil, že konzul Flaminius není žádný vojevůdce a s velením vojska nemá absolutně žádné zkušenosti. Jediné o co Flaminiovi jde, je získat si přízeň davu a slávu. Hannibal se tedy rozhodl, že opět využije jeden egoistický římský charakter a vyprovokuje Flaminia k akci dřív než stačí dorazit druhý konzul s posilami.
Vypochoduje z močálů Flaminiovi rovnou před nos, projde kolem jeho tábora začne drancovat venkov. Flaminius tuto provokaci nevydrží, a aby nebyl kritizován, že nechá nepřátele drancovat římské území, zaútočí na Hannibalovo vojsko bez jakékoliv pomoci. Kartaginský vojevůdce dobře věděl, že díky dalšímu ctižádostivému konzulovi bude mít několik příležitostí, jak rozdrtit římské legie dřív než se proti němu spojí.
Hannibal byl geniální vojevůdce, ale uměl taky skvěle odhadnout lidi, kteří stáli proti němu. Znalost a dostatečné množství informací o charakteru, temperamentu a tužbách svého protějšku mohlo vyhrát bitvu ještě dříve než vůbec začala. Mentálně slabý generál totiž činí své vojsko neúčinným, neefektivním a často vystavuje své vlastní podřízené extrémnímu nebezpečí.
Impulzivita, bezhlavost, iracionální zápal, falešná představa o vlastních schopnostech a arogance jsou vlastnosti, které činí člověka zranitelným vůči nepřátelům a vysoce nebezpečným pro své vlastní lidi a spojence. Takový člověk reaguje příliš přehnaně na jakýkoliv komplot, přepadení nebo trik. Generál má největší šanci zvítězit, pokud má schopnost porozumět slabinám druhých a dokáže porazit své nepřátele tím, že využije jejich konkrétní slabiny před bitvou nebo v bitvě.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
