Konzulovi Semproniovi se nakonec podařilo ke Scipionovi dostat dříve, než to stihl Hannibal. Obě konzulské armády se tak spojily a konzulové vymýšleli nový plán postupu. Hannibal zatím nechává Římany být a v mezičase si sjednává pořádek mezi svými spojenci. Netrvá to ale příliš dlouho a aktivita obou stran způsobí to, že se obě strany opět střetnou na bitevním poli. Tenkrát se však ale nebude jednat pouze o menší šarvátku, ale o jednu z největších bitev, kterou mezi sebou Kartaginci a Římané v Druhé punské válce svedou.
TENTOKRÁT JSTE VYHRÁLI
Hannibalovi se podařilo zmocnit se města Clastidium díky další zradě. Muž, kterého Římané dosadili do vedení města, se spojil s Hannibalem, zradil Římany a vydal město do rukou Kartaginců. K tomu jim velkoryse odevzdal téměř veškeré zásoby obilí a dokonce i místní posádku. Muže z posádky si Hannibal nakonec odvezl jako rukojmí a nikomu neublížil.
Nechtěl působit jako brutální vojevůdce, který bude ke všem nemilosrdný, přece jen chtěl spoustu obyvatel Itálie dostat na svou stranu, aby se postavili proti Římanům. Když každého zavraždí, jen těžko bude hledat tolik potřebné spojence. Zrádce, který město vydal, nechal štědře odměnit, aby namotival i další takové vysoce postavené muže, jenž by se mohli postavit na stranu Kartaginců.
„Vyčkejte na můj signál a potom zaútočte na Římany zezadu.“
Hannibal Barkas
Hannibalovu pozornost ale potom zase pro změnu zaujali Galové. Konkrétně ti, kteří žili mezi řekami Pád a Trebií. Dozvěděl se, že i přes spojenectví, které s ním nedávno navázali, stále komunikují s Římany. Galové si chtěli zajistit, případnou přízeň u obou soupeřících stran. Hannibal byl ale jiného názoru a tak vyslal 2 000 pěšáků a 1 000 jezdců, aby území zrádců vydrancovali.
Tato mise skončila na jedničku, protože vyslaní vojáci zajistili ohromné množství dobytka. Dotčení Galové ale nehodlali celou záležitost jen tak být a pospíchali k Římanům a žádali je pomoc. A přesně na takovou příležitost čekal konzul Sempronius, který nyní mohl argumentovat, že je potřeba zaútočit.
Do útoku vyslal téměř veškerou jízdu a přibližně 1 000 pěšáků. Římané našli nájezdníky u řeky Trebie a hned zaútočili na zranitelnou kolonu, která doprovázela ukradený dobytek. Numiďané a Galové z kartaginské armády boj brzy vzdali a rozhodli se ustoupit do bezpečí tábora. Stráže v táboře spatřili ustupující vojáky a vyburcovali zbytek jízdy. Teď byla zase řada na Římanech, aby ustoupili, ale konzul Sempronius viděl příležitost zasadit Kartagincům tvrdý úder.
Římané začali před Kartaginci ustupovat, potom ale konzul Sempronius vyslal zbývající jízdu a lehkou pěchotu v záloze. Spojená římská síla opět zatlačila kartaginskou jízdu zpět do tábora. Teď bylo pouze na Hanibalovi jak zareaguje. Měl možnost vytáhnout s celým vojskem ven z tábora a nepochybně by došlo k velké bitvě mezi ním a silami obou konzulů, ale Hannibal se tentokrát rozhodl zůstat zdrženlivý.
Potom, co se jeho jízda vrátila do tábora, dal svým vojákům pohov a uzavřel brány. Římanům se dnes Kartaginci nepostaví. Římští vojáci ještě chvíli napjatě čekali, jestli Hanibala vyprovokují k bitvě. Když ale brány zůstaly zavřené i oni se stáhli zpět do svého tábora. Ale mohli se spokojit alespoň s tím, že Hannibalově jízdě způsobili lehké ztráty.
CO TEĎ BUDEME DĚLAT?
Sempronius byl z posledního střetu nadšený a Hannibalova pasivní reakce mu jen dodávala sebevědomí svést s ním rozhodující bitvu, co nejdříve to bude možné. Scipio byl stále neschopný velení v první linii a nebyl tedy nikdo, kdo jej mohl zastavit. Sempronius ale stále chtěl, aby se jeho plán shodoval se Scipionovým.
Každý konzul ale situaci viděl jinak a Scipio chtěl postupovat přesně opačným způsobem než Sempronius. Scipinovým cílem bylo vytvořit z tábora zimní útočiště, doplnit stavy jeho legií a celou zimu muže trénovat. Mohlo by se jim také podařit znovu přesvědčit Galy v Hannibalově táboře, aby zradili tentokrát jeho a způsobili mu nemalé potíže a samotný Scipio by měl čas zotavit se ze svého zranění, a na jaře by byl schopný se znovu ujmout velení.
Sempronius si naopak myslel, že pasivitou ztratí iniciativu, a že mají většinu výhod na své straně a musí zaútočit, co nejdříve. Sempronius byl velmi ambiciózní a viděl pro sebe velkou příležitost k získání slávy a bohatství, kdyby se mu podařilo odstranit kartaginskou hrozbu. Taky nechtěl, aby jeho práci převzal a dokončil jiný konzul, který měl nastoupit v příštím funkčním období.
Zatímco se oba konzulové nemohli shodnout na dalším postupu, Hannibal přesně věděl, jak chce pokračovat. Chtěl s Římany také svést bitvu co nejdříve a to z několika velmi rozumných důvodů. Za prvé chtěl využít energickou dravost Galů, která jim nevydrží věčně. Za druhé chtěl zaútočit dokud mají konzulé k dispozici ve vojsku spíše nováčky a čerstvé rekruty. A za třetí chtěl vytáhnout do bitvy, dokud je Scipio zraněný. Považoval jej z obou konzulů za toho nebezpečnějšího.
A v neposlední řadě také nechtěl plýtvat drahocenným časem. Vytáhl v podstatě s cizím vojskem do cizí země. Každý den nečinnosti jej dostával do nevýhody. Potřeboval své vojáky a spojence neustále držet v napětí a pozoru, aby nepolevila jejich dynamika a ostražitost.
RISKANTNÍ PLÁN
Hannibal věděl, že musí využít Semproniovy ctižádostivosti a impulzivnosti. A místo, kde Římané tábořili, mu k tomu poskytlo dobrou příležitost. Tábory dělil rovný a plochý úsek kromě potoka, který zde protíkal. Potok měl poměrně vysoké břehy a kolem něj rostlo velké množství pichlavých keřů, husté ostružiní a vysoká tráva. Hannibala napadlo, že okolí podél potoka poskytuje skvělou příležitost k nastražení pasti na Římany.
Římané zde už nějakou dobu táboří a jejich ostražitost vůči potoku nebude tak vysoká. Vždycky se spíše obávají zalesněných oblastí, které jsou oblíbené pro Galy a jejich přepady ze zálohy. Rovné a bezlesé úseky Římané často přehlíží a nepovažují je za nebezpečné. Nenapadlo by je, že právě taková místa ve skutečnosti usnadňují útočníkům v záloze skrýt se a vyhnout se potížím více než lesy. Mají odtud jasný výhled na vše, co se před nimi nachází, na značnou vzdálenost, a na takových místech je dokonce obvykle dostatek krytu.
Jakýkoli potok s břehem s mírným svahem a možná rákosím, kapradinami nebo nějakými trnitými keři je schopen skrýt nejen pěchotu, ale někdy i jezdce, za předpokladu, že se věnuje trochu péče tomu, aby se zdobené štíty položily lícem dolů na zem a pod nimi se schovaly helmy.
Hannibal probral svůj plán se svým bratrem Magem a dalšími důstojníky a členy Rady. Všichni s plánem nadšeně souhlasili a dali se do přípravy. Hannibal pověřil Maga, aby se sto jezdci a sto pěšáky, přišel po večerním jídle na velitelství. Nebyli to pouze náhodně vybraní vojáci, protože se jednalo o ty nejstatečnější muže s několika významnými činy.
Když dorazili na velitelství, Hannibal k nim pronesl plamennou řeč, která měla podtrhnout důležitost jejich úkolu. Každý z mužů si musí zvolit dalších deset nejstatečnějších mužů z jejich jednotek, kterým předají instrukce o jejich novém úkolu. Jakmile bylo v táboře připraveno tisíc mužů na tajnou misi, Hannibal jim předal veškeré instrukce a rozkázal Magovi vyrazit. Mago a tisíc vybraných mužů potají v noci opustili tábor a přesunuli se k potoku a potom následně pokračovali podél potoku skryti za porostem až k římským táborům.
Při svítání nechal Hannibal shromáždit numidskou jízdu a předal jim instrukce a rozkazy, aby vyprovokovali Římany z jejich tábora dříve než se stihnout nasytit a probrat. Jakýkoliv náznak odvahy bude štědře odměněn. Potom Hannibal svolal radu všech důstojníků a přikázal ať jsou všichni muži po ranním jídle připraveni vyrazit do bitvy.
BITVA U TREBIE
Hned jak Sempronius spatřil, že přijíždí numidská jízda, vyslal do protiútoku svou jízdu. Potom vyslal přibližně 6 000 Velites, aby jízdu podpořili. On mezitím dohlížel na přesun těžké pěchoty z tábora. Sempronius ale útok podcenil. Měl za to, že to dopadne jako při posledním střetu, kdy se kartaginská jízda po menším střetu stáhla do svého tábora a nic víc nepodnikne. To ale nebylo Hannibalovým plánem. Počasí se zhoršilo a pomalu začínala zima. Poslední dny navíc pršelo a snežilo, což zvedlo hladinu okolních vodních toků i řeky Trebie.
Římští vojáci měli při pronásledování numidské jízdy za řeku značné potíže a tím, že je Numiďané vylákali, tak brzy ráno, tak se ani nestihli najíst. Do bitvy Římané vstupovali hladoví a ještě u překonávání řeky mrzli, protože hladina vody byla většině vojáků až po hrudník.
Hannibal počkal až promrzlí Římané překročí řeku na jejich stranu. Mezitím rozestavil své vojsko. Do středu formace umístil těžkou pěchotu složenou z Libyjců, Iberů a Galů, kterých bylo přibližně 20 000. Na obě křídla rozmístil svou těžkou a lehkou jízdu spolu s válečnými slony, dohromady přibližně 10 000 jezdců. Jízdu ze zadních řad doplňovala lehká pěchota. A mezi řadami těžké pěchoty rozmístil i baleárské prakovníky.
Sempronius rozestavil svoji armádu do klasické římské formace. Svou jízdu, která původně pronásledovala Numiďany stáhl na křídla. Do středu formace rozmístil těžkou pěchotu do třech linií – Hastati, Principes a Triarii. Sempronius vytáhl do bitvy s celým vojskem. Dohromady přibližně 16 000 pěšáků, 4000 příslušníků jízdy a 20 000 italských spojenců. Konzul na nic nečekal, převzal iniciativu a celá armáda se pomalým pochodem přibližovala ke kartaginskému vojsku.
Jako první se střetli římští Velites a jejich kartaginský protějšek spolu se střelci. Pro Římany tento střet nedopadl dobře. Velites už byli značně vyčerpaní z předchozího pronásledování Numiďanů, a někteří už ani neměli v zásobě žádné oštěpy na vrhání. Kartaginci jim tedy hned v úvodu způsobili těžké ztráty a římská lehká pěchota se tak musela okamžitě stáhnout do zadních řad.
Jakmile byla římští lehkoodděnci zatlačeni, obě kartaginské jízdní křídla vyrazila do útoku. Římská jízda sice vyjela proti nim, ale také byla už zadýchaná z předchozího pronásledování a střetu s Numiďany. Kartaginci byli naopak čerství, plní sil a navíc nad nimi měli několikanásobnou početní převahu. Římská jízda se na obou křídlech po chvíli rychle rozpadla a byla nucena uprchnout pryč. Boky těžké pěchoty se staly najednou naprosto nechráněné.
To už ale na střed římské formace zaútočila kartaginská pěchota. Obě masy těžké pěchoty se přetlačovaly o to, kdo nakonec toho druhého překoná. V tom momentu se ale přiřítila kartaginská jízda, která přestala pronásledovat tu římskou a napadla římskou těžkou pěchotu z boku a zezadu. Váleční sloni se pustili přímo do přední linie a kartaginská lehká pěchota dorážela na Římany z boku.
Římané se ocitli ve smrtelné pasti, obklíčení téměř ze všech stran a pod neuvěřitelným tlakem. Římští vojáci si uvědomili, že zpátky do tábora už nemají šanci se dostat. Kartaginská jízda byla příliš početná a přebrodění řeky by je mohlo stát život. A jakkoli to zní neuvěřitelně, tak největší šanci na přežití v tuto chvíli mají, když se probijí přes kartaginský střed. Pro římské vojáky už to byl boj o holý život a skutečně se jim dařilo navzdory všem okolnostem postupovat vpřed.
Největší mezera se jim otevřela, když pobili téměř všechny Galy ve středu formace a probili se přes část Libyjců a Iberů. V této chvíli se doslova otevřelo nebe a začal opravdu prudký déšť. Římané se semknuli do těsné a pevné formace a začali se přesouvat směrem k Placentii.
Kartaginci je pronásledovali, ale špatné počasí způsobilo, že se raději stáhli zpět k Hannibalovi a poté do svého tábora. Do Placentie se podařilo dostat asi jen 10 000 mužům. Všichni ostatní z římského vojska leželi mrtví u řeky. Nešťastníky, kteří se zatoulali nebo utíkali směrem k řece a k táboru, pobila kartaginská jízda a vojáci z Magova oddílu, kteří se skrývali v korytu potoka.
Kartaginci tak mohli slavit své první velké vítězství nad Římany. Hannibal byl s výsledkem také spokojený, protože většinu padlých vojáků tvořili Galové, kteří pro něj měli tu nejnižší cenu z celého vojska. Libyjci, Iberové a Numiďané zaznamenali jen lehké ztráty. Špatná zpráva pro Kartagince byla ale ta, že téměř všichni váleční sloni zemřeli v bitvě nebo krátce po bitvě kvůli zraněním a vlivem nelítostného počasí. Polybios uvádí, že přežít se podařilo pouze jedinému slonovi.
Pro Římany to byla první velká porážka od jejich invaze do Libye v První punské válce. Zprávy o porážce se začaly rychle šířit mezi dalšími galskými kmeny v Předalpské Gálii a na Hannibalovu stranu se přidávalo čím dál více galských válečníků. Hannibalovo vojsko v počtech vojáků jen rostlo a na severu se začala šířit proti římská rétorika.
Konzulovi Semproniovi jeho touha po slávě a vítězství přinesla jen hořkou porážku a konec jeho politické kariéry, ačkoliv se po bitvě snažil římskému senátu namluvit, že ho o vítězství připravilo špatné počasí. Po bitvě u řeky Trebie přišla opravdová zima a Římanům nezbylo nic jiného než počkat do jara, než budou moct na Hannibala opět vytáhnout nově zvolení konzulové s novou armádou.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
