Římská moc nevycházela pouze z toho, že Římané dokázali druhé porazit. Vycházela z toho, že vytvořili kulturu, která dokázala vytesat lidi ochotné snášet námahu, těžké časy, nekomfort, podřídit osobní zájem vyššímu cíli, respektovat povinnost, usilovat o čest, přijmout oběť a především pokračovat navzdory neúspěchu. Mos maiorum byl jedním z hlavních mechanismů, který tuto mentalitu předával z generace na generaci, díky čemuž Římané vytvořili jednu z nejsilnějších kultur a civilizací v historii lidstva. To všechno před více jak dvěma tisíciletími dozadu.
MOS MAIORUM („CESTA PŘEDKŮ“)
Když se řekne Řím, většina lidí si představí legie, císaře, silnice, akvadukty nebo obrovskou říši rozprostírající se od Británie až po Mezopotámii. To všechno jsou viditelné projevy římské moci. Za nimi však existovalo něco méně hmatatelného, co může být pro pochopení římského vzestupu ještě důležitější. Myslíme tím určitý způsob myšlení, soubor hodnot a představu o tom, jak má člověk žít. Římané pro něj používali pojem „mos maiorum„, doslova „cesta předků“ nebo „způsob života předků“.
„Na starých mravech a mužích stojí římský stát.“
Ennius
Mos maiorum nebyl zákoník ani přesně definovaný soubor pravidel. Nebyl to žádný psaný text, který by si Říman přečetl, aby zjistil, jak se má chovat. Šlo o tradici, která se předávala z generace na generaci a která určovala, co je považováno za čestné, správné, důstojné a hodné Římana. Předkové nebyli pouze lidé, kteří kdysi žili. Byli měřítkem, podle něhož se posuzovalo jednání současných lidí.
To je první klíč k pochopení římské mentality. Říman se nevnímal jako zcela autonomní jednotlivec, který si sám vytváří vlastní hodnoty. Byl součástí něčeho mnohem většího. Rodiny, rodu, města, republiky a řetězce generací. Měl před sebou minulost a zároveň odpovědnost za budoucnost. Jeho život proto nebyl pouze jeho vlastní záležitostí. Jeho jednání mohlo zvýšit nebo zneuctít pověst jeho rodu, jeho rodiny i samotného Říma.
Narážíme hlavně na souvislost mezi mos maiorum a římskou silou.
ŘÍMSKÁ PSYCHOLOGICKÁ SÍLA
Římská síla nebyla pouze fyzická. Samozřejmě, Římané dokázali být mimořádně agresivní a jejich expanze byla často založena na válce, násilí a tvrdém podrobení protivníka. Samotná agresivita však nevysvětluje, proč právě Řím dokázal po staletí vést války, obnovovat své síly po katastrofálních porážkách, integrovat poražené národy a nakonec vytvořit jednu z největších říší starověkého světa.
K tomu bylo zapotřebí určitého typu člověka. Římský ideál člověka byl založen na myšlence povinnosti. Člověk měl dělat to, co od něj vyžadovala jeho role, i tehdy, když to bylo obtížné, nepříjemné, nekomfortní, bolestivé nebo na smrt nebezpečné. Syn měl povinnosti vůči otci. Otec vůči rodině. Občan vůči státu. Voják vůči armádě. Magistrát vůči republice. A každý Říman měl povinnost vůči Římu, jako takovému.
Tento důraz na povinnost je nesmírně důležitý. Společnost totiž může být silná jen tehdy, když její členové nejsou motivováni pouze okamžitým osobním prospěchem. Pokud jsou lidé ochotni něco obětovat pro rodinu, stát, čest nebo budoucí generace, získává společnost schopnost dělat věci, jejichž výsledky přesahují život jednotlivce.
Právě v tomto smyslu byl mos maiorum takovým transgeneračním systémem. Říman mohl pracovat, bojovat nebo obětovat svůj majetek pro něco, co sám nikdy neuvidí dokončené. Nemusel z toho mít okamžitý užitek. Důležité bylo, že pokračoval v díle svých předků a připravoval půdu pro své potomky.
S tím souvisela představa římské ctnosti, latinsky virtus. Ta neznamenala pouze odvahu na bojišti. Označovala širší schopnost člověka být silný, schopný, odvážný a nezlomný. Říman měl být člověkem, který dokáže jednat a který se nenechá snadno zlomit okolnostmi.
Neméně důležitá byla disciplina, tedy kázeň a sebeovládání. Silný člověk nebyl ten, kdo může dělat všechno, co se mu zachce. Silný člověk dokáže ovládnout vlastní touhy a podřídit je vyššímu cíli. Římská kultura proto obdivovala střídmost, odolnost vůči nepohodlí, vytrvalost, schopnost snášet námahu a čelit nebezpečí.
To všechno vytvářelo určitý psychologický ideál člověka, který nepotřebuje, aby mu bylo neustále pohodlně, aby mohl fungovat. Člověka by měl dokázat pokračovat i tehdy, když se situace a okolnosti obrátí proti němu. Tato vlastnost je mimořádně důležitá pro civilizační sílu. Válku totiž nevyhrává pouze ten, kdo dokáže zasadit protivníkovi silnější úder. Někdy ji vyhrává ten, kdo dokáže déle snášet její krvavou cenu.
Římské dějiny poskytují mnoho příkladů této mentality. Řím mohl utrpět těžkou porážku a přesto pokračovat. Mohl přijít o obrovské množství mužů a znovu vytvořit armádu. Mohl se dostat do situace, kdy by jiný stát hledal cestu k míru, ale Římané tvrdohlavě odmítali jakoukoliv porážku a téměř bezhlavě pokračovali ve válce. Ne proto, že by každý Říman byl osobně neohrožený, ale proto, že jejich společnost dokázala vytvářet normy, podle nichž bylo vytrvání v povinnosti považováno za čestné.
To je důležitý rozdíl mezi pouhou silou a civilizační silou. Fyzickou převahu lze získat poměrně rychle. Civilizační odolnost se vytváří po generace. A právě generace jsou pro „mos maiorum“ zásadní.
VZTAH ŘÍMANŮ K MINULOSTI A PŘEDKŮM
Římané měli silný vztah k minulosti. Předkové měli být připomínáni, jejich činy měly být známé a jejich pověst měla zavazovat potomky. Člověk měl možnost svou dignitas, svou čest a společenskou vážnost, rozšířit vlastními činy, ale zároveň mohl svým jednáním poškodit pověst celého rodu. Úspěch jednotlivce proto nebyl pouze osobní záležitostí.
Vznikal tak určitý řetězec:
Předkové předali určité dědictví. Současná generace ho přijala a měla povinnost ho neznehodnotit. V ideálním případě jej měla ještě rozšířit a další generace ho měla zase převzít. To je mimořádně silný mechanismus kulturní kontinuity.
Mos maiorum proto nebyl jen souborem „starých zvyků“. Byl způsobem, jak Římané vytvářeli člověka schopného žít pro něco většího než vlastní okamžité potřeby. Učil, že čest má cenu, že povinnost má přednost před pohodlím, že pověst je důležitá, že slabost není ideálem a že člověk má být hoden svých předků.
Neznamená to samozřejmě, že skuteční Římané tyto ideály vždy dodržovali. Právě naopak. Řím byl plný ambicí, intrik, korupce, násilí a politických bojů. Někteří Římané sami často tvrdili, že jejich civilizace upadá a že staré ctnosti mizí. Mos maiorum byl do značné míry také ideálem, kterým současní Římané poměřovali sami sebe.
Ale právě proto byl důležitý. Ideál nemusí být dokonale uskutečněný, aby ovlivňoval společnost. Pokud společnost obdivuje odolnost, disciplínu, čest, povinnost, střídmost a službu státu, vytváří tlak na jednotlivce, aby se těmto vlastnostem přibližoval. A zde se dostáváme k samotnému jádru římské civilizační síly.
Řím nebyl silný pouze proto, že měl silné zbraně zbraně nebo vojsko, ale protože dokázal po generace tesat lidi ochotné jednat, stát se silnými, postavit se nebezpečí čelem, být disciplinovaný ve všech aspektech života, vydržet námahu, bolest i utrpení, obětovat se a znovu pokračovat i po porážce. Jeho instituce nebyly oddělené od kultury, armáda nebyla oddělená od společnosti a společenská morálka nebyla oddělená od politiky. Všechny tyto části byly navzájem propojené a vytvářely silné civilizační jádro.
Mos maiorum tak můžeme chápat jako jednu z hlubokých vrstev římské moci. Ne jako tajnou ingredienci římského úspěchu a už vůbec ne jako jedinou příčinu pozdějšího společenského úpadku, ale jako kulturní rámec, který pomáhal formovat člověka schopného snášet povinnost, usilovat o čest a především pokračovat navzdory nepřízni osudu. Možná právě proto je na římském příběhu nejpozoruhodnější něco jiného než jen velikost jeho říše.
Římané se naučili považovat vytrvalost za ctnost. A civilizace, která dokáže po mnoho generací přesvědčovat své členy, že mají vydržet, ikdyž je nesmírně těžké pokračovat, tak získává druh síly, který samotná materiální, finanční nebo početní převaha nikdy nedokáže překonat.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Titus Livius: Ab urbe condita, Praefatio
- Cicero: De re publica, V, 1
- Polybios: Dějiny
