Hannibal byl po bitvě u Kann v dobré pozici, jenž Řím nebyl schopen narušit. Přesto mu chybělo to nejdůležitější. Lidé, lodě a čas. Římské lidské zdroje se zdály nevyčerpatelné, jeho vlastní armáda se stále obnovovala a Kartágo posílalo Hannibalovi pomoc stále váhavěji. Hannibalovi zbývala jediná naděje, že proti Římu povstane někdo další. Kartaginští vyslanci se rozhlíželi po Středomoří a jejich pohled se zastavil u mladého krále na severu Řecka.
Kdo vlastně byl Filip V. Makedonský? A hlavně, co mohl Hannibalovi skutečně nabídnout? Měl profesionální armádu a ambice, které přesahovaly jeho možnosti. Měl ale také problém, který žádná falanga nevyřeší. Mezi jeho zemí a Itálií se rozprostíralo Jaderské moře.
MLADÝ KRÁL A STARÝ SEN
Filip nastoupil na makedonský trůn v sedmnácti letech, po smrti svého strýce. Makedonie byla tehdy zemí, která si ještě pamatovala Alexandra Velikého a jeho slavné a mohutné impérium, ale už dávno mu nebyla podobná. Filipův strýc sice dokázal obnovit její moc a vytvořil spolek řeckých států, který Makedonii uznával za dominantní sílu. Mladý král ale zdědil víc starostí než slávy. Na severu číhali Ilyrové, na jihu rozhádané řecké spolky a Aitólové, kteří si dovolovali plenit makedonské svatyně.
„Na rovině, kde se může falanga rozvinout, jí nic nepřemůže. Na nerovném terénu je ale bezmocná.“
Polybios o makedonské falanze
Filip se rychle ukázal jako schopný vojevůdce. Jeho odpověď na aitólské nájezdy zaznamenal i Polybius. Pochodoval do srdce nepřátelské země a vypálil svatyni v Thermu, kde Aitólové uchovávali své největší poklady. Byla to pomsta za zpustošené svatyně v Diu a Dodoně. Mladý král tak ukázal, že se s ním nedá jen tak zahrávat bez následků.
Polybios o něm dále píše s podivnou směsicí obdivu a zklamání. Zpočátku podle něj býval Filip miláčkem Řeků, dokázal být přívětivý, nebojácný a rychlý v rozhodování. Pak se ale něco zlomilo. Polybios to vysvětluje tím, že ho sláva opojila, toužil po moci a jeho poradci mu našeptávali krutost. Z mladého krále se tak stal podezíravý panovník, který ve vlastních přátelích viděl nepřátele. Právě tohoto muže měl Hannibal později za svého spojence.
FALANGA, PELTASTÉ A CHYBĚJÍCÍ FLOTILA
Makedonská armáda byla dědictvím Filipa II. a Alexandra. Její páteř tvořila falanga, těžká pěchota ozbrojená dlouhým kopím sarissa. Byla to kopí dlouhé 6-7 metrů, držené oběma rukama. V hustém šiku se dalo před nastoupenou řadu vysunout až pět řad hrotů najednou. K obraně měli vojáci k dispozici hrudní pancíře, lněné linothoraxy, kulaté bronzové štíty a holení chrániče. K ochraně hlavy sloužily přilby různého typu, nejčastěji thrácká, attická nebo korintská. Pro boj zblízka používali krátký rovný meč Xífos nebo zakřivený Kopis. Polybios, který falangu později srovnával s římskou legií, o ní píše s velkým respektem.
Věděl, o čem mluví. Falanga potřebovala rovinu a pevný šik. Jakmile byl terén rozbitý, řady se rozpadly a každý voják byl bez ochrany pro boj zblízka. Římská legie, rozdělená na pružné manipuly, uměla pracovat i tam, kde falanga selhávala.
Jádro Filipovy armády tvořilo kolem deseti tisíc falangistů, k nim se přidávali lehčeji vyzbrojení peltasté, kteří byli pohyblivější a sloužili někdy i jako elitní doprovod krále. Vyzbrojeni byli lehkou přilbou, dřevěným nebo proutěným štítem potaženým kůží a krátkým mečem. Zbroj byla velmi lehká nebo dokonce žádná, z důvodu zachování rychlosti a pohyblivosti.
Makedonská jízda byla elitní složkou a v bitvě mohla rozhodovat o vítězství nebo porážce. Jednalo se těžkou jízdu s kopími, těžkou bronzovou zbrojí a mohutnou přilbou. K tomu Filip najímal žoldnéře, například krétské lukostřelce a jízdu, využíval například i ilyrskou i thráckou lehkou pěchotu. Král Filip měl k dispozici silnou armádu, která by jistě Římanům na italských pláních způsobila při nejmenším nemalé problémy.
A přece měla Filipova říše jednu zásadní slabinu. Tou bylo moře mezi Itálií a Balkánským poloostrovem. Makedonie nikdy neměla velkou válečnou flotilu. Po slavné bitvě u Kann, tedy v době, kdy se ukázalo, že Řím lze porazit, si Filip uvědomil, že bez lodí se do Itálie nedostane.
Podle Polybia proto v roce 215 př.n.l. zahájil stavbu stovky ilyrských malých obratných lodí lemboi. Byla to lehká, rychlá plavidla s jednou řadou vesel, výborná k přepadům u pobřeží a pirátským nájezdům. Proti římským těžkým válečným lodím byly ilyrské lodě ale k ničemu. Římané se tak mohli klidně a volně plavit po Jaderském moři, zatímco Filipovy lodě se musely vyhýbat jakékoliv první větší římské eskadře.
CO MOHL NABÍDNOUT HANNIBALOVI
Zkusme se na to podívat Hannibalovýma očima. Jeho situace byla trochu paradoxní. Porážel Římany v poli, ale těžko silou dobýval jejich města. Jeho armáda neměla těžké obléhací stroje a dostatek lidí. Potřeboval přístav, odkud by mohl přijímat posily, a hlavně mohl využít cokoliv, co by Řím donutilo rozptýlit síly.
Filip mu mohl nabídnout několik věcí. První, a pro Hannibala nejcennější, byla diverze. I kdyby Filip nikdy nepřistál v Itálii, stačilo, aby Řím věděl, že se jeho flotila chystá. Senát by byl nucen posílat legie a lodě na východ. Každý voják hlídající Jadran by chyběl proti Hannibalovi. Římané to chápali a podle Livyho věnovali Filipovi pozornost od okamžiku, kdy se dozvěděli o smlouvě, kterou podepsal s Hannibalem.
Druhou možností byla vojenská pomoc. Makedonská falanga nebyla armádou, kterou by Hannibal nějak zásadně potřeboval, ale makedonští inženýři, obléhací stroje a zkušenost s dobýváním opevněných měst by mu přišly vhod. Hannibal potřeboval dobývat větší města, aby co nejvíce oslabil samotný Řím, a právě tady měl Filip vynikat. Třetí věcí byl přístup k řeckým žoldnéřům a také bohatství makedonských dolů. Hannibalovy finanční prostředky se tenčily a Kartágo mu je posílalo jen neochotně.
Čtvrtou nabídkou byla strategická vazba. Smlouva podle Polybia počítala s tím, že Hannibal a Filip budou stát bok po boku a Kartágo neuzavře mír bez Makedonie. To ukazuje, že Filip se nechtěl spokojit s rolí vedlejšího spojence. Livy k tomu dodává, že se Filip měl přeplavit do Itálie s dvěma sty loděmi a plenit pobřeží. Po vítězství měly Itálie a Řím připadnout Kartágu, kořist Hannibalovi. Řecko mělo zůstat Filipovi, aby podle libosti zúčtoval se svými nepřáteli.
Existovala ale ještě jedna možnost, kterou si Hannibal uvědomil až později. V roce 212 př.n.l., ve stejném roce, kdy padly Syrakusy, vstoupil Hannibal do Tarentu. Najednou měl přístav na pobřeží Jónského moře. Tarentská citadela sice zůstala v rukou Římanů, ale zbytek města měl Hannibal v hrsti. Teoreticky se tím lodě z Makedonie mohly dostat do Itálie mnohem snadněji. Teoreticky…
SPOJENECTVÍ, KTERÉ ZŮSTALO JEN NA PAPÍŘE
Realita byla mnohem horší. Polybios nám ukazuje, jak vážně obě strany brali slavnostní obřad. Hannibal složil přísahu v přítomnosti kartaginských vůdců, svých důstojníků a bohů obou národů. Smlouva byla zapsána a Filip ji měl ratifikovat. Pak ale přišlo vystřízlivění.
Římané zadrželi posly a Filip tak nejen ztratil čas, ale především moment překvapení. Římská flotila hlídala Jadran, a když se Filip pokusil vyplout, stačila zpráva o římských lodích a mladý král dostal strach a obrátil se se svou flotilou zpět. V dalším roce se mu podařilo dobýt Oricum, ale u Apollónie narazil na Římany a utrpěl potupnou porážku. Svou flotilu nechal spálit a do Makedonie se vracel pěšky, jako zpráskaný pes.
K tomu se přidala válka v Řecku. Po roce 211 př.n.l. vstoupili do hry Aitólové jako římští spojenci a k nim se přidal Attalos z Pergamu. Filip musel bojovat na několika frontách, u Thermopyl, na Peloponnésu a v Thesálii, přesně tak jak to s Římany zamýšlel Hannibal, ale Římané reagovali velmi rychle a celou východní hrozbu dokázali vyšachovat ze hry. Filip během Druhé punské války pochodoval od města k městu, obléhal a bránil se, ale nikdy neměl dost sil na to, aby se vydal za moře. Hannibal čekal na jeho lodě marně a Filip čekal marně na Hannibalovy přísliby.
Důležité je, že Kartágo samo nikdy nevyslalo do Jaderského moře flotilu, která by Filipa podpořila. Hannibal sám neměl žádné velké loďstvo a Kartágo mělo dost starostí u Sicílie a v Hispánii. Spojenectví tak existovalo na papíře, ale ve skutečnosti si každý z partnerů vedl vlastní válku.
MÍR VE FOINIKÉ A DLUH, KTERÝ ŘÍM NEZAPOMNĚL
Konec přišel nenápadně. V roce 205 př.n.l. uzavřeli Filip a Římané mír ve Foiniké v Epiru. Epirští vyslanci mezi nimi zprostředkovali jednání na neutrální půdě a obě strany příměří uvítaly. Řím nechtěl na východě soustřed příliš mnoho sil, protože se chtěl soustředit výhradně na Afriku, kam se chystal mladý Scipio. Podle Livyho Řím díky příměří získal několik ilyrských území a Filipovi připadla území Atintánie. Smlouva byla pro obě strany docela dobrým východiskem. Filip si udržel své království a Řím mohl hrát svou hru dál, aniž by byl ohrožován z východu.
Hannibal ale přišel o poslední naději na pomoc z východu. Filip nikdy nepřistál v Itálii a jeho falanga nikdy nestanula po boku Hannibalových vojáků. Spojenectví Kartága a Makedonie ale mělo jeden důsledek, který Filip nepředvídal. Řím nezapomínal. Livy později výslovně uvádí, že když se Římané rozhodovali o nové válce proti Makedonii, připomínali si, že král jednal s Hannibalem v době, kdy byl Řím v té nejzoufalejší situaci a krvácel.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
Sdílej prostřednictvím:







