Římané po bitvě u Mylae dosáhli svého prvního velkého vítězství na moři. Během bitvy se části kartaginské flotily podařilo uprchnout, a o to více Římané zvýšili svoje válečné úsilí ovládnout Středozemní moře. Římanům se vítězstvím podařilo zajistit pobřežní koridor směrem k západní Sicílii a oslabit tak vliv Kartága v této oblasti. Kartaginské síly již zaznamenaly několik porážek a morálka vojáků i námořníků klesla. I přesto kartaginští velitelé Hanno, Hamilkar a Hannibal Gisco nepolevovali ve své snaze útočit na Římany na moři i na souši, ale Římané na Sicílii soustředili veškeré síly a úsilí a prozatím se zdá, že jejich dynamický postup se bude jen těžko zastavovat.
Ale co následovalo? Mezi římským vítězstvím v bitvě u Mylae a slavnou námořní bitvou u Eknoma, která otevřela Římu cestu k invazi do Afriky, uplynuly pouhé čtyři roky. Přesto v nich Římané učinili rozhodující kroky k ovládnutí Sicílie, Liparských ostrovů, a dokonce i Sardinie.
„Ať všichni kapitáni nahlásí stav svých lodí a zásob. Poškozené lodě nechte opravit, ukořistěné lodě zařaďte do flotily a zajatce pošlete v okovech do Říma.“
Konzul Regulus
DOBÝVÁNÍ MĚST NA SICÍLII
V roce 260 př.n.l. Římané začali soustředit své síly na západní část Sicílie. Po bitvě u Mylae se pozemní vojska přesunula k městu Segesta. Město bylo obleženo a následně dobyto. Na cestě zpět ze Segesty Římané obsadili město Macella. Římané dokonce během těchto vojenských kampaní nebyli proti silám Kartága sami. Při obsazování měst na Sicílii jim pomáhali jejich spojenci. Z historických pramenů není zcela jasné, kdo byli spojenci Římanů při výpadech na západní Sicílii, ale pravděpodobně to byli žoldnéři ze sicilských měst, která se spojila s římskou republikou.
Jednoho dne v roce 259 př.n.l. došlo ke konfliktu mezi Římany a těmito jejich spojenci. Během udělování vojenských vyznamenání došlo k neznámému incidentu, v jehož důsledku se římští spojenci rozhodli opustit římský tábor a utábořit se východně mezi městy Panormus, který sloužil jako hlavní základna velitele Hamilkara Barky (otce slavného Hannibala Barky), a Thermae. Kartaginští zvědové okamžitě spěchali informovat velitele Hamilkara, jakmile spojenecké vojsko opustilo římský tábor. Hamilkar se rozhodl tuto situaci využít a druhý den plnou silou zaútočil na nic netušící římské spojence, kteří se zrovna chystali rozbít tábor a vyrazit na další pochod. Hamilkar vedl své vojsko do bitvy z kartaginské pevnosti Panormus a následky byly devastující. Uvádí se, že spojenci v bitvě u Thermae přišli o 4 000 mužů. Téměř veškerá jejich síla byla zničena.
Po přepadu římských spojenců se další kartaginský velitel Hannibal Gisco se zbytkem poražené flotily rozhodl vyplout na Sardinii, doplnit zásoby a naverbovat vojáky. Římané povzbuzení svým námořním vítězstvím dokázali tuto kartaginskou flotilu vlákat do pasti. Když byly kartaginské lodě zakotvené v přístavu, římské lodě zaútočili na nepřipravené Kartagince a zablokovali všechny jejich lodě v přístavu. Většinu lodí se Římanům podařilo zničit nebo zajmout a dokonali tak své dílo zkázy, které začali u Mylae. Hannibalovi se opět podařilo obklíčení prorazit a s několika loděmi uprchnout, ale tento kolosální neúspěch už zbytky jeho posádky nedokázaly tolerovat. Hannibal Gisco byl svými jednotkami zajat a popraven.
Následující rok se nesl v duchu menších vojenských střetů a výpadů, dokud v roce 258 př.n.l. nepřevzali pozemní vojska noví konzulové – Aulus Atilius Caiatinus a Gaius Sulpicius Paterculus. Konzulové přesunuli většinu pozemního vojska k Panormu a snažili se Hamilkara vlákat do otevřené bitvy. Vojenské síle, kterou disponovali Římané se nemohl vyrovnat, a tak Hamilkar nechal brány zavřené a bitvu odmítl. Římanům se nechtělo riskovat dlouhé obléhaní dobře opevněného a zásobeného města, a proto se obrátili a pochodovali k městu Hippana. Po dobytí Hippany Římané obsadili také města Myttistratum na severu a Camarina na jihu. Římské legie krok po kroku systematicky obsazovali města a kartaginské pevnosti po celé Sicílii, rozšiřovali svůj vliv, zabezpečovali svoje pozice, vytvářeli nové obchodní trasy a nové zásobovací trasy pro svoje tábory a vojska. Ještě v témže roce se jim povedlo dobýt kartaginskou pevnost Enna. Římané na Sicílii se svými pozemními vojsky zcela dominovali a Kartaginci se nezmohli na žádný velký odpor nebo protiútok.
Jakmile bylo dosaženo strategických vítězství na Sicílii, Římané zahájili námořní blokádu Liparských ostrovů.
VÝSTAVBA KOLOSÁLNÍ FLOTILY
V roce 257 př.n.l. byl jedním ze zvolených konzulů Gaius Atilius Regulus. Konzul Regulus byl zrovna zakotvený se svou flotilou u mysu Tyndaris na Sicílii, když zpozoroval kartaginskou flotilu plující kolem mysu. Kartaginské lodě nebyly seřazené v žádné taktické formaci a konzul Regulus se toho rozhodl využít a uštědřit Kartagincům lekci. Konzulova vlajková loď vyrazila spolu s dalšími devíti loděmi přímo směrem k nepřátelským lodím jako předvoj. Kartaginci spatřili, že do útoku stihla vyrazit pouze malá část flotily a ostatní lodě byly zatím stále zakotvené nebo teprve vyplouvaly. Kartaginské lodě se stihly zformovat a obklíčily římské lodě, které postupovaly příliš rychle. Všechny římské lodě se jim podařilo potopit až na konzulovu vlajkovou loď, ta využila situace a ve vhodný okamžik se jí podařilo uniknout díky své rychlosti. Mezitím se do prostoru bitvy stihl přesunout zbytek římské flotily a karta se obrátila. Římská flotila před útokem vytvořila linii, ve které se všechny lodě držely blízko u sebe. S touto taktikou se Římanům podařilo obsadit deset nepřátelských lodí a dalších osm potopit. Římané v bitvě převzali iniciativu a Kartaginci pochopili, že ztratili výhodu rychlého a překvapivého útoku a rozhodli se stáhnout.
Tento střet, ve kterém málem římský konzul přišel o život, ukázal oběma stranám, že získat nadvládu na moři nebude snadný úkol. Obě strany si uvědomovaly, že válku rozhodne ten, kdo zvítězí na moři. Řím i Kartágo začalo opět enormně investovat do výstavby lodí ve snaze vybudovat kolosální flotilu, která rozdrtí kohokoliv ve Středozemním moři. Obě strany byly tak moc odhodlané zvítězit, že střet těchto flotil byl nyní nevyhnutelný.
PŘÍPRAVA NA BITVU – VYPLUTÍ FLOTIL
Následující rok po střetnutí u mysu Tyndaris shromáždili Římané v Messaně 330 válečných lodí a neznámý počet doprovodných lodí vezoucí zásoby, suroviny, výstroj, výzbroj a koně. Každá válečná loď na své palubě nesla 300 veslařů a 120 vojáků. Dohromady shromáždili Římané na lodích přes 140 000 mužů. Flotile veleli konzulové Marcus Atilius Regulus a Lucius Manlius Vulso Longus. Všechny římské lodě vypluly z Messany na jih podél sicilského pobřeží, minuly mys Pachynus a mířily směrem k mysu Eknomus.
Římským plánem bylo přenést těžiště války ze Sicílie k pobřeží severní Afriky. Představa, že se válka přesune tak blízko ke Kartágu byla pro Kartagince noční můrou. Kartaginské území bylo rozsáhlé a jakékoliv vylodění římských vojsk v severní Africe by mohlo znamenat ohrožení samotné existence Kartága. Kartaginci byli odhodláni zabránit invazi za jakoukoliv cenu a rozhodli se zaútočit na římskou flotilu u Sicílie. Od západní strany Sicílie vyplula mohutná kartaginská flotila s 350 válečnými loděmi. Dle počtu vypravených lodí se počet mužů na lodích odhaduje na 150 000.
Taktika obou soupeřících stran se značně lišila. Římané připravili flotilu, jejíž primární cíl bylo vylodění vojsk v severní Africe, flotilu tedy doprovázelo značné množství doprovodných plavidel. Některé z doprovodných plavidel byly dokonce zapřažené za válečné lodě. Naproti tomu Kartágo vypravilo válečnou flotilu zaměřenou k boji na moři. Plánem Kartaginců bylo rozdrtit římskou flotilu na moři, eliminovat vylodění římských vojsk a znovu obsadit ztracené državy na Sicílii.
Obě flotily se střetly u mysu Eknomus a pravděpodobně se jednalo o největší námořní bitvu v dějinách lidstva, co se počtu nasazených lodí a mužů týče.
BITVA U EKNOMA – NEJVĚTŠÍ NÁMOŘNÍ BITVA V DĚJINÁCH
Římané rozestavěli své lodě do taktické formace V (neboli hrot kopí), celá flotila se rozdělila do čtyř skupin, které Polybios pojmenoval jako legie nebo také eskadry. Aby se názvy námořních uskupení nepletly s pozemními, budou se jednotlivé skupiny nazývat jako eskadry. Vlajkové lodě obou konzulů tvořily hrot formace a na každé straně byly rozmístěné lodě první a druhé eskadry. Celé toto uskupení vytvořilo tvar V. Za nimi plula třetí eskadra v jedné souvislé linii, kde lodě pluly vedle sebe. Tyto lodě táhly doprovodné lodě v závěsu a měly za úkol chránit důležité zásoby a náklad pro pozemní invazi. Jako poslední plula čtvrtá eskadra, která byla Polybiem pojmenována jako Triarii (pozn. neplést si s těžkou pěchotou republikánského vojska). I tato eskadra plula v jedné linii a střežila flotilu proti napadení zezadu.
Kartaginci zvolili taktiku roztáhlé linie. Délka linie, do které rozestavěli své lodě mnohonásobně převyšovala délku římské formace. Střed kartaginské flotily se měl utkat s první a druhou eskadrou římské flotily, zbytek lodí na křídlech měl napadnout zranitelnou třetí eskadru s doprovodnými loděmi a eliminovat čtvrtou eskadru. Flotilu vedli velitelé Hamilkar a Hanno.
Obě strany měly silnou motivaci urputně bojovat a zvítězit. Kartaginské posádky bojovaly, aby zabránily pozemní invazi do jejich domoviny a ochránily tak svoje města a rodiny. Římané byli hnáni kupředu pocitem, že na ně dohlíží jejich nejvyšší velitelé, protože oba konzulové vypluli do bitvy v samém středu první linie. Tato skutečnost upevnila římským námořníkům a vojákům morálku a touhu zvítězit.
Jakmile konzulové spatřili, že Kartaginci obětovali sílu a robustnost formace za dlouhou linii, dali povel k přímému útoku na střed kartaginské linie. Cílem bylo, co nejdříve přijít do kontaktu s kartaginskými loděmi, které se zachytí pomocí padacích můstků (Corvus), aby se následně mohla na nepřátelskou palubu vylodit těžká pěchota. Tedy stále platila stejná taktika jako v bitvě u Mylae.
Během římského výpadu se kartaginské lodě ve středu linie obrátily k ústupu, zatímco lodě na krajích pokračovaly v plavbě vpřed. Římská první i druhá eskadra minula kartaginská křídla a pronásledovala ustupující lodě z kartaginského středu. Konzulové tak nechali třetí eskadru s doprovodnými loděmi nechráněnou, a to bylo přesně plánem kartaginských velitelů. Jakmile se vytvořila dostatečná mezera, kartaginská křídla napadla římskou třetí a čtvrtou eskadru. Naopak lodě z kartaginského středu přestaly ustupovat a čelně se střetly s první a druhou římskou eskadrou, které je pronásledovaly. Došlo k masivnímu střetu, ve kterém kartaginské lodě napadaly římské lodě z boku a několik se jim podařilo potopit. Římské lodě se naopak snažily kartaginské lodě při manévrech zachytit, nalodit a převzít. To se Římanům zvlášť dařilo v samotném středu bitvy, kde lodě neměly tolik prostoru k manévrování.
Mezitím se o něco dále střetlo kartaginské levé křídlo s třetí římskou eskadrou a zatlačilo ji k pobřeží Sicílie a pravé křídlo se potom střetlo s čtvrtou eskadrou. Bitva na několika místech zuřila několik hodin, dokud se římské první a druhé eskadře s konzulskými loděmi nepodařilo zvítězit nad kartaginským středem a donutit je z bitvy ustoupit. Část lodí z těchto dvou eskadron se potom obrátila a směřovala zpět na pomoc čtvrté eskadře. Jakmile sem lodě první a druhé eskadry dorazily, napadly kartaginské lodě zezadu a spolu se čtvrtou eskadrou je sevřely v kleštích. Většinu lodí se jim podařilo potopit, ale části z nich se podařilo uprchnout na otevřené moře. Poté všechny římské lodě z první, druhé a čtvrté eskadry napadly kartaginské křídlo, které zatlačilo třetí eskadru k sicilskému pobřeží. Kartaginské lodě v tuto chvíli byly kompletně obklíčeny ze všech stran bez naděje na ústup. Všechny jejich lodě byly potopeny nebo ukořistěny.
ŘÍMSKÉ VÍTĚZSTVÍ
Ačkoliv se bitva rozdělila do tří oddělených bitev, tak se nakonec Římanům podařilo porazit lodě z kartaginského středu a převzít tak iniciativu ve zbytku bitvy. Třetí i čtvrtá eskadra se dokázala bránit, tak dlouho dokud je hlavní římská síla nevysvobodila. Římané navíc při střetu údajně přišli pouze o 24 lodí, které Kartaginci potopili. Naopak Římanům se podařilo potopit 30 kartaginských lodí, dalších 64 kartaginských lodí se jim podařilo ukořistit a desítky dalších lodí, které se z bitvy stáhly, byly poškozeny. Díky houževnatosti neústupnosti posádek třetí a čtvrté eskadry nedošlo k potopení žádných doprovodných lodí. To bylo pro Římany velice důležité, protože zásoby a náklad potřebný k vylodění a pozemní invazi zůstal během bitvy neporušený. „Ať všichni kapitáni nahlásí stav svých lodí a zásob. Poškozené lodě nechte opravit, ukořistěné lodě zařaďte do flotily a zajatce pošlete v okovech do Říma. Cesta do Afriky je nyní otevřená a nechráněná, musíme toho využít a dopravit invazní síly ke Kartágu!“ prohlásil konzul Regulus.
Oba římští konzulové bitvu nakonec přežili, ale to také kartaginští velitelé Hanno a Hamilkar, kteří se zbytkem flotily ustoupili ke Kartágu.
DŮSLEDKY BITVY U EKNOMA – INVAZE V SEVERNÍ AFRICE
Kartágo v bitvě u Eknoma vsadilo na jedinou kartu a důsledky byly katastrofální. Nejenže se jim nepodařilo římskou flotilu porazit, ale nepodařilo se jim ani způsobit takové škody, které by mohly Římanům překazit invazi do severní Afriky. Kartaginská flotila byla roztříštěná, morálka klesla na úplné dno a námořní koridor k invazi zůstal Římanům otevřený a nechráněný. Římanům se navíc podařilo velmi rychle opravit a zařadit ukořistěné lodě do své flotily.
Římané po bitvě u Eknoma tentokrát tahají za delší konec a jejich invazi nic nebrání. Válka se přesouvá ze Sicílie k území Kartága, a to se bude muset poprvé bránit na své vlastní půdě.
Vyvíjela by sePrvní punská válka, kdyby se Kartagincům u Eknoma podařilo zvítězit? Měli Římané pouze štěstí?
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Livius, Titus: Dějiny od založení města
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Bagnall, Nigel: The Punic Wars: Rome, Carthage and the Struggle for the Mediterranean
