Po přechodu řeky Rhôny nasadila Hannibalova armáda neuvěřitelné tempo pochodu. Hannibal dovolil své armádě zastavit se vždy až na konci dne, kdy bylo potřeba postavit tábor k přenocování. I přestože zvědové hlásili, že Scipionova armáda se otočila a mířila zpět k pobřeží, Hannibal nedovolil svým vojákům povolit v tempu. K Alpám je čekala ještě dlouhá cesta a do Předalpské Gálie chtěl vpadnout dříve, než se kterýkoliv konzul stihne vrátit. Odhodlání dostat se do Itálie má Hannibal vysoké, ale na jeho cestě ho čeká ještě mnoho nebezpečí a pro spoustu jeho vojáků na ní čeká jen smrt.
KDO JE PŘÍTEL A KDO NEPŘÍTEL?
Po čtyřech dnech pochodu po překročení řeky Rhôny Hannibalova armáda naráží na další překážku na své cestě. Kartaginci přišli k místu, které se nazývalo ‘Ostrov’. Jednalo se o území, které bylo ze západu ohraničené řeknou Rhônou, ze severu řekou Isère, z východu Alpami a z jihu pobřežím. Na tomto území našli dvě soupeřící barbarské armády. Armádám veleli bratři, kteří bojovali o získání trůnu.
„Můj pane! Útočí na povozy!“
Kartaginský důstojník
Starší z bratrů se hned sešel s Hannibalem a vytvořili mezi sebou dohodu, že kartaginské vojsko staršímu bratru pomůže vyhrát bitvu a na oplátku poskytnou Hannibalovi zásobu jídla a obilí na několik dní a k tomu oblečení a boty, které se Hannibalovým vojákům budou hodit, až budou překonávat alpské průsmyky. Nesmíme totiž zapomenout, že celé vojsko původně vyráželo z Ibérie a do chladného podnebí Alp nemělo uzpůsobenou výbavu ani ošacení.
Nové ošacení a vybavení poskytlo Hannibalovým vojákům tolik potřebnou ochranu a pohodlí k tomu, aby byli schopni překonat zasněžené a mrazivé průsmyky. Ze strategického hlediska se cítil Hannibal alespoň částečně bezpečně, protože neměl v zádech nepřítele, ale spojence. Protože pomohl staršímu z bratrů zahnat armádu mladšího bratra, a tím i získat trůn. Na jejich zbývající cestě k podhůří Alp by je neměl zezadu nikdo ohrožovat.
Po dalších deseti dnech únavného pochodu kartaginská armáda konečně dorazila k Alpám a terén začal postupně stoupat. Hannibala to ale spíš zneklidňovalo než těšilo, protože od teď se on i jeho vojáci nacházejí ve smrtelném nebezpečí. Procházejí totiž územím galského kmene Allobroges.
Dokud kartaginské vojsko pochodovalo po pláních a po rovině, žádný náčelník z Allobroges si netroufl zaútočit. Jednak měl Hannibal k dispozici vyšší tisíce jezdců, proti kterým by galští válečníci v otevřeném terénu neměli šanci, ale také protože Hannibala doprovázela část galského vojska, jejichž vůdcem byl starší z bratrů, kterému Kartaginci před nedávnem pomohli získat trůn.
Jenže jakmile terén začal stoupat a před kartaginským vojskem se objevily první alpské průsmyky, galští válečníci se obrátili a vrátili se zpět za svým vůdcem. Také Hannibalova jízda přestala být hrozbou, protože jezdci na určitých místech ani nemohli být v koňském sedle, ale museli své koně vést nebezpečnými a úzkými stezkami.
Toho kmen Allobroges využil a jeho náčelníci shromáždili armádu, se kterou obsadili strategické pozice v průsmyku. Když se o tom Hannibal dozvěděl, nechal své vojáky postavit tábor na posledním možném přehledném prostranství a přemýšlel, co a jak dál. Aby zjistil více informací, vyslal galské válečníky ze svého vojska, aby zjistili všechno o nepříteli a jeho plánu.
Když se tito galští zvědi vrátili zpět, pověděli Hannibalovi, že nepřítel drží velmi silné pozice a hlídají přístupové cesty do průsmyku, ale pouze přes den. Na noc se většina válečníků vrací zpět do nedalekého města. Hannibal této slabiny ihned využil a připravil plán, jak se zmocnit těchto pozic kontrolujících vstup do průsmyku.
NIC MĚ NEZASTAVÍ!
Jakmile padla tma, nechal Hannibal své vojáky rozdělat táborové ohně jako každou noc předtím, s tím rozdílem, že tentokrát v táboře zůstala jen část vojáků. Hannibal se s druhou částí vojska v noci tajně dostal až ke galským pozicím u průsmyku. Pobili hlídkující vojáky, kteří tu noc neodešli do města, a obsadili pozice střežící průsmyk.
Když si Kartaginci zabezpečili přístup do průsmyku, začali s přesunem ještě v noci. Kartaginské vojsko bylo ale mohutné a zásobovací kolona dlouhá a ani celá noc jim k přesunu nestačila. Druhý den si barbaři všimli, co se děje a rozhodli se zaútočit. Ale ne na Hannibalovy hlídky, ale rovnou na zásobovací kolonu. A to na více místech. Útoky způsobily chaos a Kartaginci při nich zaznamenali těžké ztráty na životech. Barbaři navíc záměrně útočili na koně a tažná zvířata, což způsobilo to, že se celá kolona na několika místech naprosto zasekla, a přesně na těchto bodech se vedly těžké boje.
Kartaginská armáda byla pod ohromným tlakem a hrozilo jí naprosté zničení, pokud Hannibal něco rychle neudělá. Aby zachránil osud své výpravy, rozkázal Hannibal vojákům, kteří předešlou noc získali strategické pozice nad průsmykem, zaútočit na barbary ze svých vyvýšených pozic, zatímco zbytek vojáků zaútočil ze stezky. Útok byl sice pro barbary drtivý, ale Kartaginci při něm ztratili velký počet zkušených vojáků.
Nakonec se ale Kartagincům podařilo většinu barbarů pobít. Ti, kteří přežili, uprchli do nedalekého města, které jim poskytovalo útočiště. Hannibal si ale nemohl dovolit mít takového nepřítele v zádech, zvlášť v tak nepřístupném a těžkém terénu. Rozhodl se proto na město zaútočit. A zaútočil vším, co měl v ten moment k dispozici.
Když se nepříčetní Kartaginci probourali do města, zjistili, že je opuštěné, ale veškerý dobytek, některé koně, obilí a další zásoby zde zůstaly. Hannibalovi vojáci si všechno odnesli a město kompletně vydrancovali, aby získali vše potřebné k pokračování na své cestě. Nejdůležitější ale bylo, že těmto barbarům Hannibal uštědřil takovou lekci, díky které se od jeho vojska budou držet dále. Ale tuto lekci Kartaginci zaplatili mnoha životy zkušených vojáků.
DALŠÍ GALOVÉ, DÁ SE JIM VŮBEC JEŠTĚ VĚŘIT?
Kartaginci se ve městě zdrželi ještě celý druhý den po bitvě. Postarali se o raněné, pohřbili mrtvé vojáky a připravovali všechny vozy a zásoby znovu na další cestu. Další čtyři dny na pochodu na nikoho nenarazili. Pátý den pochodu od města narazil kartaginský předvoj na další galské válečníky.
Ti ale tentokrát netřímali v ruce meče a kopí, ale zdobené větve a věnce z květin, což byl galský způsob, jak projevit přátelství. Galové tvrdili, že přišli za Kartaginci, protože slyšeli, co se před pár dny stalo, a jaký osud potkal ono zmíněné město, které kartaginská armáda vydrancovala. Chtěli Kartagincům nabídnout přátelství, ale zároveň si ponechat neutralitu. Na oplátku nabídli, že Hannibalovi pošlou několik rukojmí a doprovodí jeho armádu hlouběji do alpských průsmyků.
Hannibal už měl ale Galů a jejich úskoků po krk a nevěřil jim ani slovo. S nabídkou nakonec souhlasil, ale jen proto, že kdyby odmítnul, pravděpodobně by na něj Galové zaútočili hned a Hannibal si už nemohl dovolit se více zdržovat. Galové mu tedy předali rukojmí a dokonce i nějaký dobytek. Jelikož se ale Hannibal s Galy setkal několikrát, jejich příliš přátelské chování v něm vyvolávalo nepříjemný pocit nedůvěry.
Několik těchto Galů nechal fungovat jako průvodce průsmykem, ale zbytek válečníků, který kartaginské vojsko doprovázel umístil jako zadní voj, daleko od středu formace, kde jely povozy se zásobami a vybavením. Hannibalův skutečný zadní voj tvořila jeho těžká pěchota plná zkušených veteránů.
A netrvalo to ani dva dny než Galům došla trpělivost a shodili svoji falešnou přetvářku. Zrovna když vojsko dorazilo k neprostupné a strmé rokli, Galové v zadní části zaútočili. Těžká pěchota je sice odrazila, ale Galové ustoupili do okolních kopců a vyvýšenin a dál na kartaginské vojsko doráželi. Shazovali na ně obrovské balvany a vrhali po vojácích kameny.
Kartaginci byli na tomto místě zablokováni až do noci, kdy útoky konečně ustaly. Druhý den nebylo po Galech ani vidu ani slechu. Nikdo tomu pořádně nerozumněl, ale zároveň se všem ulevilo, že Galové odešli. Situace začínala být kritická a kartaginskému vojsku opět hrozilo reálné zničení. Hannibal ale neváhal, nechal opět pochovat mrtvé, naložil raněné na už tak přetížené vozy a vydal se opět na cestu.
Hannibalovo vojsko stoupalo stále výš a výš až do těch nejvyšších horských průsmyků. Sem tam je napadla menší skupina válečníků, ale o žádný organizovaný útok nebo přepadení už se nejednalo. Čas od času se jim povedlo pouze ukrást část zásob z povozů nebo zabít nějaké opozdilce. Na hlavní část vojska si ale tito nájezdnici nedovolili, protože se zdálo, že je děsí váleční sloni.
Po dalších osmi dnech Hannibalovo vojsko dosáhlo hřebene jedné z hor a utábořili se zde na dva dny. Vojáci si potřebovali odpočinout po náročném pochodu a Hannibal chtěl, aby je dohonili opozdilci. Na vrcholcích hor se začal objevovat sníh a bylo potřeba, aby se teď všichni drželi pohromadě.
Hannibal navíc na svých mužích viděl únavu a hluboký pokles morálky. Od doby, co překonali řeku Rhônu se k nim štěstí obrátilo zády a nedosáhli žádného úspěchu a odměnou jim za to byly jen neustálé útoky galských kmenů žijících v horách. Za každým záhybem cesty očekávali další past nebo útok. Pochodovat v takovém stresu a napětí v tak těžkém terénu bylo extrémně náročné jak na psychický stav vojáků, tak na jejich fyzickou zdatnost. Hannibalovi muži si v této době už sáhli na své pomyslné dno a dost se to podepsalo na jejich morálce.
Aby svým mužům morálku pozvedl, ukázal jim jejich velitel úrodné pláně kolem řeky Pád a dodal jim naději, že je mají na dosah, stačí jen sestoupit z hor. Navíc místní kmeny s nimi uzavřeli spojenectví, takže by nemělo dojít k žádnému dalšímu napadení. Svoji řeč nakonec zakončil tím, že ukázal jakým směrem leží Řím, který přišli zničit. Morálku vojáků se mu díky svému projevu alespoň částečně podařilo zvýšit.
Žádný nepřítel se sice už Kartagincům na tomto místě nepostavil, ale za to extrémní počasí a neschůdný terén nastoupil na scénu. Blížila se ukrutná zima a mrazy. Bez průvodců byli Kartaginci odkázáni pouze na své vlastní průzkumníky, kteří se v místních horách ale vůbec nevyznali. V mnohým případech tak došlo ke smrtelným pádům a zřícením. Stezky byly zasněžené, namrzlé a velmi úzké. Zásobovací kolona ztrácela jedno tažné zvíře za druhým a také sloni se často plašili.
Mnohokrát se stalo, že armáda vešla do slepé uličky, kterou nebylo možné nijak překonat a museli se tak složitě obracet a vracet zpět a hledat jinou cestu. Doprovázení mrazivými vichry a sněžením se morálka vojáků kartaginského vojska opět dostala na dno. Jednoho dne, kdy čerstvý sníh pokryl cesty novou vrstvou sněhu se kartaginské vojsko zcela zastavilo.
Povrch pod čerstvým sněhem byl tak namrzlý, že vojáci museli chodit po čtyřech, aby se vyškrábali do sebemenšího stoupání. Tažná zvířata to měla ještě horší. Díky své váze se nohy zvířat prolomily až pod zamrzlou vrstvu a nebylo s nimi k hnutí.
Hannibal rozkázal svým mužům odklidit sníh a postavit tábor, aby si všichni opět odpočinuli a aby bylo možné ustájit zvířata. Když byl tábor postavený, Hannibalovi muži se střídali v odklízení sněhu ze stezky. Byla to těžká a náročná práce, která celému vojsku zabrala celé tři dny.
Jakmile bylo hotovo, Hannibal vydal rozkaz pokračovat dále v sestupu. Na vrcholcích hor začalo znovu sněžit a nebyly zde žádné stromy ani porosty, které by mohli vojáci využít pro zapálení ohňů. Veškerý čas, který zde strávili hrál proti nim a bylo by jen otázkou času než by zde všichni umrzli.
Nikomu se ale na vrcholcích umírat nechtělo a tak se nakonec kartaginskému vojsku podařilo odklizenou trasou sestoupit až dolů k pláním. Celé toto alpské dobrodružství Hannibala stálo velké množství životů zkušených vojáků, ale i tažných zvířat, koní a některých slonů. Z Hannibalových záznamů na bronzové destičky se do Předalpské Gálie údajně dostalo 12 000 Libyjců, 8 000 iberských válečníků a 6 000 příslušníků jízdy. O válečných slonech se nám nezmiňuje.
A bohužel destičky, ze kterých tato čísla čerpáme, se nám nedochovaly a musíme se tak spoléhat na Polybia, který ve své knize uvádí, že destičky viděl, a čísla, které nám prezentuje, z nich přepsal. Jeví se destičky s Hannibalovými záznamy jako spolehlivý zdroj? Myslíme si, že ano, protože bronzové destičky se ve starověku skutečně využívali k důležitým záznamům.
Polybios je také obecně brán jako spolehlivý zdroj informací a neměl příliš důvod si tato čísla vymýšlet. Navíc i Titus Livius se o Hannibalových záznamech, které měly být nalezeny u mysu Lacinium, zmiňuje, což jen potvrzuje Polybiův text.
Pokud budeme brát čísla a počty jako pravdivé, tak Hannibalovi podařilo do Itálie dostat stále poměrně početnou armádu, když si představíme, jakými obtížemi a těžkostmi si muselo celé vojsko projít. Vojsko ale zdaleka nebylo tak velké, aby se počtem vojáků mohlo vyrovnat armádám, které proti němu vrhnou Římané.
V kartaginském vojsku se ale nacházeli už jen zocelení a zkušení vojáci, kteří si za posledních pět měsíců prošli nespočtem bitev, dobývání a takovým nepohodlím, že se jim těžko nějaká římská armáda, složená z občanů, v těchto zkušenostech nějakým způsobem vyrovná.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
