Píše se rok 248 př.n.l. a Kartágo svými drtivými vítězstvími na moři opět ukazuje svou námořní dominanci. I přes obdivuhodnou snahu se Římanům nedaří vyrovnat se Kartagincům v námořní síle. Jejich velitelské schopnosti a zkušenosti na moři se dlouhodobě ukazují jako zásadní prostředek, díky kterému jsou Kartaginci ještě schopni s Římany vést válku.
Římané si dobře uvědomují, že bez námořní dominance nebudou schopni válku ukončit, ale změnit tuto skutečnost se jim nedaří i přes to, že už Kartagince na moři několikrát porazili. Zkušených námořníků na straně Kartága je stále zkrátka příliš mnoho.
Římská republika jako vždy ve svých cílech nepolevuje a obléhání Lilybaea i bez posil a zásob nepřerušila. Našla si jinou cestu, jak zásobit vojsko materiálem i jídlem. Námořní zásobování bylo nedávnými událostmi a katastrofami znemožněno, a tak Římané zorganizovali zásobování přes Sicílii po souši. Zásobování je sice pomalejší a méně efektivní, ale na římské zásobovací kolony aspoň nikde neútočí kartaginské flotily a většina ostrova je pod římskou kontrolou.
„Je konec, prohráli jsme.“
Hamilkar Barkas
OBSAZENÍ HORY ERYX
Po bitvě u Drepany se konzul Junius vrátil zpět k pozemní armádě. Devastující porážka, kterou Kartaginci Římanům uštědřili na moři, konzula trápila a měl silné vnitřní nutkání dosáhnout jakéhokoliv úspěchu a to brzy.
Naštěstí pro konzula se neopakoval typický vzorec, kdy se zhrzený Říman s vysokou úřední pozicí vydá hlava nehlava do chřtánu nepřítele i s celou svou armádou, aby zvrátil předchozí katastrofu. Místo toho konzul poměrně překvapivě obsadil horu Eryx, která se nacházela mezi Drepanou a Panormem. Dle Polybia přinášelo obsazení hory Římanům dvě výhody. Hora Eryx je po sopce Etně druhým nejvýše položeným bodem na Sicílii a je odtud dobrý výhled na Drepanu. Pokud by z Drepany bylo vysláno jakékoliv vojsko, Římané by se to okamžitě dozvěděli. Navíc město, které se nachází těsně pod vrcholem hory, je velmi těžko přístupné a v případě útoku se bude dobře bránit. A k tomu se na samotném vrcholu hory nachází svatyně Afrodity. Pro Římany byla přítomnost svatyně jakýsi božský symbol, který povznesl jejich ducha a morálku po předchozí porážce.
Významnějšího úspěchu však Římané zatím nedosáhli a pokračovali ve svých kampaních proti zbylým kartaginským městům.
HAMILKAR BARKAS – BRILANTNÍ TAKTIK
Kartaginci nezaháleli a v roce 247 př.n.l. ustanovili svého nového hlavního velitele námořních sil – Generála Hamilkara Barku.
S námořními silami Hamilkar několik měsíců napadal území v Itálii. Vyraboval usedlost Locri a poté se stáhnul zpět se svou flotilou na Sicílii. Dokonalé místo k utáboření našel kousek od pobřeží mezi horou Eryx, kterou Římané nedávno obsadili a Panormem.
Jednalo se o poměrně strmou horu s plochým vrcholem a s dostatkem místa pro tábor, ustájení koní i chov dobytka. Vrchol se vypíná nad okolní krajinou a je z něj dobrý výhled téměř do všech směrů. Z vnitrozemí je vrchol chráněn skalisky a útesy, které by žádná armáda zdolat nemohla. Ze strany moře se hora pomalu svažuje k pobřeží a tvoří poměrně velký přírodní přístav. Díky přístavu měl Hamilkar kontrolu nad námořní trasou vedoucí z Lilybaea a Drepany do Itálie. Na vrchol a do tábora vedly pouze tři cesty. Dvě z vnitrozemí, ale obě Kartaginci opevnili a hlídali, a třetí cesta vedla z moře skrze přístav.
Postavit zde tábor bylo pro Kartagince velmi riskantní. Pozice byla na nepřátelském území daleko od všech spojeneckých měst a posádek. Výhodou ovšem bylo, že Římané se už po této části Sicílie nemohli pohybovat tak volně a svobodně jako doteď a pořád se museli ohlížet přes rameno, jestli je nepronásleduje kartaginská přepadová skupina.
Z námořního hlediska to bylo pro Římany ještě horší, protože Hamilkarova základna měla celkem slušný operační rádius, a kartaginské lodě se v ní mohly ukrýt v případě nouze. Nájezdy až do Itálie donutily Římany jednat a vypořádat se s Hamilkarem, jednou pro vždy.
Římané se svou armádou napochodovali až k Hamilkarovi a vytvořili tábor necelého půl kilometru od něj. Potom se s Hamilkarem pustili do série šarvátek, přepadů, útoků ze zálohy a dalších výpadů po několik dalších let. Ani jedné straně se nepodařilo nepřítele překvapit nebo porazit natolik, aby to mělo nějaký větší efekt než jen stažení do tábora.
Později na sebe již útočili téměř na denní bázi, ale ani to nemělo na výsledek žádný efekt. Stejná situace se odehrávala kousek dál na hoře Eryx. Římané již dříve obsadili vrchol hory se svatyní a město pod úpatím hory. Kartagincům se ale podařilo překvapivým útokem město obsadit. Římané se snažili Kartagince z města vytlačit, avšak nepodařilo se jim to a situace uvázla na mrtvém bodě i zde.
Ani jedna ze stran už nebyla schopná udělat významnější pokrok a zvrátit jakoukoliv bitvu. Únava a vyčerpání z dlouhé války se začalo projevovat. Konec války byl ale zatím pořád v nedohlednu.
ŘÍM OPĚT STAVÍ FLOTILU – KLÍČOVÉ ROZHODNUTÍ
Římané v naději, že ukončí válku se zas a znovu vrhli do výstavby nové flotily. Tentokrát bylo ale vše jinak. Výstavba flotily už nemohla být financována z veřejných peněz. Po několika posledních letech války, kdy Římané nezaznamenali žádný větší úspěch, byly státní pokladnice téměř prázdné, a právě v tuto chvíli do toho vstoupili bohatí římští občané, kteří zafinancovali výstavbu nové flotily.
Díky této investici se podařilo postavit 200 válečných lodí nového typu. Při stavbě flotily Římané prostudovali své prohrané námořní bitvy a rozhodli se vystavit lodě dle nového vzoru a zahájili tvrdý a dlouhý výcvik posádek.
Velitelem nové flotily se stal konzul Gaius Lutatius Catulus. S flotilou vyrazil z Itálie před létem v roce 242 př.n.l. a k Sicílii se dostal i s celou flotilou nepozorovaně. Tentokrát měli Římané obrovské štěstí (nebo dobré informace), protože se celá kartaginská flotila nacházela zpět v Kartágu. Konzul využil okolností a nechal oblehnout i Drepanu.
Věděl, že je jen otázkou času, než tento akt vyprovokuje Kartagince k akci. A nemýlil se, protože Kartaginci si nemohli dovolit přijít o poslední bašty odporu na Sicílii. Jakmile se ke Kartagincům dostaly zprávy, že Římané zaútočili na Drepanu s novou flotilou, okamžitě připravili zásoby, naložili je na lodě a vyrazili se svou flotilou přímo proti nim.
Kartaginci do bitvy vyráželi s dobrou náladou a s pocitem, že vítězství je na jejich straně. Římany na moři v posledních letech porazili už tolikrát a udělají to klidně znovu. Ukážou Římanům, že na moři vládne Kartágo. Tentokrát však bylo opravdu všechno jinak a žádná bitva u Drepany se nebude opakovat. Římský konzul nebyl hlupák a dobře věděl za jakých okolností Římané prohrávali námořní bitvy s Kartágem.
Posádky na nových lodích absolvovaly dlouhý a těžký výcvik. Na bitvu se Římané předem připravili a mimo dobře vycvičenou posádku na palubu lodí vzali jen ty nejzkušenější vojáky z pozemního vojska. K odlehčení lodí se veškerý náklad a zásoby odložily na Sicílii. Římské lodě nyní byly obratnější a rychlejší, připravené k námořnímu střetu. Naopak Kartaginské lodě byly plně naložené materiálem a zásobami pro pozemní vojsko u Drepany a pro Hamilkara. Některé z posádek byli Kartaginci nuceni naverbovat narychlo, aby stihli pomoci své državě na Sicílii včas.
Nikdo v Kartágu nečekal, že se Římanům opět podaří rychle vybudovat a vyzbrojit, tak mohutnou flotilu.
BITVA U AEGATSKÝCH OSTROVŮ
Ačkoliv se jednalo o jednu z nejdůležitějších bitev První punské války, tak se nám bohužel z historických pramenů nedochovalo mnoho informací, jak tato bitva probíhala.
Jediné, co s jistotou můžeme říci, že Římanům opět nepřálo počasí a neměli příznivý vítr, ale i přesto vydal konzul rozkaz k útoku, protože očekával, že na moři budou nové římské lodě obratnější a rychlejší než ty nepřátelské.
To se ukázalo zřejmě jako klíčové, protože Římané bitvu vyhráli. Při bitvě Římané údajně zajali více jak 10 000 Kartaginců.
ŘÍMANÉ ZVÍTĚZILI – KONEC PRVNÍ PUNSKÉ VÁLKY
Kartaginci i po prohrané bitvě měli odhodlání Římu dále vzdorovat a ve válce pokračovat, ale brzy si uvědomili, že už zkrátka není jak. Římané ovládali téměř celou Sicílii a nyní se stali i pány na moři. Kartaginské síly se najednou na ostrově ocitnuly osamoceny a odříznuty. Není žádná armáda, která by jim mohla přijít na pomoc, není žádná flotila, která by je mohla vysvobodit a odvézt ze Sicílie pryč. Kartágo už nemělo k dispozici žádné vojáky a žoldnéře, ani žádné důstojníky, kteří by vojsko vedli.
Státní pokladnice byla po dlouhých 23 letech války s Římem úplně prázdná. Generálu Hamilkarovi byla dokonce odeslána zpráva ať rozhodne sám o osudu svého vojska, ale ať nepočítá s jakoukoliv pomocí.
„Naše flotila byla poražena a zničena. Veškeré zásoby pro naše vojska jsou ztraceny. Obrana Lilybaea se zhroutila. Ocitli jsme se úplně sami a nikdo nám nepřijde na pomoc. Vyšlete k Římanům posla s naší kapitulací. Je konec, prohráli jsme.“ oznámil zdrcený Hamilkar svým mužům.
PODMÍNKY UKONČENÍ VÁLKY – KDO PROHRAJE, PLATÍ
Válkou znavení Římané přijali otevřený přístup Kartaginců a generála Hamilkara k ukončení války. Konzul Lutatius představil Kartagincům podmínky kapitulace a povinnosti, které nyní náležely Kartágu.
Kartaginci dobrovolně opustí Sicílii a vzdají se všech svých držav, které se jim dařilo do konce války držet. Kartágo nesmí napadnout nebo jakkoliv jinak zaútočit na Syrakusy nebo jejich spojence. Kartágo navrátí Římu všechny zajatce, které se jim podařilo během války zajmout, bez jakéhokoliv nároku na výkupné. Kartágo bude navíc každý rok platit válečné reparace v objemu 57 tun stříbra po dobu 20 let.
Když se návrh podmínek ukončení války dostal do Říma setkal se zde s velkým nesouhlasem. Podmínky kladené na Kartágo nebyly dostatečně tvrdé, a tak v Římě vznikla deseti členná komise, která měla za úkol s Kartágem vyjednat nové a tvrdší podmínky, aby nebylo schopné znovu získat sílu a prostředky k další válce s Římem.
Nově mělo Kartágo za všechny škody, které Římanům způsobilo platit každý rok 87 tun stříbra po dobu 20 let a vzdát se i všech ostrovů a ostrůvků mezi Itálií a Sicílií. Takové podmínky nakonec vybraná komise představila nejvyšším představitelům Kartága a těm nezbylo nic jiného než s podmínkami souhlasit. Tak skončila 24 let dlouhá a nepřerušená První punská válka.
Rozsah jiné války ve Středomoří neměl v historii takové obdoby jako za První punské války, ve které na obou stranách padlo stovky tisíc vojáků a námořníků a byly zničeny stovky až tisíce lodí. Pro Římany byla válka takových kolosálních rozměrů zdroj zkušeností, které se žádnému jinému národu v té době nedostaly. Římané od této doby věděli, jak se vede válka ve velkém měřítku, a to z hlediska vojenského, politického, finančního, vnitrostátního a sociálního.
Přesně tyto zkušenosti Římany spolu s jejich přirozenou zarputilostí a odhodláním předurčují k ovládnutí mnohem většího území, než si zatím dokážou představit.
Osud Kartága byl po konci války mnohem horší, než by mnozí očekávali. Státní pokladnice byla po dlouhé válce prázdná a ke Kartágu se blížila žoldnéřská armáda vyhnaná ze Sicílie, která neměla zaplaceno. Jak tato situace pokračovala si necháme na jiný článek, zaměřený na poválečnou situaci v Kartágu.
Jak by vypadala římská historie, pokud by Řím nakonec První punskou válku prohrál nebo vzdal? Co si myslíte?
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Livius, Titus: Dějiny od založení města
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Bagnall, Nigel: The Punic Wars: Rome, Carthage and the Struggle for the Mediterranean
