V roce 264 př.n.l. došlo k vypuknutí války mezi Římem a Kartágem, kterou dnes známe pod pojmem První punská válka. Po sérii článků k této válce nyní přicházíme s podrobnou analýzou celé války, ale i obou velmocí – Říma a Kartága. V této analýze uvedeme čtenáři, v jakém stavu obě velmoci do války vstupovaly, jaké území měly k dispozici, jaké měly politické struktury, jaká byla podoba armád a námořnictva a mnohé další.
První punská válka byla rozsáhlý konflikt se stovkami tisíc obětí. Ačkoli je často zastíněna Druhou punskou válkou, ve které slavný Hannibal Barkas drtil Římany na jejich vlastní půdě, tak to neznamená, že by se měla opomíjet a brát jako nevýznamná. První punská válka odstartovala další války a zformovala obě strany do velmocí a umožnila jim získat takové zkušenosti s válčením, které se jiným státům nedostaly.
ŘÍM NA POČÁTKU PRVNÍ PUNSKÉ VÁLKY
Na počátku války byla Římská republika konsolidovanou mocností na Apeninském poloostrově. Řím ovládl Latium, většinu Itálie na jih od Pádu a uzavřel síť spojenectví se „socii“ – italskými městy a kmeny, které byly povinné dodávat muže, jezdectvo, zásoby a logistickou podporu.
Státní zřízení Říma stálo na dvou konzulech s ročním mandátem (nejvyšší civilní a vojenský úřad), senátu (strategické a finanční řízení, diplomacie) a lidových shromážděních (volby, zákony). Vojenský systém spočíval na pravidelně verbovaných legiích z římských občanů a doplňovaných spojeneckými „alae“. Tato kombinace poskytovala nejen početní sílu, ale i institucionální mechanismy k rychlému doplňování ztrát.
„Není horšího nepřítele než Římana, který si usmyslel, že Vás porazí!“
Legio Historia
Systémově a politicky byl Řím na válku dobře připraven. Struktura vedení byla pevně daná. V nepřítomnosti konzulů zůstaly v Římě vždy dvě silně respektované instituce, které dokázaly rychle reagovat na případné katastrofy a nešťastné události, které Řím zasáhly a udržet tak ve městě řád.
Vojenský systém na tom byl podobně. Vládla zde jasná struktura a hierarchie. Vojáci absolvovali kvalitní výcvik a na bojišti byli schopni reagovat rychle a bojovat pod ohromným tlakem. Řím do války vstupoval poměrně jistě a nekompromisně, což můžeme usuzovat z toho, jakým způsobem se vypořádal se situací na začátku války v Messaně.
KARTÁGO NA POČÁTKU PRVNÍ PUNSKÉ VÁLKY
Kartágo bylo námořním hegemonem zrozeným z původně fénického osídlení, s mocenským centrem v severní Africe (dnešní pobřeží Tuniska). Do války vstupovalo jako námořní velmoc s rozsáhlými zájmy na Sicílii, v severní Africe, na Sardinii a Korsice a s obchodními stanicemi rozesetými po západním Středomoří.
Politický systém se zdál být velmi podobný tomu římskému. Kartágu vládla dvojice úředníků zvaných – sufeti. Jednalo se o vrchní úředníky volené na dočasné funkční období. Dva muži dočasně zvolení k vedení státu. Velmi podobný případ jako u Římanů s jedním podstatným rozdílem. Sufet neměl žádné pravomoci k vedení armády.
V otázce armády měla největší slovo tzv. Rada starších. Jednalo se o politický orgán, ve kterém se nacházela pouze aristokracie a pravděpodobně měl za úkol rozhodovat o všech strategických rozhodnutích, včetně těch vojenských. Většina kartaginských generálů byla součástí této Rady starších.
Celá rada byla včetně generálů rozdělena do několika politických frakcí, což mohlo výrazně ovlivňovat rychlost reakce a dynamiku rozhodování o strategických rozhodnutích. Ve srovnání s Římem se jednalo o jinou podobu římského senátu.
V dalších otázkách o vedení státu a zákonech bylo zodpovědné lidové shromáždění, ale ve srovnání s Radou starších nemělo tak silnou politickou moc.
Kartágo s politickým systémem, ve kterém fungovalo několik frakcí, a které často vedly vnitřní spory mezi sebou, nebylo připravené vést rozsáhlé a dlouhotrvající vojenské kampaně, které vyžadují jednotné, a hlavně včasné rozhodnutí.
Kartágo také nedisponovalo žádnou pravidelnou armádou, mimo několika málo jednotek. Většina obyvatel Kartága totiž sloužila spíše na lodích než v armádě. Kartágo se primárně spoléhalo na žoldnéřskou armádu.
HLAVNÍ VÝHODY ŘÍMA V PRVNÍ PUNSKÉ VÁLCE
Jak již bylo zmíněno, Římané těžili ze silného politického zázemí na domácím území, ale i z pevně dané hierarchie vedení, pokud byli mimo území Itálie. Hluboce zakořeněné a respektované instituce včetně úřednických postů umožňovaly ve válce rozhodovat velmi rychle a svižně. Rozhodování bylo ukotveno právními zvyklostmi a kolektivní odpovědností než charismatem jednotlivců (ačkoliv i to mělo pravděpodobně někdy vliv, ale to se nikdy nedozvíme).
Řím stavěl nejen na svém pevném politickém systému, ale i pevně dané vojenské struktuře. Ačkoliv armáda nebyla v této době ještě profesionální, tak se v případě legií jednalo o dobře vycvičený, dobře vyzbrojený, a hlavně jednotný útvar se sofistikovaným systémem logistiky a zásobování. Systém rekrutování z řad římských občanů a římských spojenců umožnil Římu mobilizovat značné počty pěchoty i jízdy, a tím udržovat dlouhodobě solidní, dobře vycvičenou a flexibilní armádu.
Pro většinu občanů Říma byla služba v armádě považována jako čest a projev síly, která mnohdy znamenala i kariérní růst jak v armádě, tak později civilním životě. Římští vojáci byli tedy většinou vysoce motivovaní a legie disponovaly vysokou morálkou.
Další nespornou výhodou Římanů, která si troufám tvrdit, že rozhodla nejvíce o výsledku války byla jejich mentalita. Moderním pojmem bychom to mohli popsat jako mentalita vítězů. Římané byli zkrátka příliš hrdí, příliš zarputilí a příliš tvrdohlaví na to, aby prohráli válku.
Pro Římana neexistovala porážka, pokud byla vždy, alespoň jedna další cesta, jak vzdorovat. Pokud Řím utrpěl porážku, tak se vždy vzpamatoval a pomstil se svému nepříteli jiným způsobem. Pokud nepřítele nedokázal porazit v bitvě, rozvrátil jeho politický systém, poštval proti němu jeho spojence nebo podplatil jeho žoldnéře. Řím zkrátka udělal cokoliv, co pomohlo porazit jeho nepřítele.
V moderní kultuře je Řím znázorňován jako vojenská mašinérie, které rozdrtí každého nepřítele a vyhraje každou bitvu, ale není tomu tak. Řím utrpěl během své dlouhé historie velké množství porážek, a přesto drtivou většinu válek vyhrál. A to jen díky své schopnosti adaptovat se dané situaci. Řím si vždycky nakonec našel způsob, jak vyhrát. Dotahovat záležitosti až do konce byla důležitá římská vlastnost. Důkazem toho je zrození námořní flotily, která na konci První punské války dokonce předčila tu kartaginskou.
HLAVNÍ VÝHODY KARTÁGA V PRVNÍ PUNSKÉ VÁLCE
Absolutně nejvýznamnější výhodou Kartága v První punské válce byla jejich námořní síla. Mořeplavbu a výstavbu lodí měli hluboko zakořeněnou ve své kultuře a počet námořníků, který sloužil ve vojenských nebo obchodních flotilách byl impozantní.
Kartágo tak mohlo čerpat z obrovské zásoby zkušených námořníků a mořeplavců. Ve válce se bojovalo především o ostrov Sicílie a nadvládu nad ním nebylo možné získat bez silné flotily. Skvělá konstrukce lodí a výstavba velmi promyšlených přístavů pro lodě dělala z Kartága dominantní námořní sílu v celém Středozemním moři. Na moři se na začátku války Kartágu nemohl nikdo vyrovnat.
Ruku v ruce se silným námořnictvem jde i rozsáhlá síť a infrastruktura obchodních stanic rozesetých po celém Středozemním moři. Kartágo mělo svoje hlavní město a centrum moci na severním pobřeží Afriky na území dnešního Tuniska, ale již mnoho dekád před válkou, vybudovalo rozsáhlou síť obchodních stanic a základen v Ibérii, Gálii, Numídii, Řecku a dále na ostrovech Sicílie, Sardinie a Korsika. Součástí těchto obchodních stanic byly loděnice, suché doky a skladiště.
Kartágo z těchto stanic generovalo obrovské bohatství a mělo pod kontrolou téměř veškerý námořní obchod a obchodní trasy.
NEVÝHODY ŘÍMA V PRVNÍ PUNSKÉ VÁLCE
Největší slabinou, se kterou Řím vstupoval do války, byla jeho námořní flotila. Ta v podstatě v pravém slova smyslu neexistovala. Řím na rozdíl od Kartága nedisponoval žádnou významnou flotilou natož velkou flotilou vojenských lodí. Římané teprve krátce před První punskou válkou dobyli a zabezpečili Apeninský poloostrov. Výpad mimo poloostrov, a ještě po moři, byl pro ně naprostou novinkou a neměli s loďstvem moc zkušeností.
Vše se změnilo až teprve po incidentu v Messaně, kdy Římané po bitvě ukořistili kartaginskou těžkou válečnou loď Quinqueremu a použili ji jako vzor pro výstavbu své vlastní námořní flotily.
Římané navíc na Sicílii neměli vybudované žádné zázemí a vztahy s řeckými městy na ostrově byly v nejlepším případě neutrální. Veškeré zásoby, suroviny a materiály musely být na začátku války transportovány z Itálie přes moře. Ústup v případě porážky byl taky možný jen přes moře. Římané tedy na začátku války dost riskovali. Toho však jeho nepřátelé nikdy nevyužili a Řím si nakonec během prvních let války dokázal podmanit celou východní část ostrova.
Na Sicílii bojovali o svůj vliv dlouhé desetiletí právě Kartaginci s řeckými městy v čele se Syrakusami. O římskou přítomnost na ostrově nikdo ze zmíněných nestál, jednalo by se totiž o dalšího hráče ke stolu, který už byl obsazený. Řím byl považován za nezvaného hosta, a to byl jeden z důvodů, proč Římané na začátku s vysláním jednotek otáleli. Podpora na Sicílii se od nikoho nedala očekávat a Řím se musel spoléhat pouze sám na sebe.
NEVÝHODY KARTÁGA V PRVNÍ PUNSKÉ VÁLCE
Ačkoliv se na první pohled zdálo, že politický systém a fungování společnosti je velmi podobné tomu římskému, tak zde existovaly poměrně značné rozdíly. Velení armády a strategické rozhodnutí během války měla na starost Rada starších. V této radě zasedali senátoři a generálové, kteří pocházeli z několika významných aristokratických rodin.
Rada starších byla rozdělena na několik frakcí a každá z těchto frakcí se snažila být tou nejsilnější s největším vlivem. Boj mezi těmito frakcemi často znemožňoval Kartágu činit důležitá rozhodnutí včas a využít situace, kdy Římanům zrovna uštědřili porážku. Kartagincům chyběla jednota při stanovení cílů a jejich plnění, tím poskytovali Římanům čas se vždy zotavit a doplnit stavy.
Pozemní vojska Kartága byla z velké části složené z žoldnéřů z různých koutů světa. Páteř žoldnéřského vojska tvořila lybijská pěchota. Lehká pěchota v podobě oštěpařů vybavených krátkými oštěpy a malým štítem a těžká pěchota s brněním, velkými štíty, kopím a krátkým mečem. Z Numidie si Kartágo najímalo vynikající jezdectvo. Lehce obrnění jezdci se zásobou oštěpů a meči, kteří se učili jezdit na koni už jako malé děti, byli pro Římany s jejich armádou založenou na těžké pěchotě tím nejhorším protivníkem z kartaginské žoldnéřské armády, pokud se jednalo o bitvu na otevřeném prostranství. Falangy v žoldnéřském vojsku tvořili řečtí hoplíti s dlouhými kopími, kulatým štítem a krátkým mečem. Další žoldnéři pocházeli z Ibérie a Galie.
Z domácí produkce Kartágo nabídlo pouze těžkou pěchotu a válečné slony, většina ostatních obyvatel Kartága sloužila výhradně na palubách lodí nebo v přístavech. Kartaginské armády byly tedy velmi pestré, co se týče typů jednotek. Jednalo se však většinou pouze o žoldnéře, kterým jde v první řadě především o výdělek a zisk. Tito vojáci nebojovali za svůj národ tak jako římští vojáci, ale za žold a v kritických situacích jim záchrana života mohla přijít jako lepší volba než padnout v boji v cizí zemi za cizího vládce. Žoldnéři navíc poslouchají rozkazy toho, kdo platí nejvíc a uplatit žoldnéřské vojsko nebylo nic nemožného.
Další nevýhodou byla zeměpisná podoba území, kterým Kartágo disponovalo. Nejednalo se o žádný celistvý státní útvar. Centrum moci a institucí bylo na sice na severním pobřeží Afriky, ale mnohé další území bylo rozeseté po Středozemním moři. Kromě Kartága a území dnešního Tuniska se jednalo spíše o trvalé kolonie, základny a stanice, které byly od sebe vzdálené několik stovek kilometrů. Schopnost reagovat na hrozby v těchto odlehlých území byla naprosto minimální.
SROVNÁNÍ EFEKTIVITY POZEMNÍHO VOJSKA
Dominantnější vojsko měli na své straně rozhodně Římané. Legie s jasně rozdělenou hierarchií umožňovala konzulům pružně reagovat na jakoukoliv hrozbu. Římští legionáři a jejich spojenci byli disciplinovanější a motivovanější než jejich kartaginské protějšky.
V tomto období římské republiky byli páteří armády římští občané, kteří tvořili těžkou pěchotu ve středu formace. Římské občany doplňovali římští spojenci, kteří působili jako těžká pěchota, specializovaná pěchota, střelecké jednotky nebo jízda. Často bojovali na křídlech a byli podřízeni římským důstojníkům.
Kartágo naproti tomu stavělo proti Římanům žoldnéřské vojsko z mnoha různých jednotek. Všechny žoldnéřské skupiny navíc mluvili jiným jazykem, což zvlášť při bitevní vřavě mohlo působit značné komplikace. Kvalita výstroje, disciplína a zkušenosti žoldnéřů se lišily nejen mezi skupinami, ale i mezi jednotlivci a výcvik i zkušenosti dosahovaly různých kvalit.
Pokud se podíváme pozorně na pozemní bitvy, které se odehrály v První punské válce zjistíme, že drtivou většinu vyhráli Římané, ačkoliv i oni utrpěli pár významných porážek. Celou válku se Řím mohl opírat o kvalitní a disciplinovanou armádu. Kartaginci většinou dopláceli na nedostatečnou motivaci žoldnéřů a také na ne vždy kompetentní velení a generály.
Skvělou ukázkou je například bitva u Agrigenta, kde Římané odrazili útoky dvou armád, donutili je uprchnout a dobýt obléhané město.
Dalším příkladem je bitva u Adysu, kde na hlavu porazili armádu vyslanou z Kartága, která měla vytlačit římské invazní vojska.
Příkladem, kdy římská armáda naprosto selhala, byla bitva o Tunis, ve které hrdinný spartský bojovník Xanthippus vedl nově sestavenou a lépe vycvičenou kartaginskou armádu. Xanthippus se rozhodl využít plochého a rovného terénu, který více zvýhodňoval kartaginské vojsko, a hlavně jeho početnou jízdu a válečné slony. V úvodu bitvy byla poražena římská jízda na křídlech formace a váleční sloni drtili střed těžké pěchoty. Těžká pěchota byla následně obklíčena a napadena ze všech stran. Uniknout se podařilo pouze malé části pěchoty, která se vyhnula prvotnímu náporu válečných slonů. Všichni ostatní zemřeli nebo byli zajati a celá pozemní invaze do Libye selhala. Zbytky přeživšího vojska musely být evakuovány zpět na Sicílii.
Celkově byli Římani v bitvách vítězi, ale je nutné zmínit zde jednoho kartaginského generála, který se na konci války stal pro Římany rovnocenným soupeřem. Tímto generálem nebyl nikdo jiný než Hamilkar Barkas.
Hamilkar se na konci války, kdy Kartaginci ovládali na Sicílii už jen pouze pár měst, rozhodl uplatňovat taktiku, kterou známe pod moderním názvem guerillová taktika. Tábořil se svým vojskem na těžko přístupném místě. Vyrážel do útoku pouze při vhodných podmínkách, nebo když Římané ztratili svou ostražitost. Bohužel pro Hamilkara, válka skončila dříve, než dokázal dosáhnout nějakého většího úspěchu.
SROVNÁNÍ EFEKTIVITY NÁMOŘNÍCH FLOTIL
Tak jak měli Římané dominantnější vojsko, tak na moři absolutně dominovalo Kartágo, ačkoliv je zde jedno ale. Na začátku války Římané nedisponovali v podstatě žádnou solidní válečnou flotilou. Za to Kartágo mělo vybudovanou mohutnou flotilu s armádou zkušených námořníků. Kartaginci byli na moři zkrátka jako doma. Ovládaní lodí pro ně bylo přirozené, což je dané tím, jak fungovalo jejich impérium.
Velmi vyspělé byly i jejich válečné lodě, kdy hlavním typem lodí v jejich flotile byla Quinquerema. V kartaginských flotilách byly zařazeny stovky Quinquerem, těžkých válečných lodí, na jejichž palubách se plavilo až 300 námořníků a 120 až 150 vojáků. Lodě byly mnohdy vybavené i artilérií. Další používané typy lodí v menším měřítku byly Trirémy nebo Quadrirémy, menší a více obratnější lodě, ale slabší při útoku nárazem.
Římané na začátku války žádnými takto těžkými válečnými loděmi nedisponovali, ale po incidentu v Messaně se zmocnili ztroskotané Quinqeremy z kartaginské flotily. Opravili ji a převezli do Itálie jako vzor pro výrobu jejich vlastní flotily. Římští inženýři a řemeslníci zkopírovali konstrukci lodě a vylepšili ji do té doby neznámým zařízením Corvus.
Jednalo se o otočnou rampu s bodcem, která byla umístěná na horní palubě a sloužila k zachycení nepřátelských lodí. Díky otočnému systému bylo možné zachytit i ty lodě, které se blížily z boku. Potom, co se nepřátelská loď přiblížila, námořníci rampu spustili a ta se díky bodci zasekla do paluby nepřátelské lodi. Jakmile byla nepřátelská loď zachycena, římská těžká pěchota se přesunula přes rampu na druhou loď a pobili lehce vyzbrojené námořníky a vojáky.
Výhodou tohoto zařízení bylo to, že velmi dobře eliminovalo kartaginské útoky, které byly postaveny na útocích z boku a manévrování. Bonusem pro Římany bylo ukořistění mnohdy nepoškozené lodi. Rampa ale nebyla dokonalá, protože například na otevřeném moři mohla při špatném počasí a silném větru destabilizovat loď.
Kartágo bylo na začátku války nejvyspělejší námořní velmocí v oblasti Středozemního moře, a i přesto v první velké námořní bitvě u Mylae, které se zúčastnilo přibližně 250 válečných lodí, drtivě prohráli a byli nuceni z bitvy uprchnout. Pravděpodobně dost vysoký podíl na tomto vítězství má právě nové zařízení v podobě otočné rampy Corvus. Kartaginští námořníci žádné takové zařízení nikdy neviděli a byli v šoku, když Římani zachycovali jejich lodě.
Jejich taktika, která pracovala na principu útoku, ústupu a následném přemístění k dalšímu útoku z jiné pozice, byla najednou neúčinná. Se zachycenými loděmi nešlo dále manévrovat a námořníci tak byli vystaveni nalodění těžké pěchoty, proti které neměli nejmenší šanci.
Další katastrofou pro kartaginské námořnictvo bylo vlákání přeživších lodí z bitvy u Mylae do pasti u Sardinie. Římská flotila zde překvapila zakotvené kartaginské lodě a ty neměly šanci uprchnout. První nasazená kartaginská flotila byla zcela zničena a Římané měli volnou ruku postupovat i s pozemními silami dále na západ Sicílie.
Největší pohromou pro kartaginské námořnictvo byla prohraná bitva u mysu Eknomus. Dle historických pramenů a srovnáním s ostatními námořními bitvami v celé lidské historii se pravděpodobně jednalo o největší námořní bitvu v dějinách. V bitvě se utkalo přibližně 650 válečných lodí, převážně těžkých quinquerém, na jejichž palubách bylo téměř 300 000 námořníků a vojáků.
Pro Kartagince šlo v této bitvě o hodně, protože flotila vyslaná Římany vznikla převážně pro jediný účel. Rozdrtit kartaginskou flotilu a odvést invazní vojsko do severní Afriky a přenést tak válku ze Sicílie na kartaginské území. Celá bitva se v průběhu střetu proměnila do čtyř menších od sebe vzdálených bitev, ale Římanům se v čele jejich konzulů na vlajkových lodí podařilo zvítězit na tom nejkritičtějším místě.
Po odehnání hlavní části kartaginské flotily se římské lodě otočily a odpluly pomoct ostatním eskadrám. Během těchto manévrů se jim podařilo vysvobodit více římských lodí, až Kartagince kompletně přečíslili a obklíčili u pobřeží jižní Sicílie.
Další drtivé námořní vítězství pro Římany, díky kterému se jim otevřel námořní koridor do severní Afriky a umožnil jim vylodit invazní vojsko.
Invaze ale nedopadla, tak jak si Římané představovali. Po brutální porážce jejich pozemních vojsk v bitvě u Tunisu, musela římská flotila nalodit přeživší a převést je zpět do Itálie. Právě v tomto momentu se ale karta obrací a římské námořnictvo až do konce války čekají těžké časy. Záchranná flotila sice přeživší vojáky z invazních sil zachránila, ale na cestě ze Sicílie do Itálie vplula do silné bouře, která jim téměř celou flotilu rozmetala na kusy. Vyjet z bouře se podařilo pouze 80 lodím z celkových 450. Pro Římany to byla absolutní katastrofa.
Obě strany přišly o své flotily, ale válka potrvá ještě dlouhá léta, a proto ani jedna strana nezahálela a pustily se do výstavby nových flotil. Kartaginci se svými 200 loděmi opět vyrazili na Sicílii dobýt zpět ztracená území a flotilou podporovat pozemní vojsko. Římané naopak se svými 250 novými loděmi odpluli opět k pobřeží severní Afriky, a aniž by zaznamenali jakýkoliv úspěch, podařilo se jim uvíznout na mělčině.
V záchvatu paniky a ze strachu, že je objeví kartaginské lodě, ze svých lodí vyházeli veškeré zásoby a všechny předměty, které nebyly nutné ke zpáteční cestě na Sicílii. Po odlehčení se jim podařilo dostat lodě opět na vodu a odpluli zpět k Sicílii, ale na cestě si je opět našla bouře a ztratili dalších 150 a zbytek lodí byl těžce poškozen. To už na Římany bylo za poslední dobu trochu moc a na chvíli se vzdali nákladné výstavby další flotily. Tato pauza dala Kartágu čas plně obnovit jejich vlastní námořní síly a boj o Sicílii se rozhořel na novo.
V pozemních operacích se Římanům na Sicílii daří téměř skvěle, dobývají velké město Panormus a zatlačují Kartagince do západních cípů ostrova, kde Kartagincům zbývají pouze dvě obranyschopná města a těmi byly Drepana a Lilybaeum. Římanům ale poměrně brzy dojde, že bez silné námořní flotily válku nevyhrají, a tak opět posilují zbytky své flotily a vyráží k obléhanému městu Lilybaeum.
Obléhání Lilybaea uvízlo na mrtvém bodě a jeden z konzulů vyrazil k překvapivému útoku na Drepanu. Bohužel pro Římany narazili v Drepaně na velmi chytrého kartaginského velitele, který dokázal nafingovat falešný úprk kartaginských lodí. Konzul jistý si svou silnější pozicí vyrazil se svou flotilou do opuštěného přístavu.
Jakmile se to stalo, kartaginské lodě se obrátily a vyrazily přímo proti římským lodím. Římané v panice a poněkud neobratně vyjeli se svými loděmi z přístavu, ale bylo již příliš pozdě. Za záděmi měli přístav a pobřeží, kdežto Kartaginci za sebou měli volné a otevřené moře. Dokonalé podmínky pro jejich manévrovací taktiku. Téměř stovka lodí z římské flotily byla opět zničena nebo ukořistěna.
Ač se to zdá neuvěřitelné po tolika ztrátách, tvrdohlaví Římané opět dávají dohromady tentokrát menší flotilu z přeživších válečných lodí a vyplouvají k obléhanému Lilybaeu, aby dovezli suroviny, zásoby, výstroj a výzbroj pro římskou armádu. Ze Syrakus vyplulo 120 válečných lodí a na 800 menších zásobovacích a obchodních plavidel. Flotila byla rozdělena z logistických důvodů na dvě části, přičemž první flotila vyrazila k Lilybaeu o několik dní dříve než druhá.
Kartaginci se o této výpravě dozvěděli a proti flotile vyslali dalšího ostříleného velitele. Ten slabě chráněnou první část flotily donutil zakotvit na pobřeží. Obrana na pobřeží byla poměrně silná a podporovaná artilérií, a tak se kartaginský velitel rozhodl neútočit a čekal až Římané zase vyplují.
Mezitím se však dozvěděl o blížící se druhé části římské flotily a nedaleko prvního přepadu vlákal do pasti i druhou část flotily. Velící konzul zvolil stejnou strategii jako první část flotily a také se svými loděmi zakotvil u pobřeží a rozmístil obranu a artilérii. Kartaginské lodě se opět stáhly dále od pobřeží a sledovaly tentokrát obě flotily, které držely v šachu.
Během tohoto vyčkávání u jižního pobřeží Sicílie se začalo měnit počasí a zkušení staří námořníci z kartaginské flotily přesvědčili svého velitele, že se blíží bouře a aby okamžitě odpluli, dokud je čas. Velitel svým mužům důvěřoval a okamžitě se všemi loděmi odplul. Než však stačily vyplout i římské lodě, přihnala se tak ohromná bouře, že je všechny rozmetala na kusy. Celá zásobovací flotila byla totálně zničená. Na pobřeží nebylo vidět nic jiného než vraky lodí a mrtvoly námořníků. Řím už po několikáté dostal velmi tvrdou ránu a přišel tentokrát v podstatě o poslední zbytky válečných lodí.
Válka se táhla už velmi dlouhou dobu, přes 23 let. Římané za poslední roky ztratily vyšší stovky válečných lodí a nesčetný počet zásobovacích plavidel. Námořní síly padly na kolena a situace na Sicílii také nebyla úplně nejlepší. Kartaginské námořnictvo aktivně operovalo a podařilo se mu na Sicílii převést generála Hamilkara (otec slavného Hannibala Barky) i s vojskem, kde začal trápit Římany svou guerillovou taktikou.
Pro Římany to ale nebyl konec. Odmítali si připustit, že by mohli válku prohrát, i přestože státní pokladnice byly téměř na nule. V tuto chvíli se do hry zapojují patricijové, bohatí a vlivní římští občané, kteří poskytli státu finanční prostředky k výstavbě další flotily. Římský senát neváhal ani minutu a nechal opět vystavit další flotilu.
S novou flotilou se Římané vypravili do stále obléhaného Lilybaea a zjistili, že celá kartaginská flotila odplula zpět do Kartága pro zásoby. Konzul tedy okamžitě začal jednat a nechal oblehnout Drepanu a začal námořní blokádu. Tak jak konzul předpokládal, blokáda a obléhání donutilo Kartagince jednat a vyrazili s plně naloženou flotilou k Drepaně.
Kartaginci vyráželi s dobrou náladou, protože jedou opět porazit nezkušené římské námořníky a zničit jejich další flotilu. Tentokrát bylo ale vše jinak. Velící konzul nebyl žádný hlupák a na střet se pečlivě připravil. Nechal námořníky dlouho a tvrdě trénovat při námořních cvičeních a nastudoval si předchozí prohrané bitvy i taktiku Kartaginců z posledních let. Římané tentokrát budou bojovat dle vlastních pravidel, pokud jim do toho opět nevstoupí počasí.
Poslední námořní střet, který rozhodl celou dlouho trvající válku se odehrál u Aegatských ostrovů na západ od Sicílie. O tomto střetu máme z historických pramenů jen pramálo informací, ale dle všeho Římany opět sužoval nepříznivý vítr, ale nakonec jejich odlehčené lodě, které ovládali ti nejzkušenější námořníci, dokázaly umanévrovat kartaginské těžké a plně naložené lodě a v bitvě zvítězit. Kartaginci při tomto střetu přišli téměř o všechny lodě a znamenalo to pro ně konec války.
KONEC PRVNÍ PUNSKÉ VÁLKY
Po porážce u Aegatských ostrovů byli Kartaginci ve všech ohledech na dně. Pokladnice byly úplné prázdné, žoldnéřské oddíly nebylo z čeho platit, a nenašly by se ani prostředky k vybudování další flotily.
Římané naopak měli úplně vše, co potřebovali. Velkou flotilu, obrovské pozemní vojsko a ovládali 95 % území na Sicílii. Kartagincům nezbylo nic jiného než kapitulovat, ale Římané jim ani kapitulaci nedali zadarmo. Válečné reparace dosahovaly obrovských sum a podmínky byly velmi tvrdé.
Řím tedy projevil svoji dominanci jak na souši, tak na moři. Ovšem jejich úspěch také nebyl zadarmo. Kartaginci jim uštědřili hned několik těžkých porážek a celkově ve válce i při přírodních katastrofách přišli o stovky tisíc životů vojáků a námořníků. Síla, houževnatost a železné odhodlání však Římany hnalo stále dál až na konec svého protivníka dostali na kolena.
Válka byla velmi dlouhá a velmi rozsáhlá a jak Římané, tak Kartaginci v ní získali tak cenné zkušenosti, o kterých se jiným státům a kmenům mohlo jen snít.
Jak hodnotíte výsledek První punské války vy? Mohlo Kartágo nějakým způsobem pokračovat v boji? Které události byly podle Vás klíčové v této válce?
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Livius, Titus: Dějiny od založení města
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Bagnall, Nigel: The Punic Wars: Rome, Carthage and the Struggle for the Mediterranean
