Rebelové a žoldnéři zatím s Kartaginci prohrávají každou bitvu, aniž by dosáhli nějakého úspěchu. Velení v této válce plně převzal generál Hamilkar a k nepřátelům projevil milosrdenství jako strategický tah. Mathos a Spendius začínají propadat zoufalství a daleko na severu se díky další rebelii na Sardinii do hry opět dostávají Římané. Nicméně Kartágo se musí nejprve musí vypořádat s rebely v Libyji než začne jednat s Římany.
ZOUFALÁ SITUACE – VRAŽDĚNÍ A POPRAVY
Po sérii prohraných bitev a Hamilkarově milosrdenství se začíná morálka rebelského vojska hroutit. Část rebelů přemýšlí, že se vzdá Kartagincům, aby si zajistili milost, než tato válka skončí. Tato skutečnost ale znervózňuje velitele rebelů a hlavní iniciátory rebelie. Od rebelů ze Sardinie navíc dostali vzkaz, že z výslechu zajatých Kartaginců se dozvěděli, že někdo z rebelů tajně jedná s Kartaginci o propuštění zajatého generála Gisca.
Spendius tedy Mathosovi a Autaritovi vysvětloval, že Hamilkarovo odpuštění zajatým rebelům není žádný akt milosrdenství, ale promyšlený tah a součást strategie, jak obrátit jejich vojáky proti nim.
„Všechny je ukřižujte a pověste někam, kde na ně bude hezky vidět!“
Generál Hannibal
Autaritus jako nejzkušenější řečník poté promluvil ke všem rebelům a oznámil jim, že od Kartaginců nemají čekat nic, než jen lži a zradu. Kdokoliv, kdo bude chtít z vojska odejít, se stane nepřítelem a zrádcem a bude okamžitě zabit.
Aby je rebelové brali vážně, tak se Mathos a ostatní uchýlili k brutálnímu a sadistickému činu. Vytáhli Gisca s ostatními zajatými Kartaginci z vězení, dohromady jich bylo asi sedm set, a všechny je brutálně popravili, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Všem vězňům nejprve usekli ruce, poté je vykastrovali a přerazili jim nohy. Ubohé a zohavené, ale stále ještě žijící a dýchající Kartagince potom hodili do jámy a zaživa je pohřbili.
Od tohoto okamžiku už nebyla žádná možnost, jak získat milost. Veškeré milosrdenství bylo pryč a Mathos si tak zajistil, že už mu nikdo z vojska nezběhne k nepříteli.
POLYBIOVO ODSOUZENÍ
Potom co zprávy o generálu Giscovi a ostatních popravených Kartagincích dorazily do Kartága, byli obyvatelé zároveň v šoku a zároveň rozzuření. Uvažování nad válkou s rebely se úplně změnilo. Všichni je odteď chtěli vidět mrtvé. S tím však obyvatelé samotní nemohli dělat nic víc, než jen naléhat na své generály, aby tento ukrutný čin okamžitě pomstili.
Kartaginský senát dokonce vyslal své vyslance, aby s rebely vyjednali odevzdání mrtvých, aby jejich těla mohla být řádně a dle zvyklostí pohřbena. Rebelové to však odmítli a vzkázali po vyslancích, že jakýkoliv další Kartaginec, který skončí v zajetí, bude mučen a popraven stejným způsobem a každý spojenec Kartaginců bude s useknutými pažemi poslán zpět do Kartága. Na závěr dodali, že pokud se ještě nějaký vyslanec odváží přiblížit k jejich táboru, stihne ho osud jako generála Gisca.
Svůj názor na jednání rebelů se při zapisování historických událostí do svého díla vyjádřil i sám Polybios: „Při zamyšlení nad tímto hrůzným činem nikdo nemůže dospět k jinému závěru, než že duše muže je mnohem zranitelnější než jeho tělo proti fyzickým zraněním a zhoubným nádorům. Nádory se v těle šíří a rostou až se stanou zcela nevyléčitelnými. Jejich léčba může přivodit další záněty a nádory se mohou šířit dále a požírat nepoškozenou tkáň. Něco podobného se děje i s lidskou duší, kde zlo a zlé myšlenky činí lidi daleko krutějšími než jakákoliv bytost na světě“.
„Laskavé a milosrdné chování je takovými lidmi považováno za podvodné a intrikánské. Takoví lidé se pak stávají podezřívavějšími a nepřátelštějšími. Jejich pomstychtivost vůči milosrdným lidem v nich vyvolává tak zuřivou touhu zvítězit, že neexistuje nic, co by netolerovali. Neštítí se překonat jakékoliv tabu nebo učinit ty nejhrůznější činy, protože se sami cítí jako by byli odvážnější. Nakonec se stanou tak zlomyslnými a krutými, až přestávají býti lidmi. Ačkoliv takový člověk musel mít špatné návyky zakořeněné už ve špatném dětství, nelze opomíjet fakt, že další příčinou takového chování je násilnost a brutalita jejich vůdců“.
ŠPATNÉ ZPRÁVY ZE VŠECH SMĚRŮ
Generála Hamilkara zpráva o popravě zajatců rozčílila ze všech nejvíc. Nařídil Hannovi ať se k němu s jeho armádou připojí a ukončí válku s rebely, co nejdříve. Jakýkoliv rebelský válečník, který se od teď vzdal nebo byl zajat v bitvě byl okamžitě popraven. Hamilkarovo milosrdenství skončilo a jedinou možnost na ukončení války viděl pouze v naprostém zničení rebelské armády a popravě všech jejich vůdců. Hamilkar těmito činy ukazoval rebelům, že z této války už se živý už nevrátí ani jeden.
Ačkoliv se zdálo, že Kartaginci pohánění vztekem a pomstychtivostí mají ve válce navrch, začalo se vše kazit v jejich neprospěch. V prvé řadě se oba generálové mezi sebou nemohli shodnout na jednotném postupu, což získalo rebelům více času. Kartaginský senát musel nakonec rozhodnout, že jeden generál bude ustanoven jako hlavní velitel vojska a druhý bude pouze jeho rádce.
Jakmile vyřešili problém s velením vojska, dorazila zpráva, že velká zásobovací flotila z regionu, který nazývali Emporia, ztroskotala v bouři i se všemi surovinami a zásobami pro armádu. A aby toho nebylo málo, chvíli poté se dozvěděli o tom, že kompletně ztratili kontrolu nad Sardinií.
Kartágo si v této fázi války procházelo opravdu těžkou zkouškou. Po všech výše zmíněných špatných zprávách totiž přišly další. Kartágo přišlo o města Utica a Hippou Acra, která tak dlouho odolávala tlaku rebelských armád. Nepadla však zapříčiněním útoků ze strany rebelů, ale kvůli podlé zradě místních obyvatel. Obyvatelé města, kteří tak dlouho podporovali Kartagince, obrátili a zradili.
Vojáky posádky v Utice tvořenou Kartaginci, kterou zde pro ochranu zanechal Hamilkar, místní obyvatelé všechny do jednoho povraždili a jejich mrtvoly svrhli z městských hradeb. Potom otevřeli brány a odevzdali město do rukou rebelů. Kartaginci byli v šoku z toho, jak mohli jejich spojenci v této válce, které dokonce zachránili před obléháním, povraždit kartaginské vojáky a vydat město nepříteli.
Nakonec ani Kartaginským vyslancům nedovolili pohřbít mrtvé vojáky svržené z hradeb, a tak brutalita této války pokračovala. Bohužel ani my k tomuto činu nemáme více informací a důvod proč tak obyvatelé učinili, můžeme jen hádat.
NEČEKANÁ POMOC OD ŘÍMA A SYRAKUS – SMLOUVA JE SMLOUVA
Kartágo začalo mít dost problémů a jeho dynamika ve válce se tím značně zpomalila. Toho samozřejmě hned využil Mathos se Spendiem a rozhodli se oblehnout přímo Kartágo. V Kartágu mezitím generála Hanna nahradil mladší generál Hannibal (Pozn. tento zmíněný Hannibal není Hamilkarův syn, jedná se pouze o shodu jmen). Vojáci svým hlasováním v zoufalé situaci rozhodli, že Hamilkar je pro vedení vojska stále více kompetentní a zůstal tak hlavním velitelem.
Masivní zdi hlavního města se zdály být pro rebely zatím nepřekonatelnou překážkou, a tak Hamilkar vyrazil se svou armádou znovu dobýt libyjský venkov. Při této příležitosti spolu se svým novým kolegou Hannibalem a věrným spojencem Navarem přerušovali zásobovací linie rebelského vojska, kde to šlo.
Obklíčenému Kartágu se v hodinu nejvyšší nouze dostala nečekaná pomoc od ještě nečekanějších spojenců. Vládce Syrakus Hierón pomáhal Kartagincům s čímkoliv přišli. Na každou žádost o pomoc nebo o zásoby reagoval velice pružně a odhodlaně. Ostatně bylo v jeho zájmu, aby se Kartágo udrželo u moci a nepadlo jako velmoc do záhuby. Ačkoliv měl s Římany velmi dobré vztahy, v zájmu rovnováhy sil bylo pro Hieróna nejlepší, aby Římanům Kartágo stále konkurovalo. Pokud by Kartaginci válku s rebely prohráli, Řím by získal obrovskou moc a zároveň příležitost rebely rozdrtit a celou Libyi dobýt.
Kromě Syrakus však Kartágu nečekaně pomohli i samotní Římané. Zpočátku došlo mezi Římany a Kartaginci k rozepři, kdy Kartaginci zadrželi obchodní flotilu, která plula z Itálie do Libye se zásobami pro rebely. Kartaginci při této akci uvěznili 500 mužů z této flotily, což Římany naštvalo a vyslali do Kartága diplomatickou delegaci, aby se tento čin vysvětlil.
Jednání dopadlo dobře, protože Římané si odvezli všechny své zajaté obchodníky zpět. Výsledek tohoto jednání dokonce Římany tak potěšil, že propustili všechny Kartagince zajaté v bitvách na Sicílii. A od této doby pomáhali Kartagincům s jakoukoliv žádostí o pomoc. Svým obchodním flotilám dokonce zakázali vyvážet zásoby a materiál libyjským rebelům.
Později také odmítli nabídku od obyvatel Uticy, že jim město vydají. Dokonce odmítli i rebely ze Sardinie, když je pozvali na ostrov. Smlouva je zkrátka smlouva a Římané ji nebudou porušovat, i když se jedná o jejich největšího rivala.
NEMILOSRDNÝ HAMILKAR
S podporou Římanů a Syrakus se Kartaginci úspěšně brání obléhání ze strany rebelů. Mathos se Spendiem sice stále obléhají město, ale sami jsou obléháni Hamilkarem. Ten narušuje zásobovací linie a útočí na všechny zásobovací oddíly. Díky Hamilkarově taktice jsou rebelové nuceni obléhání nakonec zrušit a stáhnout se zpět.
Mathos má stále k dispozici přes 50 000 mužů, ale rozhodl se přistoupit ke své dřívější taktice a vyhýbat kartaginskému vojsku. Rebelové se opět stáhli do kopců a těžko přístupného terénu, aby se vyhnuli Hamilkarově jízdě a válečným slonům. Takticky přemýšleli Hamilkar i Mathos podobně, ale Hamilkar byl mistr v guerillové válce a nenechal rebely vydechnout.
V kopcích přepadal menší skupiny nebo zásobovací oddíly a stále tím Mathosovi i Spendiovi připomínal, že on je ten lepší generál a taktik. Množství přepadů už začalo být pro vůdce rebelů velmi stresující, a ještě více je zneklidňovalo to, že jakýkoliv střet skončil totálními jatkami, kde byli všichni rebelové pobiti a povražděni. Brutalita činů na obou stranách se už dostala na takovou úroveň, ze které už nebylo návratu. Ohavnost a brutalita všem zatemněla mysl.
Hamilkarovi se později podařilo kompletně obklíčit nepřátelský tábor a obehnat jej příkopem a palisádou. Z tohoto obklíčení nebylo úniku a rebelové byli v situaci, kdy nemohli ani zaútočit ani utéct. Zásobovací linie byly už delší dobu přerušené a v rebelském táboře dochází k hladomoru následně i ke kanibalismu, což v této době porušovalo veškeré božské zákony. Všechny hranice přestaly existovat a válka se dostala do toho nejhlubšího bodu.
Zoufalí a hladoví rebelové začali pojídat své vězně a otroky. Pomoc od rebelů z Tunisu byla stále v nedohlednu a velitelé obklíčeného vojska Spendius s Autaritem se začínají obávat, že se stanou dalšími obětmi kanibalismu. Věděli moc dobře, že Hamilkar s nimi nebude mít žádné slitování, ale i přesto vyslali ke Kartagincům posla s žádostí o delegaci u Hamilkara.
Kartaginci souhlasili, a tak se Spendius, Autaritus a osm dalších vyšších důstojníků odebralo do kartaginského tábora. Hamilkar na konci jednaní přejel všechny přítomné očima a vyslovil jedinou podmínku: „Vyberu si deset mužů z vašeho tábora, ostatní se vzdají a budou moct odejít“. Zoufalí a naivní vůdci rebelů okamžitě souhlasili a v tu chvíli jim Hamilkar sdělil, že si vybírá je a nechal je uvěznit.
Zbytek rebelů neměl žádné informace o dohodě, kterou jejich vůdci odsouhlasili a když se dozvěděli, že je zajali, brali to jako zradu a připravili se k bitvě. To celé bylo ale Hamilkarovým plánem a celý tábor byl kompletně obklíčený jeho nově posílenou armádou, která pouze čekala na povel k útoku. Kartaginci celou rebelskou armádu totálně zdecimovali. Na bitevním poli na konci dne tak leželo 40 000 pobitých rebelů.
POSLEDNÍ BITVA – KONEC VÁLKY
Generál Hamilkar svým mistrovským uměním války daroval Kartagincům novou naději v zoufalých a zlých časech. Rozprášil rebelské vojsko, které ohrožovalo samotné hlavní město a pozvedl tak morálku svých vojsk na maximum. Kartaginci nyní si jistí svou pozicí znovu obsadili libyjský venkov a donutili téměř všechna města přidat se zase zpět na jejich stranu. Když jim teď nic nestálo v cestě, ani nic neohrožovalo ze zálohy, rozhodl se Hamilkar k závěrečnému tahu proti Mathosovi.
Kartaginci rozdělili své vojsko a vytvořili dva tábory. První tábor měl na starosti Hannibal a vybudoval jej na jihu od Tunisu, kde měli tábor rebelové. Druhý tábor měl na starosti Hamilkar a vybudoval jej na severu od Tunisu, aby rebely obklíčili z obou přístupných stran.
Kartaginci chtěli Mathosovi a jeho mužům ukázat, jaký je čeká osud, a proto nechali přivést zajatého Spendia, Autarita a další důstojníky. Hannibal je nechal na hradbách tábora všechny ukřižovat, tak aby je všichni rebelové viděli. Vzkaz byl Mathosovi jasný, ale také si všimnul, že se Hannibal chová až příliš sebevědomě a v noci zaútočil na jeho jižní tábor.
Kartaginci byli překvapení z nečekaného útoku a tvrdě za to zaplatili. Mathos svým nočním výpadem pobil téměř celý kartaginský tábor a znovu uvrhl Kartagince do zoufalství a beznaděje. Hamilkar se o útoku dozvěděl pozdě a když se svým vojskem ze severního tábora spěchal Hannibalovi na pomoc, byl odražen a nucen přerušit útok a stáhnout se daleko na sever.
Je snad ironií osudu, že bylo oběma stranám darována příležitost pro další brutální pomsty, tentokrát se však mstili rebelové. Zajatého Hannibala a delegaci aristokratů z Kartága, kteří přišli navštívit vojsko, nechal Mathos předvést před rozestavené kříže a začal je mučit. Následně z křížů rebelové sundali Spendia, Autarita a ostatní popravené důstojníky a ukřižovali na nich Hannibala i kartaginské aristokraty. Jako by snad brutality a sadistických činů nebylo v této válce dost.
Mezitím z Kartága přivedli zpět propuštěného generála Hanna a s ním všechny zbývající občany Kartága, kteří byli schopní vojenské služby. Kartágo bylo v tuto chvíli již úplně zoufalé, ale rozhodlo se vše opět vsadit na jedinou a poslední kartu. Generálové Hanno a Hamilkar se naučili řídit vojsko spolu a nastavili rovnocenný model vedení armády. S Mathosovým vojskem se několikrát střetli v menších šarvátkách, které nezaznamenaly žádný větší vojenský úspěch, ale nutily Mathose dělat strategické a taktické chyby.
Po sérii těchto šarvátek se Mathos dostal do situace, která měla pouze jediné řešení. Obě vojska se střetla v poslední bitvě v roce 237 př.n.l. Obě strany vyslaly do bitvy veškeré síly, které byly schopny shromáždit. Výsledkem mohl být pouze život nebo smrt. Nakonec však z bitvy vyšli vítězně Kartaginci a rebely na hlavu porazili.
Z historických pramenů se nám nedochovaly žádné detailní informace o bitvě, pouze to, že byl Mathos zajat se zbytkem přeživších, když se snažili ustoupit zpět do svého tábora.
Zajatého Mathose a zbytek rebelů přivedlo vítězné vojsko do Kartága a po vojenské přehlídce je předhodili obyvatelům města, ti je potom nemilosrdně roztrhali zaživa. Tak skončila jedna z nejsurovějších a nejbrutálnějších válek starověku.
DŮSLEDKY ŽOLDNÉŘSKÉ VÁLKY
Potom co byl Mathos zabit a zbytek rebelské armády poražen se Kartaginci museli vypořádat se spoustou problémů, které ve válce vznikly. Hamilkar s Hannem okamžitě oblehli dobyli město Uticu a Hippou Acru a pomstili tak zradu smrt kartaginských vojáků, které místní obyvatelé chladnokrevně povraždili.
Kartaginci nakonec válku s rebely, která trvala 3 roky a 4 měsíce vyhráli, ale několikrát se ocitli na hranici samotné existence a mnoho událostí otřáslo vládnoucím systémem. Válka byla z lidského hlediska mnohem brutálnější než První punská válka s Římany.
Zvěrstva a brutalita, s jakou jednali rebelové, a nakonec i Kartaginci, byla i na poměry starověku nezměrná a vymykala se standardním válkám vedeným do té doby. Pro Kartágo byla tato válka vojensky a politicky velmi poučná. Získané zkušenosti nakonec použijí i při další válce s Římany.
Pokud se jedná o Římany, ti se na konci této žoldnéřské války rozhodli jednat a převzít moc nad Sardinií, odkud byli vyhnáni jak Kartaginci, tak rebelující žoldnéři. Římané tedy na ostrov vyslali své legie, a to byla pro Kartágo další tvrdá rána. Kartaginci proti tomuto činu protestovali a dožadovali se u Římanů, že právo na Sardinii je jejich a začali připravovat armádu k zásahu proti rebelujícím obyvatelům.
Římané ale prohlásili, že kartaginská armáda chce zaútočit na jejich legie, a ne na rebely. V senátu se horlivě debatovalo, že je to porušení podmínek kapitulace a začalo hlasování o vyhlášení války Kartágu. Všem Kartagincům bylo jasné, že proti Římu v plné síle nemají šanci, vždyť sotva přežili válku s rebely a žoldnéři. Nezbývalo jim nic jiného než se Sardinie vzdát a vyplatit Římanům dalších 1200 talentů stříbra, aby jim nevyhlásili válku. Tak skutečně dopadlo Kartágo po dvou devastujících válkách. Zničené, vyčerpané, na totálním dně, ale zároveň stále žijící.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Diodóros Sicilský: (Bibliotheca historica, fragmenty z knihy XXV)
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
