Mladý Hannibal vešel do chrámu a spatřil svého otce Hamilkara stát u oltáře. Když k němu přišel blíž, jeho otec stál nehnutě a hleděl na otevřené moře, které se rozprostíralo pod chrámem. Hannibal se postavil vedle něj a zadíval se stejným směrem.Potom se Hamilkar podíval na syna a promluvil: „Za několik dní odplouvám do Ibérie. Připojíš se ke mně na této cestě?“
Hannibal pohlédl na otce a přikývl.
„Dobře, ale nejprve složíš přísahu,“ řekl Hamilkar, chytil Hannibala za ruku a položil mu ji na oltář.
„Přísahej před bohy, že se nikdy nestaneš přítelem Říma!“
Mladý Hannibal se nadechl a řekl: „Přísa…“ V tu chvíli se probudil.
Hannibalova osobní stráž vstoupila do jeho ložnice: „Můj pane, římští vyslanci už jsou tu.“
Hannibal se oblékl do své zbroje a šel hosty náležitě přivítat.
ZABEZPEČIT IBÉRII JE KLÍČ K ÚSPĚCHU
Potom co byl Hannibal ustanoven velitelem vojsk v Ibérii, pokračoval v plánech svého otce. Hasdrubal sice odvedl v Ibérii výbornou práci, ale před svou smrtí nestihl dokončit rozdělanou práci. Mnoho kmenů se již Kartagincům poklonilo, ale stále tu byly takové kmeny, které vzdorovaly. Hannibal v roce 221 př.n.l. spustil sérii několika rychlých a tvrdých úderů, proti kmenu Olcades.
„S Hannibalem Barkou se nedá vyjednávat, ten mladík touží jen po válce.“
Římský vyslanec
Kmen Olcades nebyl schopen se útokům bránit a zanedlouho se ze strachu z Hannibala kmenoví vůdci vzdali. Hannibal od měst, která se vzdala, vybral ohromné množství daní a zabavil mnohé cennosti. A protože věděl proti čemu musel v minulosti bojovat jeho otec, tak velké množství těchto prostředků předal svým vojákům, aby si zajistil jejich loajalitu a další bohatství jim přislíbil, jakmile se pustí do Římanů. Potom, co si takto zabezpečil svoje vojsko, vyrazil s ním přezimovat do Nového Kartága, hlavní kartaginské základny v Ibérii.
Další rok v létě se vydal se svým vojskem dobýt město Helmandica a Arboucale, která patřila kmeni Vaccaei. Helmandicu Hannibal dobyl překvapivým a rychlým útokem, ale s Arboucale to tak jednoduché nebylo. Město mělo hodně obyvatel a bohužel pro Hannibala, obyvatelé drželi pospolu a bránili město zuby nehty. Po velkém úsilí Hannibal nakonec městské hradby přece jen překonal a město dobyl. Avšak cestou zpět k Novému Kartágu se Hannibal potkal s armádou zřejmě nejsilnějšího iberského kmene Carpetani, jehož armáda byla posílena o uprchlíky z kmene Olcades a přeživší z města Helmandica.
Tato spojená síla byla pro Kartagince moc velké sousto a Hannibal se rozhodl raději ustoupit. Pokud by přistoupil na bitvu v otevřeném poli, jistě by prohrál. Početní převaha vzdorujících iberských kmenů byla mnohonásobná. Hannibal tedy otočil své vojsko a ustoupil až k řece Tagus. Kartaginské vojsko pokořilo řeku a na druhém břehu se rozmístilo do obranných pozic. Řeka tak tvořila první linii Hannibalovy obrany.
Když se vojsko iberských kmenů přiblížilo k řece, okamžitě ji začalo překonávat a snažilo se přebrodit na druhý břeh. Iberové udělali přesně to co Hannibal chtěl. Druhý břeh byl dobře bráněný a Kartaginci navíc měli k dispozici válečné slony, kteří jakékoliv větší útok rychle zmařili.
Řeka v místě bitvy sice nebyla příliš hluboká, ale za to proud byl velmi silný. Když byla velká část iberských bojovníků v řece, Hannibal spustil tu nejodvážnější část svého plánu. Po proudu vyslal svou jízdu přímo proti brodícím se válečníkům. Ti tak museli bojovat nejen s proudem, aby se vůbec se vší výzbrojí udrželi na nohách, ale ještě se museli bránit jezdcům s kopími.
Tento útok skončil masakrem iberských válečníků, který nakonec vytvořil takovou paniku ve zbytku vojska, že se přibližně sto tisíc válečníků obrátilo na útěk. Hannibal tak zničil poslední zbytky odporu proti kartaginskému podmanění Ibérie.
Zbývalo už jen jediné město na jih od řeky Ebro, které se zatím podmanění vyhýbalo, a tím bylo město Saguntum. Město bylo totiž pod římskou ochrannou a Hannibal se mu vyhýbal záměrně. Nechtěl Římany vyprovokovat k válce, dokud nebude Kartágo plně připraveno.
SAGUNTUM JE POD ŘÍMSKOU OCHRANOU!
Obyvatelé Sagunta byli nervózní a strachy bez sebe, a tak vyslali do Říma několik vyslanců s urgentní žádostí o pomoc a také s informacemi o postupu Hannibalova vojska. Římané zpočátku zprávám nevěnovali moc velkou pozornost, ale potom co se dozvěděli o Hannibalově posledním úspěchu, se rozhodli k němu do Nového Kartága vyslat své vlastní vyslance.
Hannibal vyslance přijal a ti mu připomněli, že Saguntum je pod jejich ochranou z vlastní vůle obyvatel města. Pokud Hannibal napadne Saguntum, Římané přijdou na pomoc a bude to znamenat rozpoutání války. Římští vyslanci byli politicky mnohem zkušenější než Hannibal a ve skutečnosti si jen přišli ověřit, zda-li je válka nevyhnutelná. V podstatě římskému senátu chtěli dát přesné informace získat trochu času na přípravu vojska.
Tehdy ještě mladý a ne tolik zkušený Hannibal přistoupil na hru římských vyslanců a při jednání odhalil svoji neochvějnou nenávist vůči Římu. Obvinil Římany, že když byly v Saguntu před lety občanské nepokoje, zavraždili městské představitele, kteří se nestavěli na stranu Říma a že se potom chovali agresivně vůči spojencům Kartága.
Po tomto Hannibalově výstupu nám Polybios popisuje, jak mladý, temperamentní a nezkušený Hannibal plně projevil svou nenávist a postoj k římské republice. Mohl argumentovat nespravedlivým obsazením Sardinie a požadovat po Římanech ostrov zpět, ale místo toho se snažil přesvědčit Římany, že za nepřátelstvím vůči Římanům stojí bezvýznamné politické machinace spojené se Saguntem. Polybios toto chování považoval za pošetilé, stejně tak jako římští vyslanci. Celé jednání s Hanibalem je ale nebylo zbytečné, protože je usvědčilo, že válka s Kartaginci je nyní nevyhnutelná.
Ať už jednání probíhalo jakkoliv a pravda ohledně Sagunta byla jakákoliv, tak klíčovou informaci, pro kterou Římané přijeli, jim potvrdil sám Hannibal svým jednáním. Římští vyslanci poté odpluli ještě do Kartága v Africe, aby celou situaci vysvětlili i zdejším autoritám. Celou dobu totiž předpokládali, že se válka odehraje v Ibérii a to především proti Hannibalovi, který sice bojuje ve prospěch celého Kartága, ale tak trochu na vlastní pěst a bez dozoru elit z Kartága. A bohužel pro Římany se více mýlit v této chvíli snad už ani nešlo.
SITUACI NA ZÁPADĚ KOMPLIKUJE SITUACE NA VÝCHODĚ
Pokud se dá říci, že se v Druhé punské válce na Hannibalovu stranu přidala i štěstěna, bylo to právě teď. Když se vrátíme o něco zpět do minulosti, kdy Kartaginci teprve bojovali o své první državy v Ibérii, tak Římané na druhé straně Středozemního moře bojovali s divokými Ilyry pod vedením královny Teuty.
Římané museli dokonce vyslat flotilu a vojenskou expedici do těchto východních krajů, aby zastavili neustálé a drzé útoky na jejich obchodní plavidla. Výsledkem tohoto tažení bylo předání správy nad podrobenými městy v Ilýrii Demetriovi z Faru. Ten v První ilyrské válce zradil královnu Teutu a pomohl Římanům porazit ilyrská vojska. Odměnou za své služby získal od Římanů důvěru a správcovství nad podrobeným ilyrským územím.
Demetriovi ale pouhé správcovství nestačilo a později se spojil s makedonskou dynastií Antigonovců. Dozvěděl se, že Římané mají plné ruce práce s odražením mohutné galské invaze a také s rozpínavými Kartaginci v Ibérii. Proto přestal Římany považovat za hrozbu a začal vykořisťovat města, která se podvolila Římu a opět sestavil a vyslal na moře flotilu lodí, což bylo výrazné porušení podmínek příměří, které stanovili Římané po První ilyrské válce. S novou flotilou se potom vydal zaútočit na souostroví Kyklady v Řecku, což bylo dalším porušením podmínek příměří.
Bohužel pro Římany se tohle všechno událo, když vyjednávali s mladým Hannibalem ohledně situace ochrany Sagunta. Římané na východě vnímali Demetria ve spojení s Antigonem jako silného soupeře a rozhodli se, že ještě než se pustí do války s Kartaginci, musí si zajistit, že nebudou napadeni z východu. Demetrius podle Římanů už asi zapomněl, jak před lety dopadla královna Teuta a bylo potřeba mu připomenout, že Římu se neodporuje.
Jestli ale Římané měli plán, že se rychle vypořádají s Demetriem a potom přesunou vojska do Ibérie, aby zachránili Saguntum a zajistili, že válka s Kartágem bude probíhat v Ibérii, tak se šeredně přepočítali. Hannibal totiž ani náhodou nečekal na žádné svolení a oblehl Saguntum. A načasoval si to velmi dobře, protože Římané tou dobou zrovna vyslali vojsko pod vedením konzula Lucia Aemilia Paulla do Ilýrie.
OBLÉHÁNÍ SAGUNTA
Hannibal vyrazil z Nového Kartága s odpočatou a plně připravenou armádou k Saguntu a oblehl jej. Dobytí Sagunta poskytovalo pro Hannibala i pro Kartagince několik zásadních výhod. Saguntum bylo poměrně bohaté město s velmi úrodnou půdou k pěstování zemědělských plodin. Nejen, že by to kartaginské armádě zajistilo dostatečný přísun jídla a zásob obilí, ale také by Hannibal získal finanční prostředky pro své vojáky na dlouhé tažení proti Římanům.
Ale tou největší výhodou bylo, že zcela odstranil možnost, aby válka s Římany probíhala v Ibérii. Už teď bylo jasné, že Hannibal přenese válku k Římanům. Navíc téměř všechny iberské kmeny se Kartagincům podvolily a ty, které si ještě zachovaly jistou nezávislost, se nacházely daleko na západě a nedisponovaly silou, která by mohla Kartagince ohrozit. Hannibal tak nemusel mít obavy, že jeho postup vpřed bude někdo ohrožovat.
Obléhání nakonec trvalo osm měsíců, ale i tak město padlo do rukou Kartaginců. Dobýt Saguntum přitom nebylo vůbec jednoduché, i přesto že Římané na pomoc nepřišli, protože byli zaneprázdněni situací na východě.
Mladý Hannibal se po tomto obléhání stal u svých mužů velmi oblíbený, protože s nimi často sdílel útrapy v první linii při kopání příkopů a hloubení tunelů. Když nakonec město po dlouhých měsících dobyli, rozdělil mezi svoje muže spoustu kořisti. Tím si je plně získal na svou stranu. Bohatství, které Saguntum ukrývalo bylo nakonec mnohem větší než si Hannibal vůbec představoval a zbylé peněžní prostředky nechal uschovat pro další fáze války.
Od svého otce byl velmi dobře poučen o tom, co se stane, když vojáci a žoldnéři nedostanou zaplaceno. Stejnou chybu jako udělali Kartaginci po První punské válce, zkrátka nechtěl opakovat. A myslel i na Kartagince doma, protože veškeré cennosti a další zboží, které získal po dobytí města ihned poslal do Kartága, aby si naklonil i místní lid a podporoval jej v jeho kampani proti Římanům.
Hannibal byl nyní miláčkem vojáků i obyvatel Kartága a dostávalo se mu tak silné podpory, kterou bude v následujících letech potřebovat.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
