Galská armáda je obklíčena u města Telamon. Pohotovým jednáním obou římských konzulů se obrovská masa galských válečníků nacházela přímo mezi dvěma římskými armádami. Všechny přístupové cesty byly odříznuty, nebylo kam utéct, nebylo kam se ukrýt. Jedinou možností bylo vytvořit obranný bod a ten bránit a hájit do té doby, než se naskytne šance probojovat se skrz řady římských legionářů. Povede se Galům prosekat se přes hradbu římských štítů?
KLADIVO A KOVADLINA
Začátek bitvy byl pro Galy jatka. Válečníci natlačení na malém prostoru v těsné formaci se stali snadným cílem pro římské vrhače oštěpů. V předních řadách stáli ti nejvíce nabuzení válečníci, většinou obnažení, ale proti římským oštěpům bylo k ničemu i brnění a štíty. Římané vrhali smrtonosné oštěpy z bezpečné vzdálenosti. Galové ani nemohli vyrazit do útoku, aniž se na ně nesnesla salva oštěpů, která měla přímo devastující účinky. Dopad takové salvy zlomil morálku i těm nejzarputilejším válečníkům.
Ti kteří se nakonec v úplném zoufalství vrhli vpřed, zahodili svůj život během několika vteřin. Navíc přímo za vrhači stála připravená těžká pěchota, která už se nemohla dočkat až se do otřesených galských válečníků pustí. Ti kteří se neodvážili zaútočit se stahovali pomalu zpět, ale nakonec se srazili s druhou částí armády, která byla zatlačována druhou římskou armádou, což způsobilo obrovský zmatek.
„Nemůžeme jim věřit! Musíme se jich zbavit!“
Římský tribun
Římské armády působily jako kladivo a kovadlina. Zatímco co jedna tlačila na Galy, ta druhá do nich bušila, co to šlo. Jakmile vrhači dokončili svou práci a vyslali ke Galům svoje poslední oštěpy, stáhli se a uvolnili místo těžké pěchotě. Římské manipuly se pomalu ale jistě přibližovaly k otřeseným Galům. Každý zraněný válečník byl okamžitě usmrcen rychlým a tvrdým bodnutím římských mečů.
Když se obě hlavní formace Galů a Římanů střetly došlo k úpornému a brutálnímu boji. Galové už neměli co ztratit. Přišli o jakoukoliv naději a neviděli jiné východisko, než před svou smrtí pobít, co nejvíce Římanů. Odpor kladli opravdu houževnatý a odvahou až překonávali římské legionáře, ale ne jejich meče a štíty. Jakmile došlo k boji na krátkou vzdálenost v těsném prostoru, ukázala se největší výhoda římských krátkých mečů.
Většina galských válečníků měla kopí, se kterými se v těsném prostoru špatně ohánělo, a nebo měli dlouhé meče, které byly určené spíše k sekání než bodání. Válečníci se v natěsněné hromadě těl nemohli pořádně rozmáchnout a zasáhnout tak římské vojáky, kteří se kryli za ohromnými štíty.
Římští legionáři postupovali zcela chladnokrevně a nemilosrdně bodali do těl Galů mezerami mezi svými štíty a způsobili, že se z bojiště stala totální jatka. Galové byli nakonec zatlačeni do tak malého a těsného prostoru, že se skoro nemohli hýbat natož se bránit nebo krýt. Legionáři nelítostně bodali svými meči do masy těl před sebou. Musela to být strašlivá podívaná, protože legionáři útočili hlavně na břicho, hruď a obličej. Jakýkoliv zásah musel být fatální. Římské armády nakonec k sobě obě galské formace zatlačily tak na těsno, že mrtví Galové už ani neměli možnost padnout k zemi.
V tomto stavu Římané zablokovali přibližně deset tisíc přeživších galských válečníků. Legionáři se k nim už zkrátka neměli jak dostat, bariéra z mrtvých těl jim bránila pobít Galy všechny. A tak Římané zmasakrovali více než čtyřicet tisíc válečníků a dalších deset tisíc jich zajali. Někteří stihli provést sebevraždu, aby nepadli do zajetí.
Mezi takovými byl i král Aneroëstes, který se svými nejvěrnějšími druhy spáchal sebevraždu ještě než bitva skončila. Ty, které se podařilo zajmout, čekal strašlivý osud. Pokud je nepopraví při vítězném triumfu, budou prodáni jako otroci na ty nejtěžší práce a nejhorší místa, jaká si dokážeme představit. Jejich život je u konce, tak jako tak.
ŽÁDNÉ SLITOVÁNÍ, ZNIČÍME JE VŠECHNY
Po bitvě konzul Aemilius převzal velení i nad armádou zesnulého konzula Regula a vyrazil do předalpské Gálie na území kmene Bójů, kteří celou invazi zosnovali. Celé jejich území a vesnice nechal totálně zdevastovat a umožnil svým vojákům drancovat bez jakýchkoliv pravidel.
Jakmile byli s tímto útokem Římané hotovi, vrátil konzul galskou válečnou kořist zpět jejich právoplatným majitelům a se zajatými válečníky se vrátil do Říma a vychutnal si svůj vítězný triumf. Tak skončila ta nejserióznější hrozba, které Řím a zbytek celé Itálie musel za poslední desítky let čelit.
Desítky tisíc nejlepších galských válečníků našlo smrt na římském území. Římané ani na vteřinu neprojevili žádné slitování, právě naopak, jejich práce ještě zdaleka neskončila. Další tisíce Galů v předalpské Gálii na římské meče teprve čeká. Galové jsou teď oslabení, v nevýhodě a Římané chtějí jejich území kolem řeky Pád. Poslední díl skládačky k tomu, aby sjednotili celé území Apeninského poloostrova pod svou nadvládu.
Galská invaze byla nepochybně obrovská hrozba pro Řím i jeho spojence, ale neděláme si iluze v tom, že protiútok byl stále součástí mnohem důmyslnějšího plánu, než jen bránit římské území. Síla, kterou Římané tentokrát shromáždili, byla opravdu enormní a schopna zajistit osídlení a stráž nad nově získaným územím.
SLIBTE NÁM VĚRNOST NEBO ZEMŘETE
Prvním krokem proti galským kmenům v předalpské Gálii byl útok na území Bójů. Nejvíce problémový kmen, který zorganizoval galskou invazi. Nově zvolení konzulové Quintus Fulvius Flaccus a Titus Manlius Torquatus bez váhání vyrazili se svými armádami do hlavního sídla Bójů. Nikdo z Bójů neměl pomyšlení na to se Římanům po předchozím debaklu postavit a tak jim nezbylo nic jiného než Římanům slíbit věrnost.
Další rok konzulové Publius Furius Philus a Gaius Flaminius opět se svými armádami vyrazili proti Galům. Římany dokonce doprovázela spojenecká galská armáda kmene Cenomanů v počtu asi dvaceti tisíc mužů. Společně pochodovali na území kmenů Insubrů, kteří také participovali na neúspěšné invazi. Římané evidentně chtěli všechny zúčastněné dostat na kolena a donutit slíbit věrnost. Smrt nebo absolutní věrnost, nic mezi tím.
Kmen Insubrů se ale narozdíl od Bójů rozhodl klást odpor. Insubrové zariskovali a shromáždili všechny bojeschopné válečníky a vyrazili do rozhodující bitvy proti Římanům.
Ještě než bitva začala, Římané svolali naléhavou velitelskou poradu. Ani jeden tribun nebo důstojník nevěřil jejich galským spojencům Cenomanům. Kulturně i civilizačně byli Galové pro Římany stále méněcenní a nedůvěryhodní.
„Nejsou schopni být loajální ani ke svým vlastním lidem, tak proč by měli být loajální k nám? Jsme silnější a bojí se nás, ale jakmile dostanou příležitost nás zradit, obrátí se v bitvě proti nám. Podřežou nám hrdla nebo nás bodnou do zad, když to budeme nejméně čekat!“ prohlásil tribun.
„Nemůžeme jim věřit! Musíme se jich zbavit!“ zdůraznil tribun.
Místo, které Římané pro bitvu zvolili bylo u řeky. Byli si dobře vědomi toho, že Insubry budou muset porazit pouze vlastními silami a taky, že budou pravděpodobně přečísleni. To ale byli ochotní risknout a přikázali Cenomanům, aby překročili řeku na druhý břeh a zničili všechny mosty v okruhu několika kilometrů. Když měli jistotu, že kmen Cenomanů je izolovaný na druhém břehu a nebude schopný je překvapit v tom nejhorším možném okamžiku, svedli bitvu s Insubry.
Ještě než začne bitva, se ale ještě musíme vrátit na římskou velitelskou poradu. Na té se totiž neprobírala jen nedůvěra k Cenomanům, ale i taktika k nadcházející bitvě. Konzulové se sice ve vedení armády střídali každý rok, ale pravé velitelské jádro legie, kterým byli vojenští tribuni a centurioni, byli součástí legie dlouhá léta.
Tito důstojníci v minulých střetech s Galy vypozorovali, že nejvíce nebezpeční jsou Galové při jejich prvním výpadu. Ten bývá zpravidla zuřivý a agresivní, potom ale jejich energie klesá a celá dynamika útoku postupem času upadá. A nešlo jen o fyzickou zdatnost a energii samotných bojovníků. Šlo taky o jejich vybavení.
Zbraně, zbroje i štíty nebyly tak kvalitní jako ty římské. Galské meče byly delší než ty římské, ale měly zaoblenou špičku. Galové je používali zejména na sekání, k čemuž bylo potřeba hodně síly a energie. Kvalita jejich zpracování v této době často způsobovala, že se meče pod silnými údery do římských štítů a přileb ohýbaly. Pokud se to nějakému válečníku stalo uprostřed bitvy, byl v podstatě odsouzen k smrti. Římský meč byl na druhou stranu kratší, ale za to robustnější konstrukce a hlavně měl velmi dlouhou ostrou špici, která dokázala probodnout i galskou zbroj.
Římští legionáři také primárně bodali nepřátelé do břicha, hrudníku a obličeje. Bodnutí bylo většinou smrtící a nebo tak fatální, že bojovníka zmrzačilo natolik, že nebyl schopný už ničeho. Takový bojovník mohl už jen doufat v další rychlé bodnutí, které jeho život ukončí na dobro. Velitelé se rozhodli vybavit první římské manipuly stejnými kopími jaké používali Triarii. Meče tito vojáci měli použít až zastaví prvotní nápor.
S novou taktikou přizpůsobenou vyloženě pro nadcházející bitvu se Římané střetli s kmenem Insubrů. A bitva opravdu probíhala podle představ římského velení. Galský útok byl tvrdý a zuřivý, ale díky řadám kopí se jej podařilo efektivně zbrzdit a zastavit. Potom už se opakoval stejný masakr jako v Itálii. Jakmile se masa válečníků zastavili o římskou zeď štítů a kopí, legionáři kopí odložili a vytasili svoje krátké meče.
Galové opět nemohli efektivně využívat svoje delší meče a kopí. Legionáři potom jako nějaký stroj na smrt bodali před sebe a kryli se za štíty, bodali a znovu se kryli za štíty. Takto se to opakovalo stále dokola, dokud na bitevním poli neležely desítky tisíc mrtvých a těžce zraněných Insubrů. Římané znovu zvítězili a vyplenili celé území kmene Insubrů. Kořist byla obrovská a ztráty zanedbatelné.
UŽ NÁS NECHTE, MÁME TOHO DOST!
Později v roce 222 př.n.l. vyslali Galové k Římanům vyslance s žádostí o mír. Římané ale o žádném míru ani příměří nechtěli slyšet. Galové musí padnout na úplné dno a to ještě nepřišlo. Konzulové Marcus Claudius Marcellus a Gnaeus Cornelius Scipio Calvus vyrazili i s armádami k městu Acherrae, které leželo někde mezi řekou Pád a Alpami. Město obklíčili a začali jej obléhat.
Frustrovaní a zoufalí Galové opět požádali o pomoc své druhy na druhé straně Alp. Gaetasové jim vyslali na pomoc vojsko o síle zhruba třicet tisíc mužů. Římské obležení ale bylo velmi propracované a dobře střežené. K tomu všemu Římané odřízli všechny přístupové body k městu. Galové s mizivou šancí na úspěch překročili řeku Pád a zaútočili na město Clastidium více na jihu, aby donutili Římany přerušit obléhání.
Římská reakce, ale nebyla taková jakou čekali. Když se Galové organizovali u města Clastidium, překvapila je tu římská jízda vedená samotným konzulem Marcellem. Útok byl tak rázný a překvapivý, že Galové zpanikařili a prchali pryč. Římané je ale zatlačili k řece a spousta galských válečníků nepadla v bitvě, ale utopili se v řece. Válečníci, kteří překonali řeku, na druhé straně potkali římskou pěchotu, která přispěchala akorát, aby je dorazila. Tito válečníci byli naprosto bez šance.
Římané nakonec se ztrátami obsadili Acherrae a vzali útokem hlavním město kmene Insubrů – Mediolanum. Už ale skoro nezbyl nikdo, kdo by mohl klást odpor, a tak konzul Scipio nakonec donutil Insubry kapitulovat a slíbit věrnost Římu.
JE KONEC, UŽ ŽÁDNÉ DALŠÍ INVAZE
S dobytím Mediolana skončil poslední odpor a válka skončila. Římané galskou invazi přetvořili do učebnicového protiútoku. Nenechali Galy ani na okamžik vydechnout a zničili jejich vůli vzdorovat.
Ačkoliv si to Galové vůbec neuvědomovali, pomohli touto invazí Římu zesílit jako nikdy předtím. Nejen, že Římané získali spoustu nového území a začali jej kolonizovat, ale také si vytvořili velmi pevné pouto se svými spojenci, což se ukáže jako klíčové při Druhé punské válce. A jednou pro vždy rozdrtili jakoukoliv hrozbu galské invaze na římské území.
Další válka, ze které Římané vyšli vítězně. Posílení, bohatší a zkušenější. První Ilyrská válka a Galská invaze v roce 225 př.n.l. sice není tak známá a dobře popsána, ale každá prohra i vítězství v těchto válkách dělala Římany jen silnějšími a hlavně zvyklé na neustálou a permanentní válku.
Válečný stav už přestal být pro Římany mimořádná záležitost, ale spíše rutina a to jak politicky, tak vojensky, ale i ekonomicky. Římané začínají vnímat svět jinak než ostatní národy. Národ, který si zvykne na prakticky nikdy nekončící válku a tvrdé rány, se stane extrémně odolným a schopným rozdávat ještě tvrdší rány než všichni ostatní. Zřejmě zrovna sledujeme moment, kdy se z Říma stává nezastavitelný kolos.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
