Hannibal provedl své vojsko přes močály a bažiny do Etrurie. Pochod byl náročný a vyčerpávající. Neobešel se bez problémů ani beze ztrát. V močálech uvízlo a zemřelo spoustu tažných zvířat i koní. Samotný Hannibal trpěl zánětem oka, který nebyl schopen na pochodu léčit a nakonec na oko oslepl úplně. Podařilo se mu ale močály nakonec projít, a Kartaginci se tak dostali za římské linie nedaleko města Faesulae. Zvědové hlásili, že konzul Flaminius táboří nedaleko města Arretium, a po druhém konzulovi ani stopy. Dle informací by měl Servilius tábořit se svou armádou severovýchodně u města Ariminum. Hannibal tak vymyslel nový plán a rozhodl se vlákat Flaminia do pasti.
VYPROVOKOVÁNÍ KONZULA FLAMINIA
Když se Hannibal dozvěděl, že konzul Flaminius postrádá jakékoliv zkušenosti s vedením vojska a chce si jen získat přízeň davu v Římě, rozhodl se, že využije těchto slabých stránek svého nepřítele a vyprovokuje ho k útoku. K bezhlavému útoku, při kterém budou Kartaginci ve výhodě.
„Hannibalova jízda má početní převahu, měli bychom vyslat posla s žádostí o pomoc do Arimina.“
Římský tribun
Potom co si jeho vojáci po průchodu močály odpočinuli a nabrali síly, rozkázal pochodovat jihovýchodně v těsné vzdálenosti od římského tábora. Cílem bylo vydrancovat a zdevastovat venkovské usedlosti a polnosti poblíž. Jakmile Římané spatřili ohně a zkázu okolních usedlostí, začalo být v táboře živo.
Konzul Flaminius jen těžko potlačoval vztek. Hannibal se ho snažil zesměšnit přímo před jeho vojáky. Pokud něco neudělá, bude považovaný za zbabělce a bude mu kladena vina za vydrancovaný venkov a zabité obyvatele. Na druhou stranu mu celý jeho důstojnický štáb radil, obzvláště tribunové, aby se nenechal vyprovokovat k útoku a počkal, až druhý konzul přijde na pomoc.
Římští důstojníci si po předchozí bitvě u Trebie velmi dobře uvědomovali, že Hannibal má početnou jízdu, která údernou silou překonává tu římskou. Bylo by neuvážlivé, kdyby se Flaminius vydal pronásledovat Hannibala v otevřené krajině. Pokud dojde na boj, měly by se konzulské armády prvně spojit a až potom teprve zaútočit.
Flaminius ale o zdrženlivém přístupu nechtěl ani slyšet. Příliš mnoho se obával, co by řekli lidé a senát v Římě, pokud dovolí Hannibalovi pohybovat se po území Římské republiky zcela beztrestně, zatímco on i jeho vojsko budou jen tiše přihlížet drancování a rabování ze svého opevněného tábora.
CESTA K TRASIMENSKÉMU JEZERU
Hannibalův odhad Flaminia byl naprosto přesný a konzul se opravdu vydal se svým vojskem pronásledovat Kartagince. Bez jakéhokoliv plánu, cílem bylo jen Hannibala dostihnout, dále už konzul nepřemýšlel. Považoval vítězství za hotovou věc a dokonce přesvědčil i místní obyvatele, aby se k němu přidali s vidinou vítězství a válečné kořisti.
Hannibal pokračoval na své cestě skrz Etrurií směrem k Římu. Cestou pálil a devastoval okolní polnosti a statky, aby ve svém nepříteli vzbudil, co největší hněv a touhu po pomstě. Když je římské vojsko začalo dotahovat, měl Hannibal po levé ruce etruské město Cortona v kopcovitém terénu a po své pravé ruce míjel Trasimenské jezero. A přesně tady našel ideální místo k bitvě.
Cesta, po které obě vojska pochodovala, vedla přes ploché údolí, které bylo po obou stranách ohraničeno vysokými kopci. Na konci tohoto údolí za horizontem se nacházelo jezero, mezi nímž a dalšími úbočími kopců byl jen úzký pás země. Na zmíněném horizontu nechal rozbít tábor a umístil zde Libyjce a Ibery.
Baleárské prakovníky, Galy a lehkou pěchotu nechal pokračovat dál do údolí, a rozkázal jim ať se ukryjí v kopcích naproti břehu Trasimenského jezera. Nakonec nechal celou svou jízdu projet cestou mezi kopci a jezerem, na jejímž konci vytvořili druhý tábor. Celá protější strana od jezera byla posetá vojáky z kartaginského vojska. Rozmístění vypadalo jako půlměsíc na jehož koncích byly vystavěny tábory.
Všechny tyto manévry a přípravy proběhly hlavně v noci, což je obdivuhodné vzhledem ke zhoršené viditelnosti. Hannibal byl ale s rozestavením spokojený a cesta, která vedla údolím mezi jezerem a kopci, byla obklíčena kartaginskými vojáky. Smrtící past byla nachystána.
ZKÁZA U TRASIMENSKÉHO JEZERA
Flaminiovo vojsko se hnalo přímo za Kartaginci. Vojáci byli dychtivý, stejně jako jejich velitel, porazit kartaginskou hrozbu. Římané se utábořili až pozdě večer těsně před údolím, kde Kartaginci v tu samou noc líčili past. Stačil by pouze jediný zvěd, který by odhalil kartaginské pozice v kopcích a Hannibalův plán by se rozpadl a celý střet mohl dopadnout úplně jinak.
Žádné římské oči však skrytého nepřítele onu osudnou noc nespatřili. Druhý den brzy ráno se Římané vydali znovu na pochod, aby zkrátili náskok Kartaginců. Údolí u jezera stále pokrývala ranní mlha a nikdo z Římanů neměl ponětí, že jejich vstup do údolí Kartaginci celou dobu pozorují. Pošetilý Flaminius vede své legionáře vstříc nevyhnutelné smrti.
Konzul vedl předsunutou hlídku a zbytek vojska pochodoval po úzké cestě v dlouhé koloně za ním. Hannibal počkal až budou všichni Římané v údolí a potom vydal signál k útoku. Předsunutá římská hlídka brzy narazila na nejhoršího možného nepřítele z kartaginského vojska. Z mlhy se přímo před nimi vyřítila těžká jízda a valila se proti nim. Vojáci z předsunuté jednotky neměli sebemenší šanci.
Útokem jízdy na čelo římské kolony to ale neskončilo. Ve stejné chvíli zaútočili všichni vojáci ukrytí v kopcích. Částečně pod pokrývkou mlhy na Římany z boku zaútočila lehká pěchota a Galové. Vstup do údolí uzavřeli Libyjci a Iberové a napadli římskou kolonu zezadu. Během jediné chvíle nastal obrovský chaos a začal masakr.
Kartaginci zaútočili na několika místech současně a Římané si zpočátku ani neuvědomili, co se děje. Když došlo k útoku, většina armády byla stále v pochodové formaci. Tribuni ani centurioni neměli sebemenší šanci z natažené kolony římských vojáků vytvořit tak rychle bojovou formaci k obraně. Mnozí z nich ani nevěděli, kde všude na ně útočí. Kartaginští vojáci byli všude, nebylo kam utéct. Obklíčení bylo kompletní. Římští vojáci umírali, aniž by se stihli zorientovat a vůbec rozhodnout, co dělat.
Sám Flaminius zemřel během bitvy, když zoufale prchal před kartaginskou jízdou a dostal se mezi galské válečníky. Kartaginští vojáci masakrovali bezbranné Římany úplně bez slitování. Římští vojáci ani nebyli schopni se vzdát, protože jim to jejich přísaha za žádných podmínek nedovolovala. Zanedlouho jich přes 15 000 leželo mrtvých na cestě a u břehu jezera.
Ti co přežili úvodní útok se v absolutním pocitu zoufalství vrhli i ve zbroji do jezera. Spousta z nich se pod tíhou zbroje utopila. Ostatní, kteří se zbavili zbroje a odplavali dál od břehu, byli zabiti kartaginskou jízdou. Římané sice na dno nedosáhli, ale kartaginští vojáci na svých koních neměli nejmenší problém. Římští vojáci ve vodě byli zabiti zvlášť potupným způsobem. Snažili se před jezdci uplavat, ale skončili s kopím v zádech nebo krku, bez možnosti se jakkoliv bránit. Někteří z nich ještě stihli prosit o život, ale Kartaginci jejich prosby ignorovali a všechny zabili.
KRÁTKÁ CHVÍLE NADĚJE
Během bitvy se ale části římského vojska, díky pohotovému jednání centurionů, podařilo probít se přes kartaginské vojáky a vyklouznout tak ze smrtelného sevření. Těchto vojáků bylo přibližně šest tisíc, což je síla, která mohla ještě bitvu zvrátit, pokud by se Římané zorientovali dříve. Bylo však příliš pozdě. Na bojišti byl stále zmatek, viditelnost byla kvůli mlze špatná a nikdo nevěděl, kde je zbytek kolony.
Vojáci se proto vydali v sevřené formaci směrem kupředu, odrazili další útočníky, ale přitom stále pochodovali pryč od bojiště. Po chvíli se ocitli na nedalekém kopci a když se rozhlédli, tak viděli celou zkázu. Většina římského vojska byla rozprášená na cestě nebo u jezera, všude se to hemžilo nepřátelskými vojáky a nezdálo se, že by bylo možné ještě někoho zachraňovat.
Vojáci se opět semknuli do těsné formace a zamířili do nedaleké etruské vesnice, kde našli útočiště a zabarikádovali se. Hannibal ale po bitvě vyslal Maharbala s částí vojska a ten vesnici obklíčil. Maharbal potom s římskými vojáky uzavřel dohodu, že se vzdají a složí zbraně výměnou za svůj život.
PŘIDEJTE SE K NÁM A SVRHNĚTE ŘÍMANY!
Když všechny zajatce předvedli před Hannibala, kterých bylo přibližně 15 000, tak jim kartaginský vojevůdce sdělil, že Maharbal neměl žádné pravomoce udělovat milost. Římany rozdělil mezi své jednotky jako zajatce, aby se mohl později rozhodnout, jak s nimi naloží.
Italské spojence, stejně jako po bitvě u Trebie, propustil domů bez újmy a bez požadavku na výkupné. Sdělil jim, že nepřišel bojovat s italskými kmeny, ale s Římskou republikou. Vyzval je, ať se vrátí domů a přidají se k němu v boji proti Římanům spolu se svými druhy.
Po bitvě nechal Hannibal své vojáky odpočinout a nabrat nové síly. Poté pohřbil své vlastní důstojníky, kteří padli v bitvě. Zhruba třicet důstojníků nepřežilo krvavý střet s Římany. Zdá se to jako málo, ale pro Hannibala byl každý kartaginský důstojník vysoce cenný a těžko nahraditelný.
Potěšující ale mohlo pro Hannibala být to, že celkem z kartaginského vojska padlo jen asi 1 500 mužů a nejvíce ztrát měli opět Galové, zatímco libyjští a iberští veteráni sbírali další zkušenosti, které budou v následujících letech plných bojů neocenitelné.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
