Kam až mohou vést následky činů velkolepého muže, kterého zlomil osud? Když propukla první válka mezi Punskou říší a Římskou republikou, nikdo netušil jak dalekosáhlé a obrovské důsledky to bude mít na obyvatele obou těchto mocností. Kolik se v této válce probudí nenávisti, jaké katastrofy způsobí a kolik životů ještě popadne a uchvátí. Nikdo netušil, že Hamilkara Barku tato nenávist pohltí natolik, že ze svého syna vytvoří nositele kartaginské zášti a ten se jako ničivá bouře pokusí zničit Řím. Píše se rok 216 př.n.l. a blíží se bitva u Kann, bod zlomu a nejtragičtější den pro Římskou republiku.
SHROMAŽĎOVÁNÍ ZÁSOB
Celé to začalo prvním velkým konfliktem mezi Římany a Kartaginci, ve kterém tyto dvě mocnosti bojovaly o nadvládu nad Sicílií. Oba státy přirozeně rostly a rozšiřovaly své území, dokud se jejich hranice nesetkaly právě na Sicílii.
Pro Kartagince byla Sicílie významnou strategickou i obchodní základnou ve Středozemním moři. Její plná kontrola by jim zajistila úplnou námořní kontrolu ve Středozemním moři a jejich obchodní impérium by nemělo konkurenci. Obchod ve Středozemí by patřil Kartágu a jejich bohatství by došlo k neuvěřitelným hodnotám.
Římané zase poměrně nedávno uspěli ve sjednocení převážné části Itálie. Hranice této nově sjednocené republiky končily u špičky Apeninského poloostrova u města Rhegium, odkud byla Sicílie už na dohled. Nejzranitelnější je republika právě ze Sicílie. Pokud by některý stát ovládl kompletně celou Sicílii, Římská republika by byla v přímém ohrožení. Tomu Římané a římský senát chtěli zabránit a proto se nakonec rozhodli vstoupit do doutnajícího konfliktu na Sicílii.
„Cestu si buď najdu nebo si ji vytvořím.“
Hannibal Barkas
V tuto chvíli, ale není důležité, jak konflikt vznikl, kdo ho způsobil a jakým způsobem probíhal. Důležitá je informace, že Řím v této válce vyhrál a Kartágo prohrálo. Kartaginci byli nuceni se po válce vzdát a ostrov opustit. I přestože se Kartágo Římanům vzdalo, na ostrově bylo stále jedno vojsko, které Římanům poslední roky vzdorovalo.
Vojevůdcem tohoto vojska byl Hamilkar Barka, který se nehodlal Římanům vzdát i přes skutečnost, že ovládali téměř celé území ostrova kromě opevněného města Lilybaeum a Drepana na západní části ostrova. Jeho vojsko sice Římanům vzdorovalo, ale bylo z kartaginských sil jediné. Ostatní vojska Římané v předchozích letech porazili a zahnali právě za hradby posledních opevněných měst, které Kartaginci ještě kontrolovali.
Kartaginské námořní síly na tom byly ještě hůř. Římané se z naprostého nováčka na moři stali v průběhu války zkušení námořníci vybudovali silné válečné flotily, které nakonec překonaly ty kartaginské. A jelikož jediná šance, jak ovládnout Sicílii, byla po moři, tak Kartaginci ztratili tu jedinou možnost, jak válku vyhrát a pomoct Hamilkarovi na ostrově.
Hamilkarovi později nezbylo nic jiného než se Římanům vzdát, jinak by jeho armáda vyhladověla. Potupně se vzdát nepříteli byla ale pro tak velkolepého a hrdého muže těžká rána, ze které se nikdy doopravdy nevzpamatoval. Tato rána jeho mysl sžírala zevnitř dlouhé roky a římská lhostejnost vůči osudu Kartaginců tomu vůbec nepomohla.
Nicméně potom co se Hamilkarovo vojsko vzdalo, nebylo nikomu ublíženo a Hamilakrovi i všem jeho vojákům bylo umožněno bezpečně odplout do Kartága. Zdálo se, že sami Římané respektovali bojového ducha svého nepřítele. Viděli v Hamilkarovi obrovskou sílu, kterou sami brali jako jednu z nejváženějších ctností, kterou mohl muž oplývat.
LIBYJSKÁ VÁLKA A ZRADA
Římané byli po ukončení války ke Kartagincům naprosto nekompromisní. Zavedli si v podmínkách ukončení války obrovské válečné reparace, které už tak ekonomicky vyčerpané Kartágo, nemělo jak financovat. Ještě horší bylo to, že Kartaginci neměli ani jak zaplatit žoldnéřům, kteří za ně bojovali na Sicílii. Kartágo si tedy muselo vybrat jestli své poslední finanční prostředky bude posílat Římanům nebo zaplatí žoldnéře.
Jenže Římané byli na konci války extrémně silní a měli všechny prostředky, aby Kartágo vymazali z mapy. Jejich válečné flotily ovládaly celé Středozemní moře a pozemní vojska čítala desítky tisíc těžce vyzbrojených legionářů. Neplatit Římanům válečné reparace nepřipadalo v úvahu.
Kartaginci se tedy rozhodli nezaplatit svým žoldnéřům. Desítkám tisíc žoldnéřů, kteří právě na lodích mířili ke břehům Kartága. Římané totiž v řádech několika dnů ze Sicílie vypudily všechny Kartagince i jejich žoldnéře. Kartaginské velení nebylo schopné žoldnéřům vysvětlit, že jim nejsou schopni zaplatit za jejich služby a ti se rychle vzbouřili.
Během tohoto povstání se na stranu žoldnéřů přidali i obyčejní Libyjci, jenž byli politicky pod správou Kartága. Jejich vojsko bylo nakonec tak obrovské, že se vůdci povstání rozhodli zaútočit přímo na Kartágo. Pro Kartágo to byla velmi temná kapitola jejich dějin, vzbouřenci totiž ohrožovali prakticky samotnou existenci Kartága jako takového. Pokud by se jim podařilo vtrhnout do města, celé kartaginské obchodní impérium by zaniklo.
V této hodině nejvyšší nouze se ale na scénu opět dostal Hamilkar Barka a se svým novým vojskem a spojencem. Válka se vzbouřenci se vymykala všem ostatním dosavadním válkám, které Kartágo vedlo. Naprostá surovost a brutalita byla až zarážející, což překvapilo i samotného Hamilkara. Ten se ale nakonec naučil být ještě více nemilosrdný než jeho brutální nepřítel, a po čtyřech dlouhých a krvavých letech se mu podařilo vzbouřence porazit a jejich vůdce popravit.
Tato válka měla vážné následky. Většina vzbouřenců byla nemilosrdně zabita a popravena, ale zášť a nenávist Kartaginců, kteří v této válce přišli o mnohé, byla neutišitelná. Celá pozornost se znovu zaměřila na Římany. Během této války, ve které bylo celé Kartágo málem zničeno, totiž Římané velmi neuctivě využili nestabilní politické situace na Sardinii, která i po První punské válce spadala pod správu Kartága, a ostrov obsadili.
Římané tedy Kartagincům Sardinii ukradli přesně v momentu, kdy Kartaginci bojovali o život a záchranu své existence. To Kartagince nesmírně rozlítilo a zvlášť v Hamilkarovi, který celé Kartágo před žoldnéři zachránil, to vzbudilo absolutní a totální nenávist. Římané moc dobře věděli, že Kartaginci nebudou mít sílu jim v obsazení ostrova zabránit a když se proti tomu ohradili, Římané jim pohrozili kompletní invazí a zničením.
Proti tomu nemohli Kartaginci nic dělat a Sardinii tedy Římanům přenechali. V tomto okamžiku se z obou mocností stali nepřátelé na život a na smrt. Kartaginci to vnímali tak, že jim Římané vzali úplně vše. Území, bohatství, obchodní stanice, kontrolu nad mořem, hrdost, čest ale i důstojnost.
KARTAGINŠTÍ LVI RODU BARKOVCŮ
Kartaginci byli po obou válkách, které proběhly hned po sobě, naprosto zničení a celá společnost se psychologicky propadla až na dno. Následky těchto válek byly katastrofální. Kartaginci museli pohřbít tisíce obětí, státní pokladna byla úplně prázdná a na prahu jejich impéria Římané netrpělivě vyhlíželi další platbu stříbra. Kdysi mocné obchodní a námořní impérium padlo na kolena.
Stále se zde ale nacházeli silní a velkolepí muži, kteří se nechtěli podřídit osudu a odmítali se vzdát. Jednalo se především o muže z rodu Barkovců nebo jejich příbuzné. Jejich vůdčí postavou se stal zachránce Kartága a geniální vojevůdce Hamilkar Barkas, a mimo jiné otec Hannibala.
Hamilkar věděl, že Sicílie i Sardinie je teď pevně v římských rukou a že Kartaginci nemají v tuto chvíli šanci bojovat proti Římu. Římská republika je příliš silná, dominuje na souši i na moři a proudí do ní neuvěřitelné bohatství. Kartágo je naopak úplně vyčerpané a potřebuje se vzchopit. Ostrovy jsou tedy ztraceny a Hamilkar se s novým vojskem vydává na západ do Ibérie.
Proč právě do Ibérie? Kartaginci to v Ibérii již znají, protože na pobřeží a v přímořských městech mají vybudované obchodní stanice. Díky tomu vědí, že v Ibérii je úrodná půda, velké množství dolů pro těžbu stříbra a místní kmeny nejsou jednotné. Ale Ibérie měla i svůj strategický význam.
Římané drželi pevně v rukou Sicílii i Sardinii, a aby Kartágo mohlo ohrožovat samotným Řím, museli mít k němu přístup. Po destrukci kartaginské flotily už to nešlo po moři a tak nezbývala jiná cesta než po souši. A zde se dostáváme k důvodu proč se Hannibal do Itálie vydal po souši. Po nebezpečné a vyčerpávající cestě přes Alpy.
Kartaginský hrdina Hamilkar při dobývání nových území v Ibérii zemřel v bitvě a velení po něm převzal jeho zeť Hasdrubal, který na Hamilkarovu práci navázal a ukázalo se, že je výborným správcem nově dobytých území, ze kterých dokázal generovat obrovské zisky. Tyto zisky potom plynuly zpět do domovského Kartága, které se pomalu ale jistě začalo zotavovat z krize.
Hasdrubal jako správce nového území ale nevydržel moc dlouho, protože jej zabil najatý žoldnéř z kartaginského vojska. Díky tomu se k velení kartaginských sil v Ibérii dostává Hamilkarův syn Hannibal, který zde začíná svou cestu ke zničení Římské republiky. Hannibal se k moci dostal v mladém věku a plný nenávisti vůči Římanům, kterou mu celý život vštěpoval jeho otec.
Mladý Hannibal ale nejprve musel zabezpečit Ibérii jako jejich hlavní základnu pro operace proti Římanům. Několik dalších let proto strávil dobýváním území v Ibérii a podmanil si jeden iberský kmen za druhým. Kartaginská kampaň trvala dlouho a po Hamilkarově smrti přestali být Římané vůči Kartagincům ostražití a soustředili se na jiné záležitosti.
To byla ale chyba, protože se z mladého Hannibala za ty roky v Ibérii stal nebezpečný lev, který touží po římské krvi. Když si potom Hannibal byl jistý, že zabezpečil většinu nového území v Ibérii a dostal na svou stranu tisíce iberských válečníků, rozhodl se přímo konfrontovat Římany napadením jejich spojence, aby si otestoval jejich reakci.
Hannibal proto s veškerou silou oblehl a obsadil město Saguntum, které žádalo Římany o pomoc. Ti však na výzvy zprvu vůbec nereagovali a když už se doslechli o síle, kterou vede Hannibal, tak bylo pozdě. Hannibal vytušil, že Římané polevili a není důvod se jich nadále obávat. Proto Hannibal shromáždil desítky tisíc žoldnéřů a po obsazení Sagunta překročil řeku Ebro, Pyreneje a vyrazil s masivním vojskem směrem k Alpám.
Do pohybu se dala opravdu velká síla, kterou Římané podcenili. Římané se pokusili Hannibala i s jeho vojskem odchytit, ale bylo už příliš pozdě. Hannibal měl vždy několikadenní náskok a pochodoval neuvěřitelně rychlým tempem k Alpám. Poslední šanci narazit na Hannibala před alpskými pohořími měl konzul Cornelius Scipio u ústí řeky Rhôny. Jeho jízda spatřila kartaginskou armádu, jak překračuje řeku. Než se ale konzul se svým vojskem dostal na místo, Hannibal byl i s celým vojskem dávno pryč. Římanům nezbylo nic jiného než přesunout vojska do Předalpské Gálie a čekat, kde kartaginské vojsko sestoupí z Alp.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
