Po roce 216 př.n.l. nabraly události ve Středomoří rychlý spád. Několik italských měst v čele s bohatým městem Capua otevřelo Hannibalovi a jeho vojákům brány. Vrchní představitelé Kartagince doslovně pozvali dovnitř a otevřeně se postavili na Hannibalovu stranu. Římané to mohli s těžkým srdcem jen sledovat. Na jihu na Sicílii se nově do čela Syrakus postavil mladý král Hieronymus, který nesdílel stejnou prořímskou politiku jako jeho dědeček Hieron II. Na svůj dvůr si pozval kartaginské politiky a jako rádce ustanovil syrakuské důstojníky, kteří sloužili pod Hannibalem během celé jeho italské kampaně. A aby toho pro Římany nebylo málo, do všeho se vložila Makedonie v čele s králem Filipem V. Makedonský král vycítil příležitost, jak si upevnit svou vlastní pozici na východě a také, že by mohl na svou stranu získat řecké kolonie na jihu Itálie, které byly už nějakou dobu pod vládou Říma.
KRÁTKODOBÝ VLÁDCE SYRAKUS
Na dvoře mladého krále Hieronyma v Syrakusách pokračovali jeho rádci ve velebení Hannibala, jeho vojenského umu a také jeho vítězství nad Římany. Král tím byl plně ohromen a již se nemohl dočkat spojenectví s Kartágem, aby mohl vyhnat Římany ze Sicílie pryč. Králova ctižádostivost a arogance začala narůstat na takovou úroveň, že se rozhodl vyslat do Kartága nové vyslance s velmi odvážným požadavkem.
„Nepřátelé mého nepřítele jsou mými přáteli.“
Hannibal Barka
Syrakuský král se dožadoval téměř celého sicilského území. Chtěl aby vláda nad Sicílií byla jeho a nabídl Kartagincům, že vymění jejich slíbené území za vojenskou pomoc v Itálii přímo proti Římanům. Královy představy se jeho rádcům poněkud vymkly z rukou a když se o tom doslechli v Kartágu, všichni okamžitě zpozorněli. Mladý král zřejmě nebude tak spolehlivý a poslušný, jak se na první pohled zdálo.
Kartágo nicméně nechtělo rozdmýchávat nový konflikt. I přesto, že Kartaginci Římanům zasadili těžké a bolestné porážky, stále to byl soupeř, kterého nebylo radno podceňovat a bylo potřeba na něj koncentrovat veškerou sílu. Zvlášť potom, co římský senát dal jasně najevo, že kapitulace a vzdávání není na pořadu dne.
Římané budou ještě bojovat, a k tomu je potřeba co nejvíce spojenců. S mladým králem Syrakus se mohou vypořádat až potom. S trochou diplomacie nepředstavuje takovou hrozbu jako zarputilá římská aristokracie.
Kartágo tedy mladému králi vyhovělo a přesunulo na Sicílii svou pozemní armádu i menší námořní flotilu. Vztahy ale po posledním jednání ochladly a Kartaginci si na mladého krále dávali pozor. Když Římané zjistili, že Kartágo přesouvá vojáky na ostrov, vyslali do Syrakus opět vyjednavače. Ti se králi opět snažili připomenout jejich spojenectví, které započal jeho dědeček Hieron II., ale král měl svou vlastní hlavu.
VYHLÁŠENÍ VÁLKY ŘÍMU
Ve vlastní radě se mu většina řeckých rádců vyhýbala a neodporovala mu. Pouze pár se jich vyslovilo, že v tuto chvíli není dobrý nápad začít válku s římskou republikou. Heironymus, ale tohle slyšet nechtěl, a proto se obrátil na své dva nejoblíbenější dvorní rádce z Hannibalova důstojnického štábu. Ti samozřejmě králi radili, že válka je jediné možné řešení, jak znovu získat Sicílii. Jinak než silou Římany z ostrova nevypudí.
A tak král udělal své nejhorší politické rozhodnutí v životě. Římanům válku nakonec vyhlásil, ale naprosto nevhodným a nemotorným způsobem. Římským diplomatům sdělil, že pokud si tak váží spojenectví se Syrakusami, tak vrátí veškeré zlato, které jim jejich dědeček věnoval. Vrátí veškeré obilí, které jim Syrakusy poskytly během první a druhé punské války, vrátí veškeré ostatní dary a hlavně opustí celý východ Sicílie až k řece Himeře a uznají, že toto území nyní patří pouze Syrakusám.
To nejenže přítomné Římany silně urazilo, ale naštvalo natolik, že už se jednání odmítli účastnit a dál už s králem odmítli vyjednávat. Tímto okamžikem syrakuský král rozpoutal válku, což potěšilo především Kartagince, ale neskutečně rozhněvalo značnou část Syrakuských obyvatel a aristokracie, protože většina obyvatel ze spojenectví s Římem jen profitovala.
Králova sebevražedná politika ale neměla dlouhého trvání a škody, které napáchal, už nešlo vzít zpět. Na trůnu se udržel pouze několik měsíců, než ho ve městě Leontini severozápadně od Syrakus zavraždili spiklenci z prořímské frakce. Po jeho smrti zavládl v Syrakusách zmatek a boj moc, který nakonec Římanům poskytl tolik potřebný čas, aby nabrali zpět sílu a moc. Celé toto počínání nakonec později vyústí ve zkázu Syrakus.
SPOJENECTVÍ HANNIBALA A FILIPA MAKEDONSKÉHO
Zatímco co Římané měli plné ruce práce s novým syrakuským vládcem, měl Hannibal příležitost využít šoku z porážky u Kann a zoufalou situaci, která pro Římany bezprostředně po bitvě nastala. Část italských spojenců se začala od Říma odvracet a Hannibal doufal, že Římané postupně ztratí všechny své spojence a římská republika se rozpadne.
Jenže se zde začal projevovat zásadní rozdíl mezi situací Říma a situací jiných států. Řím měl rozsáhlou síť spojeneckých komunit, z nichž velká část nakonec zůstala loajální. Římané zároveň disponovali značnými lidskými zdroji a jejich politický systém dokázal po katastrofě u Kann mobilizovat další vojáky. A právě tady vstupuje do příběhu Filip V. Makedonský. Z Itálie totiž za Filipem dorazili Hannibalovi vyslanci a poměrně rychle s Makedonci uzavřeli závaznou smlouvu o spojenectví proti Římu.
Ve zkratce se v této smlouvě obě strany zavázaly, že si budou navzájem ochraňovat své území, a to včetně všech kartaginských území v Africe a Ibérii. Ani jedna ze stran nebude na tu druhou chystat léčky, ani přepady. Nebudou plánovat žádné politické komploty proti tomu druhému nebo dokonce politické spiknutí s nepřítelem. Obě strany si potvrdily, že nepřítel jedné strany se okamžitě stává nepřítelem té druhé a budou proti němu společně jednat.
Co bylo ale nejdůležitější, bylo to, že se obě strany podepsaly jako nepřátelé Říma. Kartágo i Makedonie bude pokračovat ve válce proti Římu, tak dlouho, dokud nedojde k finálnímu vítězství a římská republika nepadne. Tak to bylo potvrzeno před zraky kartaginských i řeckých bohů.
A obě strany k tomu měly dobrý důvod. Hannibal věděl, že ačkoliv Řím porazil v několika zásadních bitvách, neuštědřil mu zatím takovou ránu, která by jej zničila kompletně. Římané stále měli vůli bojovat, spoustu dobře opevněných měst, které bude velmi náročné dobýt a také spoustu spojenců, kteří jim byli zatím věrní. Pomoc od makedonské říše se tedy Hannibalovi v jeho italské kampani náramně hodila, protože zatím bojoval proti Římanům sám.
Makedonci jsou totiž vojensky silní, mají tradici profesionální armády a jejich král by mohl otevřít novou frontu a zaměstnat tak římská vojska jinde. Kdyby Makedonci napadli římské državy v Ilýrii, obsadili Jaderské pobřeží a zorganizovali invazi do Itálie, Římané by museli své síly rozdělit a čelit dvěma nepřátelům naráz, což by jim působilo značné problémy. Navíc narozdíl od galských kmenů na severu Itálie se na Makedonce dalo spolehnout, že nezačnou soupeřit mezi sebou.
Filip Makedonský zase ve spojenectví s Kartaginci viděl příležitost, jak si upevnit svou vlastní moc, získat více řeckého území a pokud to situace dovolí, tak zahájit invazi do Itálie a dobýt ztracené řecké kolonie na jihu Apeninského poloostrova. Hannibal samotný nemůže být se svou armádou všude a Makedonci by měli dokonalou příležitost Hannibalovi pomoc a prokázat výhody jejich spojenectví, ale k tomu si ukousnout pro sebe z území římské republiky.
ZÁRODEK PRVNÍ MAKEDONSKÉ VÁLKY
Římané měli ale velké štěstí, protože se jim komunikaci mezi Makedonci a Kartaginci podařilo zachytit, a to hned v zárodku jejich vzájemného spojenectví. Díky tomu měli Římané příležitost rychle reagovat, a také to udělali. Římský senát dobře věděl, že nemá sílu bojovat s oběma mocnostmi naráz. Římské armády jsou na tom zle a veškerá síla se musí koncentrovat proti Kartágu, protože je potřeba vypudit Hannibala z Itálie, ale zároveň tlačit a postupovat proti ostatním kartaginským vojevůdcům v Ibérii.
A protože Římané nemohli vyslat na východ proti Makedoncům armádu, tedy vyřešit to agresivně a silou, jak bylo jejich zvykem, rozhodli se to vyřešit jinak. Způsobem, který byl také jejich výbornou disciplínou. A tím byla politika a diplomatické vyjednávání.
Když Řím nemohl někoho porazit silou, našel si vždy jiný způsob, jak svého soupeře porazit. Síla zajišťovala, že se celá situace vyřeší rychle za cenu velkých ztrát. Politika zase zajišťovala pomalejší postup, bez výrazných ztrát, ale na druhou stranu to bylo většinou i dost drahé, protože museli někomu něco nabídnout. A musela to být dostatečně motivující nabídka, aby se někdo postavil na stranu Říma, když nebyl v úplně dobré situaci.
Z toho důvodu se Římané v rychlosti spojili s řeckými protivníky Filipa V. Makedonského. A nejdůležitější se pro Římany stal Aitólský spolek, jenž měl silnou armádu, která mohla Filipovi konkurovat na souši a zabránit mu, aby vyslal invazní sílu přes moře do Itálie. Římanům stačilo Aitólský spolek podporovat svou námořní flotilou a zabezpečit námořní koridor z Ilýrie a Řecka do Itálie.
A takto rychle začala První makedonská válka. Římané si včasnou reakcí velmi pravděpodobně zachránili život. Podařilo se jim zadržet Makedonce na východě a Hannibal nakonec zůstal v Itálii osamocený. Jeho vojsko bylo sice silné, ale mělo omezené možnosti a nemohlo se rozdělit a operovat na více místech.
Římané v nezáviděníhodné situaci začali v podstatě další dvě války. Na jihu se Syrakusami a na východě s Makedonií. A do toho všeho pokračovali v útočné kampani v Ibérii, kde Kartaginci zahájili tuhý odpor. Jejich největší nepřítel se ale stále volně pohyboval v srdci jejich území a shromažďoval válečnou kořist. Druhá punská válka tedy vůbec nekončí, ale právě naopak. Celý konflikt se začíná rozšiřovat na území dalších států.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
