Píše se rok 216 př.n.l. a Římané před pár týdny s Kartaginci drtivě prohráli bitvu u Kann. Neuvěřitelně velký počet římských vojáků padl během jediného dne. Po této katastrofální porážce Římany zastihla další pohroma. Vojsko vyslané do Předalpské Gálie bylo přepadeno zcela zmasakrováno i s velícím praetorem Postumiem. Řím tak v Itálii přišel v řádu několika dní o přibližně sto tisíc mužů. Žádná jiná organizovaná armáda nebo legie na území republiky neexistovala a Hannibal měl volnou ruku. Zaútočit mohl prakticky kdekoliv. Co však bylo pro Římany ještě horší, bylo to, že se k nim v zoufalé situaci začali někteří spojenci otáčet zády. A naopak nepřátele Říma jejich porážky přilákaly blíže. Nyní spojenci i nepřátelé Říma horlivě komunikovali s Hannibalem. S člověkem, který měl aktuálně největší a nejsilnější vojsko v Itálii.
VÝKUPNÉ ZA ŘÍMSKÉ ZAJATCE
Po zničujícím střetu u Kann se Hannibalovi podařilo zajmout přibližně deset tisíc mužů. Zhruba osm tisíc legionářů a římských spojenců a dále asi dva tisíce jezdců z italské jízdy, kteří se rozprchli po okolí, když jejich formaci rozbila kartaginská těžká jízda.
Pár týdnů po bitvě Hannibal stále tábořil u Kann, protože jej už v tuto chvíli nikdo neohrožoval a rozhodl se, že se pokusí z římského senátu dostat výkupné za zajaté vojáky. Tyto prostředky by mohl rozdělit mezi své vlastní vojáky a zvednout jim morálku i motivaci pokračovat dále v jeho italské kampani.
„Jak se stalo, že ještě před smrtí mého dědečka vyplula flotila padesáti římských lodí až k mysu Pachynus a poté se zase vrátila?“
Syrakuský král Hieronymus
Aby zvýšil své šance na výkupné, povolil všem zajatcům napsat vzkaz domů a svým příbuzným, aby za ně zaplatili výkupné a oni se mohli vrátit na své farmy a pozemky, kde jistě chyběli. Potom nechal Hannibal ze zajatých Římanů vybrat deset zástupců, kteří mu museli splnit přísahu. Po vyřízení Hannibalova vzkazu do římského senátu, se musí neprodleně vrátit zpět do kartaginského tábora.
Jeden z vybraných římských zajatců si ale přísahu vyložil po svém a krátce po svém odchodu se do kartaginského tábora vrátil pod záminkou, že si zapomněl své věci. Jenže to byla lest, aby splnil přísahu. Když už se tedy vrátil pro své věci, považoval přísahu za splněnou a vydal se za svými druhy na cestu do Říma. Vrátit se zpět ke Kartagincům už neplánoval.
Když se římští vyslanci z kartaginského zajetí dostali na půdu římského senátu prosili všechny přítomné senátory a konzuly, aby zajaté vojáky neodsuzovali za zbabělost a slabost. Dle všeho jen poslouchali konzulovy rozkazy a hlídali římský tábor v době bitvy.
Když nepřicházely žádné další rozkazy od konzula rozhodli se zaútočit. Jejich útok byl ale odražen, protože tou dobou byla většina římského vojska rozdrcena a Kartaginci měli početní převahu. Vojákům nezbývalo nic jiného než se stáhnout zpět do tábora a následně se v této bezvýchodné situaci vzdát, pokud si chtěli zachránit vlastní život.
Rozhodnutí senátu bylo ale nakonec tvrdé a nemilosrdné. Senátoři Hannibalovu nabídku rázně odmítli a žádné odpuštění pro římské zajatce nebylo na pořadu dne. Osud římských zajatců, kteří se raději vzdali, než aby bojovali až do hořkého konce, senátoři ponechali na Hannibalovi. Někteří senátoři měli mezi zajatci své rodinné příslušníky a příbuzné, ale i na ty platilo nemilosrdné rozhodnutí.
Toto tvrdé jednání mělo za účel ukázat Hannibalovi, že Římané prosit o milost nebudou a že se budou rvát zuby nehty do posledního dechu. Zároveň to všem Římanům ukázalo, že jediný způsob, jak nad Hannibalem zvítězit bylo bojovat a přežít nebo zemřít v boji. Žádného Římana, který se vzdá, nečeká žádná pomoc, žádné zaplacení výkupného, ani žádná milost. Byla to jasná zpráva, že neexistuje žádná naděje na záchranu, jedině vítězství nebo smrt.
Devět vyslanců zajatých Římanů nechal senát osvobodit od Hannibalovy přísahy. Toho posledního, který prozradil, jakou lest využil, aby se této přísaze vyhl, nechali senátoři spoutat a vrátili jej zpět nepříteli. Pro slabé a nečestné muže teď není v Římě místo. Rozhodnutí senátu bylo tvrdé a přísné, ale nutné k tomu, aby udržel řád a republiku v chodu i po nedávných katastrofách.
Hannibalovi radost z posledního vítězství nevydržela dlouho, protože takovou reakci od senátu nečekal. Římany sice už v klíčových bitvách porazil, ale jejich ducha a tvrdohlavou mentalitu se mu ještě zlomit nepodařilo. Právě naopak, vypadá to, že se Římané rozhodli opravdu vzdorovat až teď.
ZRÁDNÁ CAPUA A NEZLOMNÁ PETELIA
Brzy po bitvě u Kann se představitelé velmi bohatého města Capua s úrodnou hospodářskou půdou rozhodli, že Hannibal nemá v Itálii konkurenci a Římané ztratili veškerou moc a kontrolu. Při nejbližší příležitosti Hannibalovi otevřeli brány a nechali jej získat město bez boje a obléhání. První spojenec Říma právě Římany zradil a spojil se s Hannibalem. Díky tomu se vzdala i ostatní menší města v regionu, což ale neplatilo pro město Petelia.
Obyvatelé Petelie byli Římanům tak věrní, že později ve válce odolávali kartaginskému obléhání více jak jedenáct měsíců. Za celou dobu jim nikdo nepřišel na pomoc, protože zkrátka neměl kdo. V posledních týdnech obléhání dokonce obyvatelé neměli už nic k jídlu, a tak snědli veškeré kůže a kožené předměty ve městě a dokonce i kůru ze všech stromů za městskými hradbami.
Když už opravdu vše došlo a nebylo co jíst, rozhodli se obyvatelé dále odpor neklást a s římským požehnáním a souhlasem se vzdali Kartagincům.
SYRAKUSY A MRTVÉ SPOJENECTVÍ
Katastrofální načasování měl i konec spojenectví se Syrakusami. Oddaný spojenec Říma a syrakuský vládce Hierón II. v roce 216 př.n.l. zemřel. A bohužel pro Římany jeho nástupce neměl stejné politické směřování jako jeho dědeček. Vládcem Syrakus se stal nově Hierónův vnuk Hieronymus.
Ten pod vlivem svých strýců, kteří se přikláněli na stranu Kartaginců, vyslal k Hannibalovi do Itálie svého vyslance Polykleita. Vyslanec Polykleitus nastínil Hannibalovi novou situaci v Syrakusách a ten vše nadšeně poslouchal a potom novému a mladému králi přislíbil spojenectví a skvělé vyhlídky do budoucna pokud s ním spojí síly proti Římu. Navíc k němu vyslal své dva důstojníky ze Syrakus, kteří už dlouho sloužili v jeho vojsku a byli součástí kartaginského velitelského štábu.
Polykleitos vzkaz svému králi vyřídil a Hieronymus okamžitě vypravil diplomatickou výpravu do Kartága, aby zde jeho vyslanci podepsali novou smlouvu o spojenectví. Dokonce na Kartagince naléhal, aby smlouvu podepsali co nejdříve, dokud jsou Římané slabí a zranitelní. Zdá se tedy, že si mladý král chtěl také z římského neštěstí ukrojit pořádnou příležitost si přilepšit, získat větší moc a možná k tomu i nějaké území na Sicílii.
Když se o jednání mezi novým králem Syrakus a Kartaginci dozvěděl římský praetor v Lilybaeu na Sicílii, neváhal ani chvíli a vyslal své legáty, aby co nejvíce snížili dopady tohoto sebevražedného politického jednání nového krále.
Legáti dorazili za králem Hieronymem právě ve chvíli, kdy na jeho dvoře pobývali kartaginští vyslanci. I tak si ale římští legáti udrželi kamennou tvář a požadovali po mladém králi, aby neporušoval smlouvu, kterou s nimi uzavřel jeho dědeček Hierón II.
Král se ale cítil neohrožený a žádost legátů suše odbyl poznámkou o tom, že mu je líto pohrom, které postihly Řím i všech jejích obětí. Dále také nezapomněl zmínit ostudnou porážku u Kann, což římské legáty rozhněvalo. Pak jim nabídnul svědectví kartaginských vyslanců, ale na to mu legáti odpověděli, že nepřijeli do Syrakus poslouchat lživé příběhy nepřátel, ale jednat o spojenectví Syrakus a Říma.
Mladý Hieronymus jim hned oponoval, proč se před nedávnem objevila u Syrakus římská flotila bez pozvání, když se má jednat o spojenectví. Legáti mu poté přiznali, že flotila byla vyslána potom, co do Říma přišla informace, že Hierón zemřel. Chtěli flotilou podpořit jeho vnuka a zabezpečit jeho pozici na trůně Syrakus. Nemělo se jednat o žádnou vojenskou operaci, ale o případnou pomoc mladému králi udržet trůn. Hned jak se velitel flotily dozvěděl, že Hierón ještě stále žije, odplul s celou flotilou zpět k Itálii, aby nevyprovokoval žádný konflikt.
Hieronymus na to měl ale jiný pohled a sdělil legátům, že nyní jeho pozici zabezpečují jeho noví přátelé z Kartága a římské služby již nepotřebuje. Potom oba legáty nechal ze svého paláce vyvést pryč.
Legáti celé jednání vylíčili praetorovi v Lilybaeu a od té doby brali Syrakusy jako regulérního nepřítele republiky. Hieronymus celé spojenectví ukončil tím, že podepsal s Kartaginci smlouvu, která mu zajišťovala jejich pomoc v námořních i pozemních operacích při vyhánění Římanů ze Sicílie. Jakmile se jim to podaří, bude ostrov řekou Himerou rozdělen téměř přesně na dvě sféry vlivu. Západní část připadne zpět Kartagincům s hlavní základnou v Lilybaeu. Východní část připadne Syrakusám.
Mladý král následně přijal na svůj dvůr jako své rádce oba syrakuské důstojníky z Hannibalova vojska. Ti měli na krále nakonec takový vliv, že zcela propadl pouze jejich názorům. A to hlavně díky jejich vyprávění o bitvách, které Hannibal svedl s Římany a kterých se oba vojáci zúčastnili.
Král těmto vyprávění naprosto podlehl a toužil také vybojovat vítěznou bitvu proti Římanům a vyrovnat se Hannibalovi. Mladý Hieronymus se díky své povaze nechal výrazně ovlivnit a Hannibal díky tomu získal loutkového krále, který dělal přesně to, co mu jeho rádcové z Hannibalova vojska říkali.
Pro Řím to znamenalo, že ještě tentýž rok, kdy prohrál bitvu u Kann, se k němu dva významní spojenci otočili zády a stali se z nich nepřátelé, které bude potřeba zlikvidovat spolu s kartaginským vojskem.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
