V létě roku 216 př.n.l. se do bitevních formací podél řeky Aufidy nedaleko města Kanny rozestavují masivní armády Říma a Kartága. Díky Hannibalovým předchozím manévrům je střet těchto mocností už nevyhnutelný a blíží se rozhodující bitva, která rozhodne, kdo opravdu vládne na Apeninském poloostrově. Římané do této bitvy vrhají doposud největší vojsko, jaké se jim za vlády republiky podařilo shromáždit. Spousta těchto vojáků, ale v životě nezažila bitvu a prošla jen základním výcvikem, než do ruky dostali meč a štít. Kartaginské vojsko je sice menší, za to plné zkušených a těžce vyzbrojených veteránů, kteří za sebou mají nespočet bitev a šarvátek. Zvítězit se podaří ale jen jedné straně, tu druhou čeká jen totální a brutální porážka.
KATASTROFÁLNÍ STŘÍDÁNÍ VELENÍ
Po striktním proslovu konzula Aemilia vyrazilo spojené římské vojsko vstříc kartaginskému táboru. Jakmile se římští Exploratores dostali do kontaktu s předsunutými hlídkami Kartaginců, římské vojsko zastavilo pochod a na rozkaz konzula vojáci rozbili tábor asi deset kilometrů od Hannibalovy armády. Když se oba konzulové a všichni vyšší velící důstojníci sešli ve velitelském stanu a radili se o dalším postupu, tak konzul Aemilius okamžitě zavrhl možnost bitvy.
Podle něj je okolní krajina příliš rovinatá, na které nerostou téměř žádné stromy. Početnější kartaginská jízda bude ve velké výhodě. Konzul nezapomněl připomenout, že podcenění Hannibalovy jízdy stálo Řím už tisíce mrtvých legionářů. Bitva se musí odehrát na místě, kde bude hrát hlavní roli těžká pěchota a jízda bude mít jen omezený manévrovací prostor.
„Někteří byli nalezeni ještě naživu, s rozsekanými stehny a podkolenními šlachami, jak odhalovali své krky a hrdla a vyzývali své přemožitele, aby z nich vypustili poslední zbytky krve.“
Titus Livius
Vojensky nezkušený konzul Varro ale svému protějšku oponoval s názorem, že je potřeba na Hannibala zaútočit co nejdříve a nedělat stejnou chybu, jaké se dopustil diktátor Fabius. Mezi oběma konzuly propukl rozkol, který byl pro všechny jejich vojáky nebezpečnější než jakýkoliv Hannibalův veterán.
Bylo ale zvykem, že pokud konzulové velí společnému vojsku, tak se každý den střádají ve velení. Druhý den po této válečné poradě byla řada s velením právě na Varrovi. Ten nedbal rad zkušenějšího Aemilia a rozkázal vydat se na pochod proti nepříteli.
Pohyb tak masivního vojska Kartagincům neunikl a už na pochodu na Římany zaútočila kartaginská lehká pěchota. Útok to byl sice překvapivý, ale římské vojsko čítalo enormní množství těžké pěchoty, která bez problémů počáteční útok absorbovala a poté vytvořila ochranný perimetr kolem zbytku kolony. Kartaginští útočníci byli v početní nevýhodě a bez jakýchkoliv záloh, proto se na noc stáhli dál od římské kolony. Útok sice Římanům výrazně neuškodil, ale donutil celé římské vojsko zastavit pochod a zpomalit tak celý postup.
Druhý den konzul Aemilius zuřil, že ztratili schopnost ustoupit bez rizika a raději nechal tábořit celé vojsko na místě přepadu. Římské vojsko se nacházelo u řeky Aufidy a konzul se rozhodl dostat okolí pod kontrolu a proto rozdělil vojsko na tři jednotlivé divize. Dvě nechal tábořit na stejném místě pár set metrů od sebe, ale tu třetí vyslal asi dva kilometry na východ na druhý břeh řeky. Všechny tábory měly dohromady zajistit bezpečnější zásobování vojska.
NEVYHNUTELNÝ STŘET
Obě armády byly již natolik blízko, že střet byl téměř nevyhnutelný. To hrálo Hannibalovi do karet a rozhodl se před touto rozhodující bitvou své vojáky povzbudit. Obával se, že předchozí neúspěch s přepadením římské kolony, mohl část jeho vojska při pohledu na masivní římskou armádu demoralizovat. A tak pronesl ke svým vojákům:
„Za prvé byste tedy měli poděkovat bohům za to, že navedli nepřítele na toto místo, což přispělo k vašemu vítězství. Za druhé však musíte poděkovat mně. Nenechal jsem nepříteli jinou možnost než boj. Nemohou se mu už dále vyhýbat a bitva se odehraje za podmínek, které nám nahrávají.“
„Nemyslím si, že bych vás teď musel nějak zvlášť povzbuzovat, abyste byli sebejistí a odhodlaní v nadcházející bitvě. To bylo nutné, když jste neměli žádné zkušenosti s bojem proti Římanům, a proto jsem vám ve svých projevech uváděl příklady toho, jak bojují. Ale nyní, když jste je nesporně porazili ve třech po sobě jdoucích velkých bitvách, tak jaký povzbuzující projev bych mohl pronést, který by posloužil lépe než samotná fakta?“
„Dal jsem vám slovo, že získáte kontrolu nad venkovem a všemi jeho bohatstvími, a právě předchozí bitvy vám to umožnily. Nyní budeme bojovat o kontrolu nad městy. Za krátkou dobu po bitvě nám vítězství přinese vládu nad celou Itálií, konec našich současných trápení a celé římské bohatství, které nám ukradli. Tato bitva z vás učiní pány a vládce světa. Dost slov tedy! Nyní je čas na činy. Pokud to bohové chtějí, jsem si naprosto jist, že sliby, které jsem vám právě dal, se splní.“
Hannibalův proslov byl doprovázen bouřlivým potleskem a hlasitým souhlasem jeho vojáků. Hannibal díky tomuto projevu věděl, že jeho vojáci jsou připraveni svést rozhodující bitvu. Potom co rozpustil shromážděné vojáky, nechal vybudovat opevněný svůj tábor na stejné straně řeky, kde tábořila větší část římského vojska.
Další den nechal nastoupit celé své vojsko podél řeky a chtěl vyprovokovat Římany k bitvě. Ten den byl ale s velením na řadě konzul Aemilius a ten se rozhodl nepřistoupit na Hannibalovy podmínky a nevýhodný terén. Římané nastoupené Kartagince naprosto ignorovali. Hannibal sám v čele svého vojska ještě chvíli čekal, jestli si to přece jenom Aemilius nerozmyslí, ale když viděl, že v římském táboře panuje klid, nechal své vojsko stáhnout do tábora. Dnes Římané bojovat nechtějí.
Po odvolání armády zpět do tábora ale nechal alespoň numidskou jízdu napadnout vzdálený menší římský tábor na druhé straně řeky. Cílem bylo Římanům znemožnit zásobování vodou. A opravdu to fungovalo. Numidská jízda byla velmi početná a z římského tábora se ten den nikdo pro vodu k nedalekému zdroji neodvážil. Hannibal tím možná vyhrál menší psychologickou bitvu.
POSLEDNÍ OKAMŽIKY PŘED BITVOU
Situace nebyla napjatá jen u Kann. Celý Řím bedlivě naslouchal všem zprávám, které do města neustále proudily z římského tábora. Všichni obyvatelé věděli, že střet obou armád je nevyhnutelný a každý čekal, jak následující bitva dopadne. Není překvapením, že tato napjatá situace všem ve městě naháněla hrůzu. Už je to velmi dlouho, co se takový nepřítel objevil na území republiky a ohrožoval přímo Řím.
Všichni si také dobře uvědomovali, jaký teror by nastal, kdyby Hannibal uštědřil Římanům další porážku. Všechny modlitby, náboženské obřady i obětním rituály se zaměřovaly pouze na požehnání římského vojska, římských legionářů a jejich mečů. V krizových dobách totiž Římané vynakládali mimořádné úsilí, aby si naklonili jak bohy, tak lidi, a v takových chvílích nepovažovali žádný aspekt jakéhokoli relevantního obřadu za nevhodný či ponižující.
Další den byl s velením na řadě konzul Varro, který nechal nastoupit všechny vojáky hned po svítání. Nechal přesunout celé vojsko na břeh, kde stál menší římský tábor. Zřejmě kvůli enormní velikosti vojska nechal Varro zmenšit mezery mezi jednotlivými manipuly, zkrátil jednotlivé linie a umístil je za sebe tak, že se celá hloubka římské formace výrazně zvýšila.
Spojeneckou jízdu umístil na levé křídlo, římskou na pravé a lehkou pěchotu umístil tradičně před hlavní formaci těžké pěchoty. Dohromady římské vojsko čítalo neuvěřitelných 80 000 pěšáků a 6 000 jezdců. Celá formace musela vypadat impozantně a budit neuvěřitelný respekt.
Hannibal naproti tomu vyslal na své levé křídlo galskou a iberskou těžkou jízdu a hned vedle nich polovinu libyjské pěchoty. Na pravé křídlo umístil všechnu svou numidskou jízdu a vedle nich druhou polovinu libyjské pěchoty. Do středu formace potom umístil iberskou a galskou pěchotu spolu s lehkou pěchotou a baleárskými prakovníky.
Ve stručnosti bylo rozmístění vojska obou mocností podobné. Jízda na křídlech, pěchota tvořila střed formace a lehká pěchota a střelci byli před ní. Nutno podotknout, že kartaginská libyjská pěchota byla vyzbrojena stejně jako těžká římská pěchota, protože z předchozích vyhraných bitev měli téměř všichni Hannibalovi libyjští pěšáci římské zbroje, štíty a dokonce i některé zbraně.
Jediným rozdílem mezi oběma vojsky byly počty. Kartaginců bylo výrazně méně, ale stále se dohromady na bojišti ve stejný okamžik nacházelo přes 125 000 mužů. To je opravdu enormní počet vojáků, který na bojišti způsobil výrazné komplikace, které si spoustu lidí neuvědomuje.
Pokud byste potřebovali doručit zprávu nebo rozkaz z jednoho konce římské formace až na druhý, daný voják by musel překonat vzdálenost přibližně dva až dva a půl kilometru. To znamená, že se reakční doba na takový rozkaz zvyšuje na několik minut v případě bitevní vřavy až na několik desítek minut. Nemluvě o tom, že bez vyvýšeného místa ani na druhý konec formace takhle masivního vojska nemáte šanci dohlédnout.
Rozdělení velení na římské straně bylo následující. Pravé křídlo vedl konzul Aemilius, zatímco Varro velel levému křídlu. Středu římské formace veleli prokonzulové Atilius a Servilius. Strategie římských konzulů byla jasná a vesměs tradiční, akorát s větším počtem vojáků než bylo standardem. Masa těžké pěchoty měla zatlačit a zničit kartaginský střed, a tím by byla bitva prakticky u konce.
Hannibal k rozdělení velení přistoupil jinak. Hasdrubal a Hanno se ujali velení nad levým a pravým křídlem, zatímco Hannibal byl zodpovědný za kartaginský střed spolu se svým bratrem Magem. Kartaginci ale narozdíl od Římanů rozmístili své nejsilnější jednotky na křídla, nikoliv na střed.
Těžká jízda, lehká numidská jízda i libyjská pěchota se nacházely na bocích formace, zatímco co ve středu se nacházeli Iberové, Galové a lehká pěchota se střelci. Díky znalostem o rozmístění kartaginských vojáků, lze velmi snadno odhadnout, čeho se snažil Hannibal svou strategií dosáhnout. Punský lev věděl, kde Římané udeří nejtvrději a není náhoda, že právě tam umístil své nejslabší jednotky.
ZKÁZA U KANN
Bitva začala střetem lehké pěchoty a střelců, kteří na sebe vrhali oštěpy a metali střely z praků. Pohled na stovky zasažených a lehce vyzbrojených vojáků musel být brutální, nicméně boj probíhal jistou dobu poměrně rovnocenně.
Potíže pro Římany nastaly až když kartaginská těžká jízda složená převážně z Iberů a Galů napadla své římské protějšky, tedy křídlo, kterému velel konzul Aemilius. Střet zpočátku vypadal také vyrovnaně, ale potom začali mít barbarští jezdci navrch a nakonec se vytvořila taková masa jezdců zaklesnutých do sebe, že většina musela seskočit ze svého koně bojovat jako pěší.
To se ukázalo jako zlomový okamžik tohoto střetu jízdy. Iberové a Galové během chvíle zmasakrovali své římské protějšky a zlomek přeživších donutili ustoupit. Barbarové potom nasedli na své koně a téměř všechny přeživší římské jezdce pobili během jejich ústupu podél řeky Aufidy. Jeden z mála Římanů, který tento střet přežil byl právě konzul Aemilius.
V tomto momentu už skončil i úvodní střet lehké pěchoty a do bitvy konečně zasáhla těžká římská pěchota. Proti té stáli pěší bojovníci z Ibérie a Gálie, kteří vpochodovali do bitvy ve formaci vypouklého tenkého půlměsíce. Jako první se s nimi střetly římské manipuly v samotném středu formace. A protože byla linie Iberů a Galů mnohem tenčí než ta římská, tak je masa římských vojáků začala pomalu zatlačovat zpět, zatímco manipuly na krajích středové formace ještě na nepřítele ani nenarazily.
Kartaginská formace se po kontaktu s římskou těžkou pěchotou začala prohýbat opačným směrem a římské legionáře vtahovala do sebe. Římské manipuly se na okrajích středové formace dostaly do ohrožení a byly vystaveny útokům z boku. Přesně tam vyčkávala elitní a těžce vyzbrojená libyjská pěchota. Masivní formace římské těžké pěchoty se ocitla v obklíčení ze tří stran zároveň.
Před sebou měla linii Galů a Iberů a z obou stran na ni teď útočila libyjská těžká pěchota. Hannibalův plán vyšel, ale bitva stále není u konce. Jednotlivé formace římské pěchoty se sice začínají rozpadat, manipuly se mísí mezi sebou a po několika dlouhých minutách vznikla uprostřed bojiště téměř jednotná masa římských vojáků, ale obklíčení stále není kompletní a římští legionáři se ještě z této situace mohou probojovat ven.
V tuto dobu se přeživší konzul Aemilius vrátil z pravého křídla, kde utrpěl drtivou porážku při střetu s kartaginskou těžkou jízdou, a ujal se velení nad pěchotou. Konzul stále věřil, že bitva není u konce a pokud se mu podaří probít přes kartaginský střed, může bitvu stále zvrátit a vyhrát. S obrovským odhodláním, a aby šel svým mužům příkladem, se protlačil do prvních linií a povzbuzoval své vojáky ke statečnosti. To samé ale dělal na druhé straně i Hannibal, který byl v linii kontaktu už od začátku bitvy.
Po porážce u řeky a sevření těžké pěchoty do obklíčení, to ani na levém křídle pro Římany nevypadalo dobře. Numidská jízda napadla římskou spojeneckou jízdu pod velením konzula Varra. Numiďané sice Římanům nezpůsobili žádné drtivé ztráty, ale díky své hbitosti a taktice udeř a ustup je dokázali zaměstnat tak dlouho, dokud jim nepřijela na pomoc Hasdrubalova těžká jízda, která předtím smetla Římany na pravém křídle.
Jakmile na spojeneckou jízdu udeřila kartaginská těžká jízda, římští spojenci se obrátili na útěk. Část Numiďanů se vydala římské spojence pronásledovat, ale zbytek se připojil k Hasdrubalově těžké jízdě, která se řítila římským pěšákům do zad. Konzul Varro a jeho jezdci zbaběle uprchli z bojiště a snažili se ukrýt na venkově. Dovolili Kartagincům obklíčit vlastní pěchotu a nechali je tam smrti napospas.
Díky tomu, že Kartaginci během bitvy rozdrtili obě římské jízdy na křídlech, se dostala římská těžká pěchota do totálního obklíčení a její dynamický postup se zastavil. V tuto chvíli začala ukrutná jatka a zkáza celého římského vojska. Obklíčení začalo Římany těžce demoralizovat zatímco Kartagincům to jejich bojovou morálku nesmírně pozvedlo.
Obklíčení římští vojáci mohli ze všech stran jen zoufale sledovat jak se Libyjci, Iberové a Galové probíjejí liniemi jejich spolubojovníků, a sami přitom nemohli dělat nic. Viděli, že se ocitli ve smrtelné pasti, ze které není možnost úniku. Nemohli dopředu, nemohli dozadu, nemohli utéct. Zbývalo jim jen čekat až na ně přijde řada.
Legionáři byli tlačeni z všech stran až se vytvořila nesouměrná masa vojáků, ve které se nešlo pomalu ani hýbat ani otáčet. Disciplinované manipuly se změnily v masu vyděšených lidí sevřených v obklíčení. Křik raněných se mísil s rozkazy důstojníků a řinčením zbraní. Někteří muži se snažili bojovat až do posledního dechu. Jiní už jen čekali, až další seknutí ukončí jejich život. Všude se mísil puch hektolitrů krve, potu, moči a výkalů.
Mrtvoly římských vojáků neměly už ani kam padat a začaly se vrstvit na sebe. Někteří legionáři umírali zaživa pod tíhou těl svých mrtvých spolubojovníků. A Kartaginci žádnou milost neprojevili. Bodali a sekali do každého Římana, na kterého dosáhli. Temná atmosféra a celé tíha situace musela být pro Římany otřesná. Všude se válely mrtvoly a ve vzduchu byl cítit pach smrti, krve, zmaru, zoufalství, beznaděje a strachu.
V této brutální řežbě umírali všichni Římané bez rozdílu. Legionáři, centurioni, tribuni, aristokrati, senátoři a dokonce i konzulové. Aemilius i prokonzulové Atilius a Servilius byli sevřeni v této pasti stejně jako jejich vojáci a nečekal je jiný osud než smrt. Nikoho už žádná udatná a čestná smrt nečekala. Všichni jen čekali až na ně přijde řada stejně jako prasata na porážce.
Takhle toto krvavé řádění pokračovalo do té doby, než Kartaginci zabili posledního muže na nohách. Než byla dokončena zkáza římské pěchoty, tak Numiďané ještě dostihli římské spojence a bez milosti spoustu těchto jezdců povraždili. Konzulovi Varrovi se nakonec s několika desítkami jezdců podařilo uprchnout do Venusie a jako jednomu z mála se mu tento masakr podařilo přežít.
Jakmile bylo dokonáno krvavé dílo u řeky, zkáza tím ten den ještě neskončila. Když se schylovalo k bitvě nechal konzul Aemilius přibližně 10 000 vojáků ve svém táboře. Tito muži měli během bitvy zaútočit na prázdný Hannibalův tábor, zmocnit se zásob a potom se případně zapojit do bitvy. Situace na bojišti ale vše zkomplikovala a tito muži byli po bitvě u Kann obklíčeni a po krátkém vzdoru byli donuceni se vzdát. Několik tisíc Římanů tak během chvíle padlo do zajetí.
Když bitva skončila, tak na bojišti plném krve leželo přes 70 000 tisíc mrtvých Římanů a jejich spojenců. Mezi nimi byl i konzul Aemilius, prokonzulové Servilius a Atilius, bývalý Mistr jízdy Minucius, kvestoři Atilius a Furius, 80 mužů senátorského postavení, několik desítek vyšších úředníků, 29 vojenských tribunů, nižší stovky mladých římských aristokratů a stovky nižších důstojníků z legií.
Do zajetí padlo přibližně 10 000 mužů, kteří byli drženi v záloze pro přepad kartaginského tábora. Dalším 3 000 mužů se podařilo přežít masakr a uniknout dříve než bylo dokonáno obklíčení, ale byli později zajati, a 2 000 jezdců z italské jízdy se podařilo zajmout různě po okolí a na venkově, kam se tito jezdci rozprchli, když jejich formaci zničila kartaginská jízda.
Pro Římany to byla vojenská i politická katastrofa. Hannibal zmasakroval doposud největší římskou republikánskou armádu a s ní i téměř všechny vysoké vojenské důstojníky a velitele, ale také značnou část římské vyšší politické scény a aristokracie. Řím neměl teď kdo bránit, ale ani kdo spravovat. Jednoduše řečeno, to byla zatím největší katastrofa, která se Římanům přihodila. Nic jiného se co do rozsahu s touto katastrofou nemohlo měřit. Zdálo se, že Hannibal otevřel cestu k úplnému zničení římské moci a nezůstal nikdo, kdo by se mu mohl postavit. Vítězství v Druhé punské válce je nyní přikloněno ke Kartagincům.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
