Itálie, nedaleko města Kanny, podvečer 2. srpna roku 216 př.n.l. Na krvavém bojišti u řeky Aufidy leží přes 70 000 těl mrtvých Římanů a jejich spojenců. Největší katastrofa a tragédie, která postihla římskou republiku se odehrála během jednoho jediného dne. Jednalo se o drtivé vítězství nejslavnějšího kartaginského vojevůdce Hannibala Barky, které mělo zlomit moc Říma a ukončit jeho nadvládu nad Apeninským poloostrovem. My se nyní do detailu podíváme jak bitva vypadala, jaké bylo rozestavení vojsk, kde se nacházely římské a kartaginské tábory, jak byly velké a proč k bitvě nakonec došlo.
POČTY VOJÁKŮ NA ŘÍMSKÉ STRANĚ
Polybios popisuje, že římský senát vyslal mnohem více římských legií než obvykle, tedy legií složených z římských občanů, nikoliv italských spojenců. Každý konzul by měl normálně k dispozici dvě římské legie a dvě spojenecké legie. Dohromady tedy konzulové mohli standardně naverbovat čtyři římské legie a čtyři spojenecké legie.
V případě bitvy u Kann měli konzulové k dispozici osm římských legií a pravděpodobně téměř stejný počet spojeneckých legií. Kolik bylo přesně pěších spojeneckých vojáků, ale nevíme s jistotou. Polybios popisuje výhradně legie složené z římských občanů, ale dle zvyklostí měli spojenci stejný počet vojáků jako Římané.
„Nazítří, sotva se rozednilo, začali sbírat kořist z bojiště a hledět na masakr, který byl děsivým pohledem i pro samotného nepřítele.“
Titus Livius
Římské legie byly navíc kvůli vážnému ohrožení Říma početně posíleny. Ze standardních 4 000 pěšáků byly počty zvýšeny na 5 000 pěšáků na jednu legii. Nevíme ale jistě, jestli bylo stejné navýšení aplikováno i na spojeneckou pěchotu. Dá se ale říci, že počet římských a spojeneckých pěšáků byl podobný. Tedy přibližně 40 000, dohromady mohla pěchota čítat kolem 80 000 mužů.
S jezdectvem to bylo podobné, ale s jednou výjimkou. Na jednu legii připadalo standardně 200 římských jezdců (Equites). V rámci vážného ohrožení senát zvýšil tento počet na 300 jezdců na legii. Dohromady měli konzulové s osmi legiemi k dispozici 2 400 římských jezdců.
Dále Polybios uvádí, že italští spojenci vyslali třikrát větší počet jezdců než Římané. To znamená, že italských jezdců bylo přibližně 7 200. Jezdců měli Římané tentokrát k dispozici hodně, ale poměrově k množství pěšáků to bylo stále nízké procento.
Přesný počet vojáků na římské straně nelze přesně stanovit. Obecně Polybios popisuje, že do bitvy nastoupilo kolem 80 000 pěších vojáků a přes 6 000 jezdců. Nutno ale podotknout, že se z velké části jednalo o nezkušené vojáky, vzhledem k předchozím porážkám, kde ti nejzkušenější římští vojáci zahynuli a k tomu jak rychle, byly tyto nové legie naverbovány.
POČTY VOJÁKŮ NA KARTAGINSKÉ STRANĚ
Hannibalova armáda se skládala z vojáků a žoldnéřů různých národů. Hlavní část armády tvořili Libyjci, Numiďané, Iberové, Galové a další žoldnéři, např. prakovníci z Baleárských ostrovů. Úplně přesné počty jednotlivých skupin a kontingentů neznáme, ale máme alespoň hrubá čísla od Polybia a Livia.
Jejich hrubé počty se dokonce shodují, takže nám nezbývá nic jiného než jim věřit. Spoléhat se na předchozí zdroje, které údajně popisovaly počty Hannibalových vojáků po sestupu z Alp nemůže brát vážně. Bitva u Kann totiž proběhla několik let poté a Hannibal během té doby o spoustu vojáků přišel.
Hannibalova jízda čítala 10 000 jezdců. Byla zde zastoupena kartaginská, galská a iberská těžká jízda a dále také lehká numidská jízda. Přesné rozdělení také neznáme, ale v některých dokumentárních sériích je uvedeno, že rozdělení mezi lehkou a těžkou jízdou bylo zhruba půl napůl. Přibližně podobné rozdělení se předpokládá kvůli tomu, že těžká a lehká jízda byly na bojišti rozděleny do dvou křídel.
Z historických pramenů víme, že měl Hannibal k dispozici přibližně 40 000 pěších vojáků. Dle spekulací moderních historiků a dokumentaristů se mohlo jednat o 24 000 Galů a Iberů, 8 000 Libyjců a 8 000 lehkooděnců a střelců.
Nesmíme však opomenout fakt, že se jednalo o zkušené veterány, kteří s Hanibalem na této kampani strávili několik let a zažili nespočet bitev a šarvátek, včetně římských porážek u Trebie a Trasimenského jezera. Tito muži dobře věděli, jak Římané bojují a jakou strategii uplatňují v bitvě. Z předchozích bitev navíc získali mnoho kvalitního římského vybavení jako byli kroužkové košile, meče, štíty, pancíře, kopí a další. Jednalo se o nebezpečné veterány, kteří byli zvyklí na bitevní vřavu a krev.
V JAKÉM MÍSTĚ SE BITVA ODEHRÁLA?
Jednoduše řečeno to nelze jednoznačně určit. Díky zachovalým zříceninám na kopci u řeky Aufidy, lze určit přesnou polohu města Kanny, jehož akropoli Kartaginci dobyli několik dní před bitvou. Další informaci, se kterou můžeme spolehlivě pracovat, je ta, že bitva probíhala mezi řekou Aufidou a vyvýšeninou, na které leželo město Kanny.
Dále poté Polybios popisuje, že formace římské armády směřovala na jih a kartaginská formace zase na sever. Proto se jako nejpravděpodobnější místo bojiště jeví pláně na východ od Kann. To znamená, že celá bitva opravdu proběhla na širokém a volném prostranství bez kopcovitého a zarostlého terénu. Pláně na východ od Kann navíc sedí i s popisem rozmístění vojska, kdy římská jízda na pravém křídle a kartaginská jízda na levém křídle svedla krutý boj podél jižního břehu řeky Aufidy.
Pokud se např. podíváte na bitevní mapu na Wikipedii, zjistíte , že je celá špatně a naprosto neodpovídá popisu z historických pramenů. Město Kanny je umístěno špatně, římské tábory u řeky Aufidy jsou prohozené a chybně umístěné, formace obou armád jsou rovnoběžné s řekou Aufidou, tudíž armády směřují na východ a na západ, nikoliv na sever a na jih.
A bitva dle této mapy probíhala na severním břehu řeky. Takových mylných map je na internetu spousta. Nicméně ani naše tvrzení není stoprocentně potvrzené, ale minimálně se shoduje s popisem z historických pramenů.
POLOHA A VELIKOST VOJENSKÝCH TÁBORŮ
Ačkoliv Hannibal obsadil město Kanny a s ním i jeho akropoli s římským zásobovacím skladem a velitelským stanovištěm, jeho armáda byla tak obrovská, že jí samotné město nebylo schopné pojmout. Kartaginci proto na západní straně pod městem vybudovali obrovský vojenský tábor. Tábor byl umístěn na tuto stranu pod městem cíleně, aby byl co nejlepší přístup k vodě z řeky Aufidy. Celkem tábor poskytoval ochranu pro přibližně 50 000 mužů a jednalo se tehdy v podstatě o menší město.
Potom se ale od severu přiblížili Římané a postavili svůj gigantický tábor na severním břehu řeky Aufidy naproti tomu kartaginskému. Tábor musel pojmout dvojnásobné množství mužů než měli Kartaginci a byl problém najít tak velkou plochu k umístění. Každá strana čtvercového tábora mohla hravě překonat vzdálenost jednoho kilometru. To už je v podstatě plnohodnotné starověké město.
Z logistického hlediska se ale jednalo o naprosté peklo. Vydržovat a zásobovat takový kolos z místní krajiny bylo extrémně náročné a časově velmi omezené. Ani jedna strana si nemohla dovolit vyčkávat v táboře příliš dlouho. Tak či onak, k bitvě muselo v nejbližších dnech dojít, pokud by to jedna ze stran nevzdala a nepochodovala úplně pryč.
Logisticky na tom byli Římané hůř než Kartaginci a Hannibal to dobře věděl. Jejich tábor byl dvakrát větší, měli dvojnásobný počet mužů a měli mnohem méně zásob a materiálu, vzhledem k tomu, že jim nedávno Kartaginci všechny zásoby ukořistili, když dobyli Kanny. Hannibal si mohl dovolit u Kann vyčkávat déle než Římané a to byl také jeho záměr. Okolní krajina a terén bude v bitvě nahrávat jemu.
Aby Římané zajistili bezpečný přísun pitné vody a zjednodušili zásobování a logistiku, rozhodli se konzulové část vojska vyslat směrem na východ za řeku na jižní břeh, aby zde vojáci vybudovali druhý menší tábor. Když tohle Hannibal viděl, rozhodl se také konat a i on postavil druhý tábor na druhé straně řeky, tedy na severním břehu, aby stál proti původnímu většímu římskému táboru a přestěhoval do něj téměř celé vojsko. Hannibalovým cílem bylo klást neustálý tlak na římské velení.
Druhý den se Hannibal rozhodl vylákat Římany k bitvě. S celou armádou vyrazil z nově vybudovaného tábora a pochodal směrem k tomu římskému. Před římským táborem vyčkával se svou armádou, jestli budou Římané ochotni bojovat a nechají se zlákat do bitvy. Ten den ale velel zkušenější konzul Aemilius, který se rozhodl nebojovat. Hannibal proto aspoň vyslal numidskou jízdu, aby napadla menší římský tábor na jižním břehu řeky a narušil tak Římanům zásobování vodou. Pro Římany to znamenalo menší psychologickou porážku a ponížení.
Od teď už se jednalo v podstatě o psychologickou válku mezi Hannibalem a římskými konzuly. Jedné straně v nejbližší době dojdou zásoby a chtě nechtě bude muset konat. Nikomu se do toho ale nechtělo. Obě strany byly tzv. zakopané, kdy měli silnou defenzivní pozici a toužily, aby je protivník napadnul. Zároveň ale pro sebe chtěli získat co nejvíce výhod, přičemž pasivita mohla způsobit jen zvýšení morálky nepřítele a také pokles morálky vlastních vojáků.
Další den byl na řadě s velením konzul Varro, který už to prakticky nevydržel a rozhodl se pro agresivní přístup. Ráno za svítání nechal rozmístit vojsko do bojové formace na jižní břeh řeky Aufidy, tedy na druhou stranu než kde nyní tábořil Hannibal. Dějiště bitvy se tak zpátky posouvá k městu Kanny.
ROZMÍSTĚNÍ VOJSK
Když Kartaginci viděli, že Římané druhý den přijali jejich výzvu k bitvě, začaly obě armády proudit ven ze svých táborů a mířily na osudné bojiště. Obě armády se daly do pohybu už ráno, ale než se takové množství vojáků dostalo z tábora ven, tak začátek samotné bitvy probíhal až odpoledne.
Zástupy vojáků byly v táborech tak dlouhé, že dle odhadů moderních historiků a vojenských expertů, mohlo římskému vojákovi trvat klidně i hodinu, než se vůbec dostal na řadu, aby mohl projít branou ven z tábora. Další dvě až čtyři hodiny mohl trvat samotný přesun přes řeku na bojiště u Kann a následné rozestavení do bojové formace. Přípravy začaly ráno a než došlo na samotnou bitvu, tak již nastalo odpoledne.
K ochraně svého nástupu na bojiště a rozestavení do bojových formací obě armády vyslali předem svou lehkou pěchotu, aby kontrolovala a sledovala manévry nepřítele a chránila jednotky na pochodu.
Římané opět využívali formaci Triplex Acies, ve které standardně stáli Hastati v přední linii, Principes za nimi a zálohu v zadní linii tvořili Triarii. O počtech jednotlivých typů jednotek toho mnoho nevíme, ale vzhledem k nedávným porážkám u Trebie a Trasimenského jezera, se předpokládá, že většinu těžké pěchoty tvořili narychlo naverbovaní Hastati. Kvůli katastrofálním porážkám v předchozích bitvách bylo zkušených Principes a veteránů Triarii minimum.
Z důvodu masivní velikosti římského vojska byli nuceni konzulové své vojáky rozmístit více na těsno a hlouběji. Jednotlivé manipuly byly umístěné mnohem blíže k sobě a místo toho, aby byly roztažení do dlouhé linie, tak byly rozmístěné za sebe. Celá formace byla v porovnání s tou kartaginskou dost hluboká. Typické šachovnicové rozdělení bychom tu hledali nejspíš marně.
Hloubka celé římské formace včetně Velites se mohla pohybovat okolo 200 až 250 metrů, tedy výrazně více než bylo obvyklé (30 – 50 metrů). Pokud bychom jako voják stáli zhruba uprostřed formace, stále by před námi byla vzdálenost fotbalového hřiště, aby jsme dosáhli do první linie. Normálně by velitel chtěl mít linii co možná nejdelší, aby bylo snazší nepřítele obklíčit, ale Římané měli tolik mužů, že délka linie by byla až nesnesitelně dlouhá.
Už při tomto hloubkovém rozmístění manipulů byla těžká pěchota roztažená na vzdálenost přibližně dvou kilometrů, nepočítaje formace jízdy na křídlech. Celkově mohla mít šířka římské formace 2,5 – 3 kilometry. Pro velitele muselo být extrémně náročné velet takhle rozsáhlé bojové linii. Předávání rozkazů a zpráv mohlo trvat několik minut. Reakční doba jednotlivých manipulů na situaci na bojišti se mohla protáhnout na několik desítek minut.
O rozmístění jízdy toho víme velmi málo. Dá se říci, že se nejednalo o jeden obrovský blok jízdy, který by se řítil napříč bojištěm. Jízda nebojovala jako těsná formace těžké pěchoty. Největší výhodou jízdy byla rychlost, manévrovatelnost a schopnost pronásledovat prchajícího nepřítele.
Celá jízda byla zřejmě rozdělena do několika menších jednotek, aby neztratila své výhody v bitvě. Víme ale, že římští jezdci pod velením konzula Aemilia, byli umístění na pravém křídle u řeky a spojenecká jízda pod velením konzula Varra byla umístěna na levém křídle.
Mít stálý a kontrolovaný přehled nad bojištěm bylo pro jakéhokoliv velitele v této situace a v takovém rozsahu bitvy nemožné, zvlášť pokud se sám zúčastnil bitvy, což Hannibal i oba konzulové udělali.
Hannibal naproti tomu své vojsko roztáhl do co nejširší linie s tím, že na křídlech byla také umístěná jízda. Na levém křídle proti římským jezdcům umístil svou těžkou jízdu pod vedením Hasdrubala a na pravé křídlo proti Varrově jízdě umístil lehkou numidskou jízdu pod vedením Hanna. Celá linie byla přibližně stejná jako ta římská, tedy 2 – 2,5 kilometrů. Hannibala z hlediska vedení bitvy čekaly stejné potíže a komplikace jako jeho římské protějšky.
Vedle jízdy byla na obou křídlech umístěná těžká libyjská pěchota a ve středu formace stáli Galové a Iberové. Linie Galů a Iberů byla ale naschvál vypouklá směrem dopředu. Celkově byl střed kartaginské formace méně hluboký než ten římský, protože měli Kartaginci v poli přibližně o 20 000 mužů méně. pro porovnání se jednalo o hloubku asi 85 metrů, téměř třikrát menší než ta římská.
Samotný Hannibal se svým bratrem Magem velel kartaginskému středu, kde očekával nejtěžší boj. Hannibal musel osobně zajistit, aby se jeho linie Galů a Iberů nezhroutila dřív než dojde k obklíčení římské pěchoty, jinak by to překazilo celý jeho plán.
Bylo těžké se orientovat na tak rozlehlém bojišti, vidět a řídit celý proces, ale hlavně pro Římany. Kartaginci měli vojsko rozmístěné poměrně konvenčně a orientace pro ně mohla být snadnější, ale stále velmi náročná a nepřehledná.
KLÍČOVÉ MOMENTY BITVY
Na začátku bitvy se střetla lehká pěchota a střelecké jednotky, tak jak to bývalo zvykem v bitvách, kde proti sobě stáli rovnocenní soupeři. Dokonce i tento střet byl rovnocenný a nedá si říci, že by v něm jedna ze stran vyhrála.
K prvnímu klíčovému momentu dochází až po začátku bitvy, kdy se u břehu řeky Aufidy střetla římská jízda konzula Aemilia a kartaginská těžká jízda velitele Hasdrubala. Chvíli se jednalo o typický střet dvou jízd, ale jezdců bylo tolik, že se po nějaké době do sebe obě masivní formace jízdy zaklesly takovým způsobem, že jezdci byli nuceni seskočit z koně a bojovat jako pěší.
V tomto souboji pak římští jezdci naprosto selhali, a Galové a Iberové je zmasakrovali. Římské pravé křídlo u řeky bylo kompletně zničeno a zachránil se pouze konzul Aemilius a pár desítek jezdců.
Během střetu jízdy se do sebe pustily i pěchoty obou armád a Římané zde měli dle očekávání navrch a začali mělčí kartaginskou linii tlačit zpět. Tím pádem došlo k tomu, že se kartaginská linie vypoukla opačným směrem. Římská pěchota se tím ocitla jakoby v kotli a pomalu docházelo k obklíčení z obou stran. Přesto je to ale těžko představitelné, jak je možné dva kilometry širokou římskou linii obklíčit, zvlášť když měli Kartaginci méně vojáků.
V dalším klíčovém momentu hrála hlavní roli opět jízda. Hasdrubal se se svou jízdou bezpečně za liniemi pěchoty přesunul na opačnou stranu bojiště, kde bojovala numidská jízda s jízdou italských spojenců. Boj byl poměrně vyrovnaný, ale díky taktice uděř a stáhni se, kterou Numiďané využívali, se podařilo zdržet italské jezdce dostatečně dlouho na to, aby Hasdrubal stihl přijet na pomoc.
Když k tomu došlo, tak se italská jízda také rozpadla. Útok těžké jízdy byl tak drtivý, že se většina italských spojenců po krátkém vzdoru rozprchla do okolí, kam se je část Numiďanů vydala pronásledovat. Obě římská jezdecká křídla byla zničena. Hannibalův plán zatím vychází přesně, jak zamýšlel.
Zatímco došlo k rozdrcení spojenecké jízdy, tak se k hlavní formaci těžké pěchoty připojil přeživší konzul Aemilius a vybízel vojáky ke statečnosti. Nebylo to ale moc platné, protože libyjská pěchota sevřela formaci římské pěchoty z boku. Potom přijela kartaginská jízda a podnikala útoky na zadní řady římských vojáků po celé délce bojové linie. Nejednalo se o kompletní a uzavřené obklíčení, ale tím jak jízda přerušovaně dotírala na římské zadní řady, tak Římanům vlastně nedala šanci ustoupit.
Římská pěchota se ze smrtelného sevření už nebyla schopna dostat. Vojáci ve středu formace se nemohli zapojit do boje a nezbývalo jim nic jiného než čekat až na ně přijde řada. Do večera takto Kartaginci pobili všechny sevřené římské jednotky.
Hannibalova naprosto dominující jízda spolu s rozlehlým a rovinatým bojištěm zajistila pro Kartágo drtivé vítězství.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
Hezký článek.
Jen mi pořád trochu nesedí velikost bojiště a rozmístění s čísly. Čistě pěchota nemohla být v šířce cca 2 km a zároveň v hloubce 200-250m. K tomu zároveň nesedí že hloubka formace byla 3krat větší než u Kartága, pokud měly o 20 000 můžu více.
I těch 20 000 nevím kde se vzalo, když Římanů mělo být 80 000 pěchoty celkem, z toho 10 000 zůstalo dle minulých informací v táboře a Kartágo mělo 40 000 pěchoty. Vychází mi že na bojišti měly o 30 000 pěchoty více, za předpokladu počet jízdy byl na obou stranách podobný.
Spíš mi tedy přijde, že do těch 2 km šířky se zahrnovalo i rozmístění jízdy a pokud byly natěsnány řady u sebe, tak hloubka musela být „jen“ několik desítek metrů, přičemž hloubka římského vojska byla „jen“ jednou tak velká než kartáginská 🙂
Děkujeme za komentář Mirku.
Je opravdu těžké si tak obrovské bojiště představit, ale pořád musíme počítat s tím, že ikdyž římské vojsko bojovalo v těsnější formaci, stále byly mezi jednotlivými manipuly mezery a to jak do šířky, tak do hloubky. V případě jízdy jsou tyto mezery ještě mnohem větší, protože jízda neměla těsné formace jako těžká pěchota. Potřebovala co nejvíce prostoru pro jejich výhody, tedy manévrování a rychlost. Jízdní formace zabírala obrovské množství prostoru, protože neoperovala jako jeden obrovský útvar, ale několik menších.
Pokud se bavíme o hloubce formace, tak je nutné započítat i římské Velites (lehkou pěchotu), která byla umístěna před těžkou pěchotou. Tito Velites bojovali ve volné formaci, takže i proto byla počáteční hloubka římské formace tak velká. Odhaduje se, že formace těžké pěchota s mezerami byla přibližně 100-150 m, a když k tomu připočteme dalších 100 m pro volnou formaci lehké pěchoty, jsme na odhadovaných 200 – 250 m. Kartaginská strana se nám blbě odhaduje, protože neznáme přesné počty lehké pěchoty, těžké pěchoty a střelců.
Dalším problémem je, že nevíme jak celé obklíčení probíhalo, protože je velmi složité si představit, jak je možné, že se méně početným Kartagincům podařilo tak obrovskou masu Římanů uzavřít a nedovolit jim se prosekat ani jedním směrem ven. Simulace a animace dokumentaristů, které se tuto bitvu snaží zachytit vypadají poměrně zvláštně až neuvěřitelně.