Po dlouhých týdnech hledání konzul Scipio konečně našel Hannibalovo vojsko u řeky Pád. Hannibal je však na Římany připravený, vydává rozkaz své jízdě a v jejím čele vyráží na průzkum. Stejný nápad měl i římský konzul, a dochází k situaci, ve které dojde ke střetu těchto průzkumných složek. Mezitím do Předalpské Gálie spěchá také druhý konzul Sempronius, který se má se Scipionem spojit a porazit kartaginské vojsko. Události ale nejdou úplně podle plánu..
PRVNÍ STŘET
Druhý den po svém projevu k vojákům, vyrazil konzul Scipio se svou armádou podél řeky Pád směrem k Hannibalovi. Římané měli řeku po levé straně, zatímco Hannibalovi muži po pravé straně. Zvědové oběma vojevůdcům hlásili, že nepřátelské vojsko je už velmi blízko.
Další den ráno Scipio i Hannibal vyrazil vpřed po pláních se svou jízdou, ale s tím rozdílem, že římskou jízdu doprovázela část lehké pěchoty Velites. V obou případech se mělo jednat o průzkum, ale jakmile se k sobě obě strany přiblížily, začaly se řadit do bojových formací a připravovat se k bitvě.
„Na důkaz našeho spojenectví jsme vám přinesli hlavy Římanů“
Galský náčelník
Scipio umístil galskou jízdu a lehkou pěchotu do čela formace a zbytek římské a spojenecké jízdy za ně do linií. Naproti tomu Hannibal umístil do čela těžkou jízdu složenou z Kartaginců, Iberů a Galů. Numidskou jízdu rozmístil na křídla celé formace.
Prvotní střet se nakonec udál velmi rychle, protože obě strany byly po dlouhých měsících dychtivé po bitvě. Římští Velites téměř ani nestihli ustoupit, potom co vrhli na kartaginskou jízdu první salvu oštěpů. Kartaginská těžká se řítila na římské vojáky s ohromnou rychlostí, ale lehké pěchotě se nakonec podařilo prosmýknout mezi galskou jízdou a Galové tak jako první pocítili sílu kartaginského útoku.
Když se obě jízdy srazily, tak se bitva zdála zpočátku vyrovnaná. Spousta jezdců musela z koně seskočit a bojovat jako pěší, a z bitvy se stal po chvíli chaos. V tom momentu začala numidská jízda obchvat, přesunula se ze stran k zadní části římské formace, kam předtím ustoupila lehká pěchota.
Římská jízda už v bitvě utrpěla mnoho ztrát, ale přesto se stále držela a kartaginské jízdě také způsobovala těžké ztráty. Když ale římští jezdci viděli, že numidská jízda útočí zezadu a Velites začali umírat ve velkém, začali ustupovat. Někteří rozptýleně prchali a někteří se shromáždili kolem Scipiona, aby kryli ústup svého velitele. Konzul totiž při útoku utrpěl vážné zranění a od smrti ho dělil jen kousek, když ho na poslední chvíli zachránil jeho osmnáctiletý syn (budoucí Scipio Africanus).
ŘÍMSKÝ ÚSTUP
Po svém ústupu konzul na nic nečekal a nechal rozpustit tábor. Rozhodl se co nejrychleji se i s celým vojskem vrátit k mostu, který nechal předtím postavit. Nepřítel má obrovskou převahu co se týče jízdy a konzulovo zranění je vážné. Římská těžká pěchota by byla na pláních příliš zranitelná, proto chtěl Scipio co nejdříve překročit řeku a najít lepší místo, kde by se Hannibalovi postavil v bitvě.
Hannibal po střetu jízdy počítal s tím, že Scipio nechá rozmístit zbytek armády a obě strany svedou rozhodující bitvu. Když ale zjistil, že Římané vyklidili tábor, tak se je urychleně vydal pronásledovat. Zanedlouho se dostal až k místu, kde původně stál most, ale ten už byl téměř celý demontovaný. Na místě, kde most původně stál zajal asi 600 mužů, které zde konzul zanechal, aby chránili demontáž mostu.
Od těchto zajatců se Hannibal dozvěděl, že konzul je se svou armádou daleko před nimi a rozhodl se, že ukončí pronásledování. Místo toho, aby se hnal za konzulovým vojskem, se vydal opačným směrem podél řeky Pád a hledal vhodné místo, kde by mohla jeho armáda řeku snadno a rychle překonat.
Po dvou dnech pochodu našel vhodné místo a pomocí pontonového mostu překročil řeku. Hannibal přenechal organizaci celého přesunu na Hasdrubalovi a s menší částí vojska se vydal vpřed, aby přijal galské vyslance, kteří přicházeli s nabídkami o spojenectví. Zprávy o vítězství Kartaginců v prvním střetu s Římany se rychle šířily a Galové se chtěli včas přidat na tu správnou stranu. Na stranu, o které si mysleli, že zvítězí.
Hannibal každého vyslance s velkorysostí přijal a byl ochotný přijmout každé nabízené spojenectví. Ostatně byl to jeho záměr – vpadnout do Itálie a přesvědčit nebo přinutit místní kmeny a obyvatele, aby se postavili proti Římu a pomohli mu zničit římskou republiku.
Potom co Hannibalovi muži překročili řeku vydali se znovu podél řeky, ale tentokrát směrem k ustupujícím Římanům, doplnění o galské posily. Už není na co čekat, Hannibal chce se Scipionem svést rozhodující bitvu, aby se mohl soustředit na druhého konzula.
NIKDE NENÍ BEZPEČNO
Scipio se svým vojskem ustoupil až do Placentie, římské kolonie u řeky Pád v Předalpské Gálii. V Placentii se jemu i jeho mužům dostalo ošetření zranění, které utrpěli v bitvě. Konzul se v římské kolonii cítil chráněný a myslel si, že jeho armáda je zde v bezpečí.
Za necelé tři dny se ale před kolonií rozmisťovalo kartaginské vojsko. Bezpečí se rozplynulo jako pára nad hrncem a bylo potřeba konat. Když Hannibal rozmístěním svého vojska nevyprovokoval konzula k bitvě, ustoupil necelých 8 kilometrů od Placentie a rozbil zde tábor.
Druhý den v noci se v římském táboře rozpoutal galský teror. Galská posádka, která byla součástí římského vojska, se tajně spojila s Kartaginci, a v brzkých ranních hodinách plně vyzbrojená napadla nic netušící a odpočívající římské vojáky. Nastal totální masakr, kdy během prvních několika minut Galové stihli povraždit a zranit stovky římských legionářů.
Než Římanům došlo co se děje, tak Galové stihli zavražděným legionářům setnout hlavy a utéct k Hannibalovu táboru. Těchto galských zrádců bylo přibližně 2 200 , z toho dvě stovky byli jezdci. Hannibal je vřele přivítal i jejich dary v podobě setnutých hlav. Všechny válečníky náležitě odměnil a vyslal je do jejich domovských měst a vesnic, aby zde odvyprávěli svůj příběh a přesvědčili jejich druhy, ať se k němu připojí na cestě ke zničení Říma.
Kmen Bójů dokonce k Hannibalovi vyslal posly s třemi římskými zajatci, které Galové zajali při napadení Mutiny, předtím než se Hannibal dostal do Itálie. Tento velkorysý dar, ale Hannibal odmítnul a poradil vyslancům kmene Bójů, aby si tyto významné zajatce ponechali pro pozdější vyjednávání s Římany.
PŘÍJEZD POSIL V ZOUFALÉ SITUACI
Konzul Scipio byl zradou Galů naprosto zděšen. Jako by snad zapomněl na všechny zrádné činy Galů za posledních několik desetiletí. Uvědomoval si také, že Římané teď zde na severu v Předalpské Gálii ztratili všechen respekt a galské kmeny se budou chtít připojit k Hannibalovi. I přesto se ale z nějakého důvodu rozhodl brzy ráno rozpustit tábor a vydal se se svým vojskem do nedalekých kopců u řeky Trebie. Místní kmeny jsou totiž stále římskými spojenci, tak co by se mohlo stát špatného?
Jakmile kartaginští zvědi ohlásili Hannibalovi, že Římané opustili tábor a míří do kopců, vyslal Hannibal numidskou jízdu, aby Římany pronásledovala. Hned za ní pokračovala těžká jízda a zbytek vojska. Když Numiďané dojeli k táboru, byl naprosto opuštěný a tak jej začali drancovat, aby našli zapomenuté cennosti nebo zbytky zásob, potom tábor podpálili.
To bylo pro Římany jediné štěstí, protože kdyby se numidská jízda v táboře nezdržela, dohnala by římský zadní voj se zásobovacími povozy a to by byla pro Římany hotová katastrofa a konečná. Numiďané nakonec dohnali Římany až potom co překročili řeku Trebii a stihli pobít jen pár posledních opozdilců.
Scipio potom nechal rozbít tábor na prvním kopci, ke kterému došli po překročení Trebie. Římané tábor obehnali dřevěnou palisádou a kolem ní vyhloubali příkop. Jediná jejich možnost byla vzdorovat Kartagincům tak dlouho, dokud jim na pomoc nepřijde konzul Sempronius s jeho vojskem. Scipio se snažil, co nejvíce vojáků uzdravit, aby byli schopni bojovat a totéž platilo i pro něj. Bylo nutné, aby nejvyšší velitel byl schopný velet svým mužům v první linii.
Hannibal se mezitím se svým vojskem utábořil asi šest kilometrů od Římanů. A přestože Galové měli být římskými spojenci, tak k němu opět přicházeli další vyslanci a zástupci místních kmenů s dary a zásobami, aby je Hannibal přijal jako své spojence. Hannibalův plán ohledně Galů zatím vycházel na jedničku. Vlivem galské povahy Římany zrazoval jeden kmen za druhým a všichni chtěli stát na straně vítěze, a tím byl v jejich očích právě Hannibal.
Když se zprávy o bitvě mezi římskou a kartaginskou jízdou donesly do Říma, nevyvolalo to žádné přehnané reakce, právě naopak. Římský senát byl sice porážkou poněkud překvapený, ale senátoři předpokládali, že se o nijak vážnou porážku nejedná a dokud má Scipio těžkou pěchotu, je tu velká šance, že Hannibala porazí a kartaginskou hrozbu zažehná. Zkrátka senátoři byli poměrně odstřiženi od reality, když vkládali veškerou naději v obklíčenou těžkou pěchotu daleko na severu říše, plného zrádných galských kmenů.
Takže jakmile se v Římě objevil Sempronius i se svou armádou, předpokládali, že jej prostě jen vyšlou za Scipionem a bitva bude vyhraná. Sempronius se následně v Ariminu spojil se zbytkem sil a všichni společně vyrazili k místu, kde tábořil Scipio. A měl štěstí, protože na Scipiona Kartaginci ještě nezaútočili. Obě římské armády se utábořily vedle sebe a Semproniovi muži si mohli konečně odpočinout po čtyřiceti dnech vytrvalého přesunu ze sicilského Lilybaea.
Oddech ale nikomu nevydržel dlouho. Situace byla závažná, římské pozice nebyly nijak zvlášť dobré, všude kolem se to hemžilo galskými válečníky a někde poblíž táboří kartaginský lev se svým vojskem. Nebezpečí bylo všudypřítomné, atmosféra byla napjatá a všichni tušili, že se brzy dojde k bitvě. Sempronius a Scipio spolu téměř pořád diskutovali o jejich možnostech a dalším postupu. Každou diskuzí se ale jejich názory stále více odlišovaly. Scipio byl díky svým zraněním neschopný bitvy a Sempronius v tom viděl příležitost, jak získat celé vítězství jen pro sebe.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
