Když byl mladý syrakuský král Hieronymus v roce 215 př.n.l. zavražděn prořímskou politickou frakcí ve městě Leontini na Sicílii, zdálo se, že je to pro Římany dobrá zpráva. Vzpoura Syrakus by mohla být zažehnána a původní spojenectví by mohlo být obnoveno. Jenže to by se do celé situace nemohlo vměšovat Kartágo a také Hannibal. V radě a vedení města měl Hannibal nasazené své vlastní syrakuské důstojníky, kteří s ním dlouhá léta sloužili. Urovnání vztahů Syrakus a Říma bylo tedy hned blokováno ze strany Kartága. Sicílie je strategicky velmi důležitý ostrov, totéž město Syrakusy. Obě strany ho chtěly uprostřed Druhé punské války získat na svou stranu. Otázka je, komu se to nakonec podaří..
KARTAGINŠTÍ AGENTI NA VYSOKÝCH POSTECH
Když byl král Hieronymus zavražděn, rozpoutalo se v Syrakusách politické peklo a došlo na brutální jatka. Dva syrakuští politici Andranodoros a Themistios, kteří byli skrze sňatky propojení s královskou rodinou, začali osnovat spiknutí k převzetí moci a zahájení tyranie. To se však nelíbilo ostatním politickým soupeřům, kteří chtěli z města vytvořit republiku. A tak došlo k brutálnímu masakru, při kterém byla vyvražděna královská rodina i oba spiklenci. Celé město bylo poté uvrženo do politického chaosu a boje o moc.
„Syrakusy jsou pro Kartagince pozvánka na Sicílii. Nesmíme dovolit, že skončí v jejich rukou.“
Konzul Marcellus
Bohužel pro Římany byli zástupci Kartága přímo v centru dění a začali okamžitě ovlivňovat události ve prospěch Kartága. Zejména úspěšní byli Epicydes a Hippokrates. Původem obyvatelé Syrakus, ale ve skutečnosti to byli Hannibalovi agenti, kteří s ním dlouhé roky sloužili v jeho vojsku. Do Syrakus byli vysláni splnit jediný úkol. Nadobro zničit spojenectví Syrakus a Říma a dostat se do vedení města.
To se těmto mužům dařilo, protože během boje o moc a vzniklého chaosu zvládli obsadit vysoké politické pozice ve městě a díky klamu, že chtějí obnovit spojenectví s Římem si získali podporu místních. Celou prořímskou politiku ale jen předstírali a snažili se Kartagincům získat dostatek času pro přípravu pozemního vojska a válečné flotily. Jejich hra byla tak přesvědčivá, že se dokonce dokonce dostali na jednání k římskému konzulovi Marcellovi.
S Kartaginci později oba agenti vyprovokovali Římany, aby zaútočili na město Leontini severo-východně od Syrakus. Celý útok následně využili k tomu, aby v Syrakusách způsobili paniku a vykreslili Římany jako brutální vrahy a agresory. Začali šířit informace po celém městě, že Římané během svého útoku popravili nejen vojáky, ale i ženy, děti a starce. Neušetřili vůbec nikoho a přežít se podařilo jen několika málo šťastlivcům. Tito podplacení svědci následně na všech náměstích a fórech začali vyprávět o krutosti Římanů a během několika dní se prořímská politika města úplně obrátila.
Syrakusané se začali obávat, že by mohli dopadnout stejně jako obyvatelé Leontini a naléhali na vedení města, že je potřeba se nepřátelským Římanům bránit a spojit se s Kartaginci. A toto načasování nebylo náhodné, Kartaginci byli totiž už v té době vojensky připraveni. Válečná flotila byla na cestě z Afriky na Sicílii a s ní i pozemní vojsko.
Agenti tedy už nic neskrývali, využili vzteku a paniky ve městě a vykonali politickou čistku na těch nejvyšších vojenských postech. Všechny velitele a generály, kteří se snažili situaci uklidnit a přesvědčit obyvatele, že bude nejlepší se s Římem udobřit, nechali kartaginští agenti zavraždit.
ŘÍMSKÝ ÚTOK NA SYRAKUSY
Kartaginští agenti zatáhli celé obyvatelstvo do války s Římem a už nebylo návratu. Jakmile se Římané dozvěděli o smrti mladého krále Hieronyma, a o tom jakou politickou čistku ve městě provedli Epicydes a Hippokrates, už nebylo cesty zpět. Římský senát rozhodl, že Syrakusy a jejich obyvatelé jsou nepřítelem Říma a nebude se hledět na to, jestli si to tak všichni přáli nebo ne. Pokud by mezi obyvateli převládl rozum nad šílenstvím a otevřeli by konzulovi brány, mohli by být ještě ušetřeni.
Nic tomu ale nenasvědčovalo a tak římský senát vydal rozhodnutí zaútočit na město. Hlavním velitelem se stal konzul Marcus Claudius Marcellus. Syrakusy jsou ale přístavní město a bylo potřeba útočit jak s pozemním vojskem, tak s námořní flotilou. Konzul Marcellus se proto rozhodl převzít velení nad válečnou flotilou a velitelem pozemních sil ustanovil propraetora Appia Claudia.
Město čelilo zároveň jak námořní blokádě tak pozemnímu obléhání. A jediný kdo mohl přijít na pomoc byli Kartaginci. Jenže v tuto chvíli byl ostrov pod římskou kontrolou. Vládu nad ostrovem získali už několik desítek let dozadu a jejich pozice byly silné na všech částech ostrova, i přes významné vojenské porážky v Itálii, které jim způsobil Hannibal v posledních pár letech. Kartaginci si nemohli jen tak se svou flotilou přistát v jakékoliv části ostrova a vylodit zde pozemní vojsko, zásoby a válečný materiál. Pobřeží ostrova bylo střežené a na moři se pohybovaly římské hlídkové lodě.
Když byli oba římští velitelé připraveni a námořní flotila i pozemní vojsko disponovalo celou škálou válečných a obléhacích strojů, byl zahájen útok. Plán konzula Marcella byl dobýt město co nejrychleji, ideálně do pěti dnů, podle jeho posledního plánu. Konzul i propraetor jistě počítali s mnohým, ale ne s geniálním antickým vědcem, matematikem a fyzikem Archimédem. Nebo spíše nepočítali s tím, že genialita a inteligence jednoho muže, bude v obraně efektivnější než tisíce syrakuských vojáků. Brzy se ale římští velitelé seznámili s realitou.
Hradby a opevnění města byly už tak velmi silné. Jenže Archimédes celou obrannou strategii posunul na úplně jinou úroveň. Tím, že Syrakusy znal a žil v nich, byl schopný vytipovat ty nejdůležitější místa na hradbách a opevněních, kde by Římané mohli zaútočit a potencionálně prorazit hradby. A to jak z vnitrozemí tak z moře. Syrakuští vojáci tedy tyto místa posílili a věnovali jim nejvíce pozornosti.
KOMBINOVANÝ ÚTOK ZAČAL
Útok začal obléhacími věžemi a žebříky z vnitrozemí přesně na ty místa hradeb, které vytipoval Archimédes. Zároveň s pozemním útokem vyrazilo do útoku šedesát těžkých quinquerem, které zaútočily na část opevnění u pobřeží. Na lodích se to hemžilo vojáky s luky, praky a vrhacími oštěpy. Tito vojáci měli vytvořit krycí palbu a zasypat střelami obránce na hradbách, zatímco se blížila druhá eskadra lodí.
Jednalo se ale o zvláštní a netradiční formaci. Šestnáct těžkých válečných lodí bylo po bocích přivázáno k sobě, vždy v páru. K hradbám tedy směřovalo osm kombinovaných plavidel, které měly na spojených stranách nainstalovanou plošinu, na které byly umístěné speciální obléhací žebříky, nebo chcete-li zakrytované otočné rampy nazývané v historických pramenech jako Sambucae nebo také Harp. Vojáci by díky tomu měli být schopni vylézt z lodí až na městské hradby. O velké účinnosti těchto obléhacích strojů se ale hovořit příliš nedalo, protože byly mohutné, těžkopádné a těžké na manipulaci.
Konstrukce byla na vodní hladině velmi těžko ovladatelná a pohyblivá, nicméně Římané se i tak s těmito vynálezy pokusili zaútočit. Obránci ale měli své vlastní stroje a vynálezy určené k bombardování římských lodí. Archimedés navrhl a vynalezl několik typů katapultů pro různé vzdálenosti. Dalekonosné, na střední vzdálenost, ale i menší schopné vést palbu na bezprostřední blízkost od hradeb. Stejné stroje využili obránci Syrakus i na hradbách k odražení římského vojska.
Námořní útok byl díky Archimédovi naprosto odražen. Římské lodě neměly ani chvíli pokoj od bombardování. Katapulty ze Syrakus na ně pálily ze všech vzdáleností, i ve chvílích, kdy se jim podařilo přiblížit k hradbám. V zoufalé situaci se tedy konzul Marcellus rozhodl pro odvážný plán. S nepoškozenými loděmi vyrazil proti městským hradbám uprostřed noci, a skutečně se mu podařilo s částí flotily dostat přímo pod městské hradby, kde už byly sice římské lodě v bezpečí před katapulty ale ne před smrtonostnými šipkami ze škorpiónů.
Archimédes před římským útokem nechal na spoustě místech provrtat díry do městských hradeb, zhruba o velikosti dvou lidských pěstí, ve výšce hlavy a hrudníku dospělého muže. Za těmito otvory poté umístil těžké a lehké škorpióny (šípomet, balista) a také lukostřelce. Jakmile se římské lodě dostaly až pod hradby, začalo pro posádku a námořní pěchotu peklo. Ze tmy se na ně spustily salvy obrovských šípů, střel a šipek.
A to nebylo vše, když se některá římská loď přiblížila natolik, že začala připravovat zakrytovanou rampu k připevnění na hradby, tak se zpoza hradeb najednou vynořily obrovské ruky jeřábů, které nesly obrovský kamenný balvan, překonaly cimbuří hradeb až se dostaly přímo nad římské lodě. Potom balvany shodily a římskou loď potopily, těžce poškodily nebo vyřadily z boje. Muži na palubě neměli sebemenší šanci a lodě musely nakonec ustoupit do bezpečné vzdálenosti až na otevřené moře.
Římané své lodě později upravili na nainstalovali na ně velké kryty, v podobě ochranných desek a velkých štítů, které chránily posádku na přídi a bocích před šípy, střelami a šipkami. U hradeb ale stále operovaly velké jeřáby s balvany a také další zvláštní zařízení, které Římané ještě nikdy neviděli.
Jednalo se o zařízení podobné zmíněným jeřábům, ale místo obrovských balvanů se dolů k římské lodi spustil velký hák, nebo jak popisují Polybios s Livym, obrovská železná ruka, která zachytila příď nebo bok lodi, vyzvedla ji částečně nad vodu a poté opět z výška spustila. Díky tomuto manévru se římské lodě buď kompletně převrátily nebo nabraly velké množství vody a došlo k znehybnění, případně k poškozením, které bylo nutno opravit mimo bitvu.
Konzul Marcellus po mnoha nezdařených pokusech o zteč hradeb z moře pochopil, že stojí proti nesmírně vynalézavému a chytrému muži, který jen tak nedovolí, aby se Římané lehce dostali k hradbám města. Už v tuto chvíli bylo jasné, že obrana města je tak sofistikovaná, že původní plán obsadit město do několika málo dní, bude neproveditelný. A tak skončil římský pokus dobýt městské hradby z moře.
Ve vnitrozemí ale stále operovalo pozemní vojsko propraetora Claudia, které se snaží různými způsoby útočit na městské hradby z vnitrozemí. I zde však naráží na Archimédovy vynálezy. Římané se tedy pomalu ale jistě smířili s tím, že se bude jednat o dlouhé a trvalejší obléhání. Což však situaci vůbec nepomáhá, protože ve hře je stále kartaginské vojsko a námořní flotila.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
