Zatímco konzul Marcellus a jeho legie tábořily u syrakuských hradeb a Archimédes jim svými vynálezy sabotoval každý další útok, válka s Hannibalem neprobíhala jen v Itálii a na Sicílii. Po bitvě u Kann se stalo něco, co Řím vyděsilo skoro stejně jako samotná porážka. Hannibal si uvědomil, že sám Řím nezlomí, a začal hledat spojence. Pohled kartaginských vyslanců se stočil za Jaderské moře, k mladému makedonskému králi, který toužil po slávě.
Řím měl v Itálii desítky tisíc mrtvých, na Sicílii probíhalo obléhání a v Hispánii vedl další válku. Nemohl si dovolit otevřít ještě jednu frontu. A přesto k tomu na východě pomalu docházelo.
ŠEPOT V KRÁLOVSKÉM STANU
Příběh nezačíná u Kann, ale o rok dřív. V roce 217 př. n. l. sledoval makedonský král Filip V. v Argu sportovní hry, když mu posel z domova doručil dopis. Zpráva byla neuvěřitelná. Hannibal u Trasimenského jezera rozdrtil římskou armádu. Filip, sotva jednadvacetiletý, dopis ukázal jen jednomu muži. Byl jím Démétrios z Faru.
„Jestli se ta mračna ze západu usadí nad Řeckem, přijdeme o svobodu.“
Agelaos z Naupaktu
Démétrios byl proslulý intrikán. Kdysi vládl na ilyrském pobřeží jako římský chráněnec, ale Římu se zpronevěřil a v roce 219 př.n.l. byl vyhnán. Od té doby žil na makedonském dvoře a nenáviděl Řím z hloubi duše. Podle Polybia využil příležitost okamžitě. Filipovi vykládal, že válka s Aitóly je zbytečná ztráta času a že ji má co nejdřív ukončit. Řecko mu pak podle něj padne k nohám samo. Achájové ho následují ochotně a Aitólové budou také, potom co budou poraženi. Cesta do Itálie je prvním krokem k vládě nad světem a lepší chvíle než po římské porážce už nepřijde.
Filip poslechl. Zatímco v Itálii hořely ohně války, v Naupaktu se sešli řečtí vyslanci a uzavřeli mír. Zvlášť zaznamenal Polybios řeč aitólského státníka Agelaa. Varoval Řeky, aby přestali bojovat mezi sebou a podívali se na západ. Pokud ta temná mračna jednou dosednou na Řecko, řekl, budou všichni litovat, že už nemohou sami rozhodovat o válce a míru. Nikdo ho neposlouchal. A pak přišla bitva u Kann.
ZAJATÝ POSEL A HANNIBALOVA SMLOUVA
Po římské katastrofě u Kann už Filip neváhal. Vyslal do Itálie poselstvo vedené Athéňanem Xenofanem, které mělo s Hannibalem uzavřít spojenectví. Výprava byla odvážná a nebezpečná. Římané stále ovládali moře u jižní Itálie a jejich lodě kontrolovaly pobřeží. Posli se vylodili u Lakinijského mysu, prošli apulskou krajinou a nakonec dorazili do Hannibalova tábora. Tam složili přísahu před bohy.
Polybios nám dochoval dokonce část znění smlouvy. Hannibal slíbil, že Kartágo nikdy neuzavře s Římem mír, aniž by do něj zahrnulo Filipa. Řím měl být zbaven moci nad Korkyrou, Apollónií, Epidamnem, Farem, Dimalem a Atintánií. Filip měl dostat zpět i Démétriovi přátele držené v Římě. Podle Livyho měl Filip přeplout do Itálie s dvěma sty lodí a pomoci Hannibalovi dobýt pobřeží.
Smlouva měla jedinou chybu. Musela se dostat zpátky domů.
Cestou do Makedonie je u pobřeží zadrželi Římané z flotily praetora Marka Valeria Laevina. Xenofanés se nejdřív odvážně vydával za posla k Římu a tvrdil, že ho Filip posílá s nabídkou přátelství. Lež vydržela, dokud mezi zajatci nepoznali kartaginského vyslance a nenašli Hannibalovy listy. Pravda vyšla najevo a Římané ji měli černé na bílém. Filip se spojil s Hannibalem.
Senát neztrácel čas. Laevinus dostal rozkaz hlídat Jaderské moře. K ruce měl legii a flotilu s pětadvaceti loděmi, základnu v Brundisiu a jediný úkol: nepustit Filipa do Itálie. Římská válka na východě tak začala dřív, než Filip stihl vyplout. Římané měli tentokrát obrovské štěstí, že s k nim informace o spojenectví Kartága a Makedonie dostala včas.
FILIPOVO FIASKO U APOLLÓNIE
Filip se mezitím pustil do stavby flotily. Neměl ani zdaleka dvě stě lodí, a tak nechal v Makedonii stavět malé, rychlé ilyrské lodě zvané lemboi. Polovinu z nich snad ani nezaplnil dostatečný počet mužů. Při prvním pokusu o plavbu přes Jaderské moře stačila zpráva o římských lodích a mladý král dal rozkaz k návratu, aniž došlo k jedinému boji. Filip se vrátil domů s ostudou, ale bez ztrát.
Druhý pokus následoval v roce 214 př.n.l. Tentokrát se Filip pustil do Ilýrie a dobyl přístav Oricum. Pak se obrátil proti Apollónii, významnému městu na ilyrském pobřeží. Obklíčil ho a začal budovat obléhací stroje. Laevinus mezitím nelenil. Oricum získal zpět a poslal do Apollónie římského velitele Quinta Naevia Cristu s dvěma tisíci vojáky, kteří se v noci proplížili do města, aniž by si jich Filip všiml.
Dalšího dne už Makedonci nebyli pány situace. Naevius v noci vyrazil z městské brány, přepadl nepřipravený makedonský tábor a rozprášil ho. Filip, který právě odpočíval, musel uprchnout. Římané se zmocnili spousty vybavení a obléhacích strojů. Poražený makedonský král nechal svou flotilu spálit, aby ji nezískal nepřítel, a vydal se zpátky do Makedonie po souši. Mladý nadšenec, který si chtěl podmanit svět, odtáhl domů pěšky.
Římané na východě získali první úspěch a Laevinus se stal strážcem Jadranu. Navíc vyšlo najevo, že makedonský král není tak nebezpečný, jak se zdálo. Právě proto Hannibal na jeho pomoc čekal marně.
ITHÓMÉ, OTRAVA A MRTVÝ DÉMÉTRIOS
Filip nevzdal své ambice nevzdal, jen je obrátil na jih. V Řecku, kde měl nad válkou s Aitóly převahu, se pokusil o překvapivý útok na Messénu. Polybios popisuje scénu, která nám předkládá příběh o mladém králi a jeho dvou rádcích. Filip stál s Arátem ze Sikyónu a Démétriem na hoře Ithómé. Démétrios mu šeptal, že má před sebou dva rohy býka: Ithómé a Akrokorinth. Kdo drží oba rohy, ovládne celého býka, tedy celý Peloponnés.
Arátos, stárnoucí státník Achajského spolku, byl opačného názoru. Ten, kdo bere svým spojencům města a svobodu, ztrácí jejich důvěru. Filip se po chvilce váhání otočil k Arátovi, vzal ho za ruku a odešel. Ithómé zůstala nedobytá.
O něco později se Filip pokusil Messénu obléhat. Útok skončil katastrofou a Démétrios z Faru v boji zahynul. Filip tak přišel o svého nejbližšího poradce a zároveň o muže, který ho vedl do války s Římem. O Arátovi se pak šeptalo, že ho Filip nechal otrávit, protože ho Aratova kritika a poučování začalo rozčilovat. Pokud je tento Polybiův příběh pravdivý, ukazuje, jak se ze statečného mladíka stal podezíravý a krutý panovník.
Filip se však neztratil. V roce 213 př.n.l. se vrátil do Illyrie a s chytrostí i štěstím se zmocnil přístavního města Lissu a jeho vysoké akropole, která byla považována za nedobytnou. Pro Řím to byla výstraha, že Filip se nedá odepsat. Měl-li by ještě někdy příležitost, mohl znovu udeřit na jaderské pobřeží.
AITÓLOVÉ SE VRACEJÍ DO HRY
Řím chápal, že na východě nemůže bojovat sám. Římské legie byly rozeseté po Itálii, Sicílii a Hispánii a na další velkou armádu v Řecku neměl Řím lidi ani peníze. Laevinus proto hledal spojence mezi těmi, kdo Filipa nenáviděli nejvíc. Přesně takovými byli Aitólové.
V roce 211 př.n.l., krátce po pádu Syrakus, uzavřel Laevinus s Aitólským spolkem dohodu. Livius ji popisuje podrobně a její smysl byl prostý. Aitólové zaútočí na Filipa na souši, Řím jim pomůže na moři. Dobyté město připadne Aitólům a kořist Římu. K Aitólům se mohli připojit i další Filipovi nepřátelé, jmenovitě Attalos z Pergamu, ilyrští králové Pleurátos a Skerdilaidás a Sparta.
Římané takovou dohodu uvítali. Pro Laevina to bylo ideální. Římská flotila ohrožovala pobřeží, kdežto největší část pozemní války ponesou aitólští spojenci. Laevinus tak Filipa odřízl od Itálie a vyřešil celou hrozbu makedonské invaze do Itálie pomocí cizích mečů. Hned poté dobyl ostrov Zakynthos a města Oiniadai a Násos, které předal Aitólům jako první dar.
Řekové z jiných států však sledovali, co se děje, s hrůzou. Přesně to, před čím varoval Agelaos. Vnější síla, která přišla z mračen na západě, se teď usazovala v samotném Řecku. A ti, kdo ji pozvali, byli jeho vlastní krajané.
Zatímco Marcellus vstupoval do Syrakus a Archimédes padal pod římským mečem, Hannibal v Itálii čekal na pomoc, která nepřicházela. Filip byl poražený, zaměstnaný válkou v Řecku a neschopný přeplout moře. Jeho dohoda s Hannibalem zůstala na papíře a jaderské pobřeží držely římské lodě. Nebezpečí z východu sice nezmizelo, ale Řím ho dokázal zadržet. Za cenu jediné flotily, pár tisíc mužů a jedné chytré smlouvy.
LITERÁRNÍ ZDROJE
- Polybios: Dějiny
- Titus Livius: Ab urbe condita
- Goldsworthy, Adrian: Pád Kartága
- Hoyos, Dexter: Mastering the West: Rome and Carthage at War
- Ernle Bradford: Hannibal
Sdílej prostřednictvím:







